Divadelní noviny > Zprávy

Zemřel Jiří Černý

Jiří Černý

25. 2. 1936 Praha – 17. 8. 2023 Praha

Hudební publicista a kritik, spoluautor legendární Houpačky v ČRo. Od sedmdesátých let pořádal poslechové pořady o moderní populární hudbě zvané Antidiskotéka či Ro(c)kování. Byl spojen s revolučními událostmi v roce 1989 a po nich opět intenzivně spolupracoval s Českým (dříve Československým) rozhlasem a televizí. 

Narodil se jako nemanželské dítě krejčího Antonína Krejčího (1889–1983) a dámské krejčové Milady Papežové, tehdy provdané za uměleckého zámečníka Pavla Černého. Od dětství se zajímal o historii a hudbu (nejvíce operu) a aktivně sportoval. Závodně hrál stolní tenis, v lukostřelbě byl v roce 1950 druhý na mistrovství ČSR dorostu. Až do vyššího věku hrál basketbal a házenou, celý život byl aktivním běžcem a cyklistou.

Na základní škole vydával vlastní třídní časopis Lev. Odmítnutí vstupu do Pionýra se spolu s kádrovým profilem rodičů (soukromí živnostníci, sokolové) podepsalo na jeho nedoporučení ke studiu na gymnáziu. V roce 1955 tedy odmaturoval na stavební průmyslovce. Poté vystudoval žurnalistiku a češtinu na Filosofické fakultě University Karlovy v Praze. Tehdy se seznámil s řadou osobností, například s Jiřím Dienstbierem či s Václavem Havlem. S oběma zůstali celoživotními přáteli.

Během studií přispíval do novin jako sportovní novinář (Lidová demokracie – první článek již v roce 1952, Československý sport – od roku 1958, Mladá fronta, Czechoslovak Sport). Prvním jeho kritickým počinem v oblasti hudby byla recenze inscenace Bizetovy opery Carmen ve Smetanově divadle v deníku Večerní Praha v roce 1956.

Na začátku roku 1961 nastoupil jako vedoucí kulturní rubriky tehdy nového týdeníku Mladý svět. Od srpna 1961 do července 1963 absolvoval v Příbrami základní vojenskou službu. Po návratu do Mladého světa se zaměřil na psaní o aktuální moderní populární hudbě a stal se čelným zastáncem a propagátorem tuzemského bigbítu. Souběžně externě spolupracoval s časopisy Repertoár malé scény, Svět v obrazech a Hudba pro radost. Záhy se dostal do nemilosti u nadřízených (ÚV ČSM), jimž v kulturní rubrice Mladého světa vadila jeho přílišná popularizace tzv. „bigbítových“ zpěváků a hudebníků. V lednu 1965 dostal z Mladého světa z ideologických důvodů výpověď a začal se živit jako publicista na volné noze (do Mladého světa do roku 1969 přispíval externě).

Od roku 1964 psal pravidelně do měsíčníku Melodie. V témže roce začal spolupracovat s Československým rozhlasem, kde připravoval hudební pořady. S první manželkou Miroslavou uváděli fakticky první československou hitparádu Dvanáct na houpačce (1964–1966), později Třináct na houpačce (1966–1968), resp. Čtrnáct na houpačce (1968–1969). Současně samostatně připravoval monotematický rozhlasový pořad Desky načerno (1967).

S manželkou Miroslavou dokončil a odevzdal v lednu 1965 první československou knihu o Beatles s názvem Poplach kolem Beatles. Vinou průtahů ve výrobě vyšla až v listopadu 1966, kdy byla vzhledem k enormně rychlému rozvoji tvorby Beatles (v mezidobí vydaná alba Help!, Rubber Soul a Revolver) již neaktuální. Krátce před ní vyšla jeho jiná samostatná kniha, tentokrát o tuzemské moderní populární hudbě Zpěváci bez konzervatoře, ve které zachytil dvacet šest osobností tehdejší populární hudby – Ljuba Hermanová, Eva Olmerová, Waldemar Matuška, Hana Hegerová, Jiří Suchý, Václav Neckář, Marta Kubišová ad.

V roce 1969 vyšla druhá společná kniha manželů Černých Hvězdy světových mikrofonů s pětadvaceti profily interpretů populárních na Západě před příchodem Beatles (Frank Sinatra, Nat King Cole, Sammy Davis mladší, Édith Piaf, Elvis Presley, Buddy Holly, Chuck Berry, The Everly Brothers ad.). Připravovaný následující díl (21 profilů – The Beatles, Bob Dylan, The Rolling Stones, The Supremes, Donovan, Otis Redding, The Monkees aj.) již nevyjít nemohl a kniha, odevzdaná do nakladatelství v červnu 1970, byla na příkaz z „vyšších míst“ vyřazena z plánu.

Od druhé poloviny šedesátých let spolupracoval s hudebními vydavatelstvími Supraphon a Panton. Pro Supraphon sestavil a doprovodil sleevenotem antologie ze zahraničních LP desek Songy Boba Dylana (1968) a Simon and Garfunkel (1969), sleevenote připravil i pro licenční vydání A Collection of Beatles Oldies But Goldies (1969). Pro Panton krátce po srpnu 1968 sestavil a navrhl k vydání první album Karla Kryla Bratříčku, zavírej vrátka.

Po vyhazovu z Československého rozhlasu byl zaměstnán jako korektor v tiskárně Mír (1971–1973) a jako pedagog na Lidové škole umění v Praze 2 (1973–1977). Od roku 1971 zároveň pravidelně pořádal v mnoha městech v Československu poslechové pořady s názvem Antidiskotéka, na kterých pouštěl různé nahrávky naší i zahraniční popové, folkové a rockové hudby, jimiž ovlivnil a formoval vkus několika gereací mladých posluchačů. Pořady byly pořádány většinou v mládežnických a vysokoškolských klubech a nezřídka při nich zazněly – i během normalizace – veřejně nedostupné nahrávky nejen západních interpretů, ale i českých zakázaných zpěváků (Marta Kubišová, Karel Kryl, později Vlastimil Třešňák, Jaroslav Hutka…). Současně externě přispíval do hudebních časopisů, především Melodie, kam napsal nesčetně článků o rockových a popových skupinách. Vedle monotematických článků do roku 1975 hodnotil každý měsíc nové singlové nahrávky.

Pro Supraphon sestavil a doprovodil sleeve–notem antologie ze zahraničních LP desek Four Tops (1972), Jacques Brel (1972) a Charles Aznavour (1974); sleeveote připravil i pro licenční vydání alb Wheels of Fire (Cream) a Bridge Over Troubled Water (Simon and Garfunkel) (obě 1970), Joni Mitchell Blue (1973) a Peter, Paul and Mary (1979). V roce 1976 byl autorem textu na obalu debutové LP desky Vladimíra Mišíka. Ve stejném roce vypracoval odborný posudek pro účely obhajoby v procesu se skupinou The Plastic People of the Universe, v němž kladně srovnával hudební produkci Plastiků a DG 307 s dřívějšími uměleckými tendencemi československé kultury.

V roce 1983 patřil mezi přispěvatele, kteří ukončili spolupráci s časopisem Melodie poté, co byla rozmetána její redakce pod vedením Stanislava Titzla a nahrazena nomenklaturně dosazenými redaktory. Jiří Černý poté spolupracoval s časopisem Gramorevue a do Melodie se vrátil až v roce 1988. V letech 1986 a 1987 připravil sleevenote pro třetí album Vladimíra Mišíka a licenční vydání House of Blue Lights od Deep Purple. Autorsky se spolupodílel na tvorbě hesel do Encyklopedie jazzu a moderní populární hudby – část zahraniční.

V září 1978 spolupořádal pětidenní poslechový pořad Festival V + W v pražském hostinci Za Větrem, během něhož telefonoval do New Yorku Jiřímu Voskovcovi. V únoru 1987 opět uspořádal Festival V + W, tentokrát v Junior klubu Na Chmelnici.

Na jaře 1989 vypukl mezi Černým a jeho první manželkou Miloslavou spor o uznání jejího autorského podílu na připravované knize Hvězdy tehdejších hitparád. Ta byla vydána v létě 1989 a jako autor byl uveden pouze Černý. Spor se táhl až do roku 1995, kdy soud rozhodl o spoluautorství bývalé manželky a přiznal jí nárok na polovinu honoráře.

V listopadu 1989 se účastnil zakládání Občanského fóra a moderoval některé protestní demonstrace. Následně odmítl – kvůli zmíněnému soudnímu sporu se svou bývalou ženou – nabízenou pozici ministra kultury ve vládě Petra Pitharta. Na jaře 1990 spoluzakládal hudební časopis Rock & Pop a do roku 1992 zastával místo jeho šéfredaktora a předsedy správní rady. Po odchodu z této pozice byl opět ve svobodném povolání jako nezávislý publicista a vrátil se k pořádání poslechových pořadů, tentokrát pod názvem Ro(c)kování. V nabídkovém listu uváděl i tematicky zaměřené pořady.

Po sametové revoluci se mohl vrátit zpět do Česk(oslovensk)ého rozhlasu, kde pravidelně uváděl vlastní pořady na rozhlasové stanici Praha – Samomluvy s hudbou (1991–2006), Libeček, kulturně-politické komentáře Načerno (1994–2000). V první polovině devadesátých let spolupracoval i se soukromými rozhlasovými stanicemi Rádio Collegium (1992 – hodinové profily operních zpěváků), Rádio Echo (1994–1995) a Rádio Publikum (1994–1995 – hodinové Antidiskotéky). V letech 1998–2003 připravoval kulturní příspěvky do pořadu Dobré ráno České televize.

Po roce 2000 pravidelně publikoval v Mladé frontě DNES a Reflexu. Od dubna 2004 do února 2007 psal komentáře a články do Lidových novin. Poté psal sloupky pro Hospodářské noviny. Dále spolupracoval s Folk & Country, Divadelními novinami (zde) a dvouměsíčníkem Svět a divadlo. Počínaje rokem 2003 začal uvádět v ČRo půlhodinový vzpomínkový pořad Klub osamělých srdcí seržanta Pepře, v němž přinášel vzpomínky na různé umělecké osobnosti, se kterými se v životě setkal či poznal.

V roce 2006 vyšel ve vydavatelství Galén rozsáhlý knižní rozhovor Kritik bez konzervatoře, který s Černým vedl kolega hudební publicista Jaroslav Riedel. V roce 2010 vyšly knižně jeho vybrané novinové a časopisecké komentáře z let 2001-2008 pod názvem Určitá míra facky. O pět let později přiblížil Jiřího Černého sborník s názvem Po stopách Velkého Mokasína, který vydalo u příležitosti jeho 75. narozenin nakladatelství Galén. Gratulacemi, vzpomínkami, úvahami a fotografiemi do něj přispěla řada význačných osobností včetně Václava Havla, Josefa Škvoreckého, Jiřího Suchého a Karla Gotta. Počínaje rokem 2014 začalo vydavatelství Galén uvádět knižní svazky Černého publicistických příspěvků od padesátých let do současnosti pod názvem Jiří Černý… na bílém.

Rozhlasový Klub osamělých srdcí seržanta Pepře byl od ledna 2014 prodloužen na dvojnásobnou délku jedné hodiny, čímž přibylo i jeho vzpomínkových projevů.

Ke konci roku 2018 byl rozhodnutím vedení ČRo ukončen pořad Klub osamělých srdcí seržanta Pepře (po celkem 13 letech a 551 dílech) k poslednímu dni roku 2018 a autorovi nebyla nadále prodloužena externí smlouva (stalo se mu to v ČRo již podruhé – poprvé to bylo v roce 1998). Po silné negativní reakci řady kulturních a jiných osobností své rozhodnutí Český rozhlas (opět) revidoval a od dubna 2019 do června 2022 připravoval Černý pro ČRo jednou měsíčně nedělní vysílání hudebního pořadu Sedmé nebe. Nadále pokračoval ve svých poslechových pořadech, přestože jejich počet ubýval v návaznosti na jeho s věkem se zhoršující zdravotní stav.

Sezonu 2021–2022 ukončil rozhlasovým pořadem Sedmé nebe (12. června 2022, tématem byl Vladimír Mišík) a poslechovým pořadem Ro(c)kování v Praze U Kaštanu 13. června 2022, který z větší části věnoval osmdesátým narozeninám Paula McCartneyho. Následující sezonu již z vážných zdravotních důvodů nezahájil a ukončil veškeré své veřejné působení.

Ve svých pořadech a textech se neomezoval pouze na jeden žánr, vždy vnímal hudbu v širším společenském a kulturním kontextu. Mnozí čeští hudební publicisté jej považují za svůj vzor, pro některé byl učitelem a později spolupracovníkem. Mezi jeho velké oblíbence patřili Leonard Cohen, jehož texty si překládal z angličtiny, Beatles, Bob Dylan, Janis Joplin, Rolling Stones, John Mayall, Pink Floyd, U2, Bruce Springsteen, Pavol Hammel, Collegium Musicum, Glen Hansard…, z českých Jiří Suchý a lidé kolem Semaforu, Karel Kryl, sdružení Šafrán, Marsyas, sourozenci Ulrychovi, Vodňanský se Skoumalem, Spirituál kvintet, Zuzana Navarová, Radúza, Iva Bittová a mnoho dalších.

V roce 2013 získal státní cenu Ministerstva kultury za přínos v oblasti hudby a ve stejném roce i ocenění OSA za propagaci a šíření české hudby. V roce 2020 byl v rámci Cen Anděl uveden do Síně slávy Akademie populární hudby jako vůbec první nehudebník v jejich historii. V témže roce o něm ČT art uvedla dokument Zdeňka Gawlika Když se řekne Jiří Černý /zde/, názvem upomínající na stejnojmenný sborník z roku 1986. Vydavatelství Galén začalo v roce 2021 uvádět knižní vydání vzpomínek z rozhlasového Klub osamělých srdcí seržanta Pepře.

V říjnu 1958 se poprvé oženil se spolužačkou Miroslavou (1934–2011). Po rozvodu s ní (1974) se v roce 1976 oženil s kunsthistoričkou Jitkou Severovou, dcerou sochaře Jindřicha Severy. 12. ledna 1977 se jim narodila dcera Kateřina.

Poslední měsíce svého života strávil ve zdravotnických zařízeních v Praze. O jeho úmrtí jako první informoval jeho profesní kolega a přítel Jan Rejžek.

/Pro i-DN z více zdrojů připravil hul/

• Autor: DN
• Publikováno: 18. srpna 2023

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Zemřel Jiří Černý

1. Vladimír Hulec

   

   Každý umřeme
   a jednou to přijít muselo. Zprávy o Černého zdravotním stavu poslední rok nevěstily nic dobrého. Ale to, co tu po něm zůstalo, tak smysluplně a aktivitami naplněný život za sebou nechává málokdo.
   Znali jsme se od mých středoškolních let, tedy zhruba od poloviny sedmdesátých let (a já jej už dávno z článků v Melodii), kdy mi radil s koncerty Šafránu (konkrétně Jaroslava Hutky) na gymnáziu, po svých pardubických pořadech na VŠ kolejích či v klubu Na Drážce šel někdy s námi na mejdan, kde dál pouštěl své desky, občas zůstal do rána. Vážili jsme si jej a obdivovali pro jeho kulturní erudovanost, osobní znalost mnoha osobností včetně Václava Havla, Karla Kryla či Oty Pavla, o nichž často otevřeně a veřejně hovořil, a také – a z mého pohledu hlavně – pro chápání obyčejných lidských příběhů, pro velkorysost a toleranci vůči snad každému z aktivních lidí, ať už v rámci umělecké tvorby a společenské angažovanosti či jen svého soukromého života. Pro pochopení a rozkrývání i vlastních životních chyb a omylů (často o sobě mluvil až s nečekanou otevřeností), přesto neúhybnost a zaťatost v činech i chování, jež nebyly spektakulární, ani do bubliny okolí hermeticky uzavřené, jak často bývá (občas názorově i činy stál a jednal i proti svým blízkým), ale věcné, racionální a důsledné.
   Na podzim 1978 mě pozval na jeviště v rámci svého poslechového pořadu na pražské Chmelnici, abych promluvil o koncertu Joan Baez věnovaného v Londýně 21. srpna 1978 Václavu Havlovi a skupině PPU, který jsem tam při svém jediném výjezdu na Západ navštívil. A stýkali jsme se, bavili spolu a psali si dál. To byl další Černého velký klad. Komunikoval s širokou, pestrou plejádou lidí mnoha věků, které i tím nesmírně a celoživotně ovlivnil a ovlivňoval. Ostatně dialog, vzájemný respekt a komunikace byly krédem řady i dalších osobností prošlých šedesátými lety, což se dnes vytratilo a chybí. Právě Černého (a Lubomíra a Petra Dorůžkových, Ondřeje Konráda, Jana Rejžka, Josefa Vlčka a dalších kolem zprvu Mladého světa, později Melodie, Jazzové sekce a ještě později Rock+popu, z divadla pak Jindřicha Černého, Aleny Urbanové, Zdeňka Hořínka, Leoše Suchařípy, Dany Kalvodové, Jana Císaře a lidí kolem dávných Divadelních novin a časopisu Divadlo) psaní pro mě (a jistě nejen pro mě ) bylo a je vzorem, jak o umění a lidech v něm psát. Kontextuálně, s vědomím odpovědnosti vůči každému slovu, postoji a názoru, literárně zajímavě, kreativně, osobnostně, s dobíráním se směru a podstaty toho, o čem, o kom a pro koho píšu. A zasazováním do širších souvislostí.

   Jiří,
   žils dlouho a díky Ti za vše, cos dělal, říkal, psal. Mohl bys tu být stále a měl bys pořád co a jak říct, napsat, komentovat. Už je to ale na Tvých pokračovatelích. Prošlapals cestu a vytyčil vrcholy, jak psát, jak se veřejně projevovat. Ukázals možnosti a dopad žurnalistiky (nejen psané, ale i mluvené), jejíž vědomí a odpovědnost netkví jen v ostře kritickém hodnocení uměleckých děl, ale i v jejich zařazování do společenského dění a ve vnímání tvůrců jako jedinečných, svéprávných, citlivých a zranitelných lidských osobností. V tom pro mě jsi majákem, jímž poměřuju své vlastní přemýšlení a psaní. Je dobře, že nakladatelství Galén vydává Tvé úplné dílo. Může tak být – a doufám, že aspoň pro někoho je a bude – vedle dokumentu doby a uměleckých počinů v ní i inspirátorem pro myšlení a veřejné vyjadřování se dalších generací (nejen) kulturních žurnalistů. Ostatně Ondřej Bezr, Tomáš S. Polívka či Pavel Klusák již Tvou štafetu skvěle přebrali. A nebyli a nejsou sami. Takže pokračovatele a navazovatele na své dílo máš.
   R.I.P.

   19.08.2023 (15.41), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

2. DN

   

   Poslední rozloučení
   se koná ve čtvrtek 24. srpna od 16:00 při ekumenické mši v kostele Nejsvětějšího Salvátora v Praze. Na svém Facebooku o tom včera informoval Jan Rejžek /https://www.facebook.com/profile.php?id=100010464632451&locale=tl_PH/.
   Ekumenický obřad povedou katolický kněz Mons. Tomáš Halík a evangelický farář Miloš Rejchrt.

   22.08.2023 (17.13), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

3. DN

   

   V kostele
   Nejsvětějšího Salvátora v Praze na Starém Městě se včera odpoledne rodina a veřejnost naposledy Jiřím Černým rozloučily.
   Ze známých osobností přišli mj. hudebník Petr Janda, zpěvačka Marie Rottrová, šéf České televize Petr Dvořák, bývalí politici Cyril Svoboda, Martin Bursík a Kateřina Jacques či architekt Zdeněk Lukeš. Z hudebních publicistů Jan Rejžek, Ondřej Bezr, Honza Vedral, Josef Vlček, Pavel Klusák či Ondřej Konrád.
   Před lavicemi stála velká fotografie Jiřího Černého. Uprostřed kostela před oltářem byla vystavena rakev, pod kterou smuteční hosté pokládali květiny a věnce. Chvilku po čtvrté se kostelem rozezněly varhany a začala smuteční mše pod vedením Tomáše Halíka, která trvala zhruba hodinu.
   Černého rodina spolu s hudebníkem Jiřím Tichotou a evangelickým farářem Milošem Rajchrtem (viz Tichotův vzkaz v textu) připravili k poslednímu rozloučení několik písní a rozdali příchozím i jejich texty. Zazněla tak moravská píseň Chvála bohu, že sem sa narodil, klasická evangelická Pán Bůh je síla má a spirituál Jednou budem dál.
   „Černý je pokřtěn jako evangelík, měl ale také vztah k našemu kostelu Nejsvětějšího Salvátora. To vyjadřuje přítomnost milého bratra Miloše Rejchrta, který kázal u našeho bratrského Salvátora, evangelického Salvátora. Takže dnes se tu setkávají obě tyto tradice k modlitbě za Jiřího, který měl k oběma vztah,“ řekl během mše Halík.
   Rakev poté vynesli směrem do dvora Klementina.

   25.08.2023 (13.54), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ