Clown Bilbo bloguje (No. 7)
Herec jiskří, žhne, až podpálí své okolí… Spoluhráči červenají, rudnou, sálají jak napěchovaný piliňák, nenadálou vášní jim puká srdeční chlopeň, sotva lapají po dechu… Je jim ale dobře… Sopečný výbuch tam někde uvnitř se dere ven a svět jim připadá snesitelnější. Totéž nastává u tvořivě zanícených pedagogů, spisovatelů, malířů… I oni v druhých můžou odzátkovat, odkrýt dávno zapadlé sny, zaváté kouty… Poslat svůj výboj jejich směrem.
Cirkus Chauve. Snímek archiv JBR
Provokace to je to o co tu jde… říká v Divadelníkovi principál Bruscon. Umět zažehnout, vyprovokovat, inspirovat k následné – vlastní tvořivosti… to pošušňáníčko každého stvořitele! Jo! Jo! Tam nahoře se řehtají, za břicha popadají. Kdo z nás nechtěl pozorovat svět jako šibalský kocour Begemot z Mistra a Markétky? Bylo skvělé, když jsem se do něj kdysi mohl převtělit ve Stavovském divadle. Patrně jsem ho vstřebal opravdu dobře, neboť paní z církevního sboru, která navštěvovala hodiny zpěvu u nás doma, jakmile z mých úst uslyšela, že jsem součást ďábelské svity, se počala křižovat a pelášila na vlak, který nejel. Nemohla být ani vteřinku pod jednou střechou… Hohó! Natož moci zjednat spravedlnost jako Woland, hlavní hrdina ze stejného románu. Pořád samý malý český čertík Bertík a najednou: ironický, s nadhledem, sarkastický ďábel, který ví kdo, kde, komu za okamžik ušmikne hlavu… Jo, jo… Být chviličku v jeho kůži! Výboj, který inspiruje – ulehčuje bytí… Překvapivě se to povedlo i drobné knize, kterou mi před pár lety vydali v Baobabu…
Zvoní telefon: Dobrý den, tady Přelouč… Našel jsem si vaše číslo a dovoluji osmělit se s prosbou. Učím na zdejší základní umělecké škole výtvarnou výchovu a už půl roku se celá škola věnuje vaší knize Cirkus Chauve. Díky ní se úplně proměnila…. Chtěli bychom vás poprosit, zda byste nepřijel na vernisáž… Jako vrchol… završení… zahrát…
Hned nabídnu divadelní zpracování knižního cirku a tetelím se blahem… Má to smysl. Všechno je to k něčemu! Neznámí lidé stojí o náš potřeštěný svět. Nalepují se na něj… Lavina padá z kopce, koule se zvětšuje, navaluje další možnosti…
ZUŠ Přelouč
Akrobati se proplétají do závratných výšek… Snímek archiv JBR
Pan učitel výtvarky Jan Vojtíšek. Ano, on vyvolal v žácích takový poprask! Nechal je volně malovat, lepit, stříhat, modelovat… inspirovat kresbou Dorky Dutkové, mými texty… A my teď kráčíme magickým světem objektů. Šedivá budova prošla nebývalou metamorfózou. Desítky množin, klonů hrdinů našeho maličkého Cirku Chauve nás překvapují v každém patře, v každém koutě, z každé stěny. Blechy Násosbily cení zuby a krvelačně sají cizí ruce, medvědice Máši vycepovaně sedí a čekají na povel, masky Bubábily kulí obří bulvy, akrobati se proplétají do závratných výšek, vzduchem létají nadživotní gymnasté, desítky žonglérů, tanečníků na vysokém laně, krysy Krysbily kradou sýr a vesele piští svou píseň, reklamní cedule jako od Andyho Warhola… Z útlé knížečky – obří galerie!… Na dlouhé měsíce změnila vizuální chod budoucím umělcům… Půl roku intenzivní práce a… dojímavý zázrak! Za odměnu čučí v koncertním sále na další možnost, tentokrát divadelní, víc jak sto padesát natěšených diváků. Spokojené sardinky… Malý výboj a taková vatra!
Desítky množin, klonů hrdinů našeho maličkého Cirku Chauve... Snímek archiv JBR
…A jede se dál…
Po Vánocích nás navštívil kamarád Tomáš Glanc a přinesl svou novou knihu Souostroví Rusko / Ikony postsovětské kultury. Na podzim 2011 ji vydala Revolver revue. Je to kniha přímo napěchovaná výboji… Nekonečná prskavka! Dech beroucí ohňostroj! Seznamuje nás s výtvarníky, spisovateli, fotografy, divadelníky, architekty novodobé historie součastného Ruska.
Souostroví Rusko: Brodskij / Fanajlova / Sorokin / Děsjatnikov / Kulik / Ulickaja / Krymov / Pelevin / Fedorčenko / Pepperštejn / Mamyšev-Monroe / Svarovskij / Popogrebskij / Šiškin / Bratkov / Prilepin / Korina. Repro archiv
Už dávno beru ruské umění jako něco fascinujícího – knihy Babela, Andrejeva, Bulgakova, Dostojevského, Charmse… mě strhávaly do děsivě krásných stepí. Když jsem se stal i já na rok s Cirkusem Praga jejich obyvatelem, uvízla mi, až v morku kosti, živelná srdečnost, smutek, melancholie ruských bábušek, děvčin, mužiků. Kdykoli mám možnost, hned znovu a znovu odjedu za skvěle lačným publikem, které jako málokteré dokáže s aktéry, když je získá, doslova srůst. A teď přichází Tomáš s novými jmény! Už při seznamovacím počteníčku jásám. Tak rád bych je všechny poznal detailně. Hltal ty letmo naznačené romány… viděl desítky výstav, výtvarných instalací… Naštěstí si některé umím představit. Kupříkladu skvělého divadelníka Dmitrije Krymova, neboť jsem osobně navštívil jeho studio v Povarskej nedaleko Arbatu.
Studio Dmitrije Krymova: Smrt žirafy, 2009. Snímek archiv
Jeho zpracování Čechova v inscenaci Torgi/Trhy/ bylo famózní! Na konci se klaněl drobný prošedivělý pán a my tleskali jak smyslů zbavení. Konal se mirákl!… V knize na otázku, zda souhlasí, že divadelní soubor žije maximálně patnáct let a potom umírá, řekl: Samozřejmě, že je hrozné pomyšlení na smrt divadla, tak jako na smrt člověka. Nemyslí se na to také denně. Člověk pije víno, pracuje, maluje obrazy. Ale je potřeba o tom vědět a včas spolknout prášek… A umřít zdravý. Jo kdyby takhle uvažovali i méně úspěšní tvůrci! Patrně i některé další zpovídané osobnosti jsme díky Tomášovi potkali osobně, když jsme tam se Sylvií byli. Aniž bychom o tom věděli. Při hektických toulkách Moskvou, jeho galeriemi, kavárnami, kluby totiž narážíte na spoustu zajímavých lidiček…. A všude Tomáše plácají po ramenou a on vás seznamuje a seznamuje…
Třeba na večírku po jeho moskevské svatbě s Jevgenií roku 2007. V publiku sedí výkvět uměnímilovných tváří – galeristé, všemožní chudožniki, literární kritici, filozofové… a my na přání novomanželů hrajeme. Sylvie zpívá své teskné šansony a já zimprovizuji skeč Ljubov/Láska o dvou aktech. Nejprve, po vypití elixíru zamilovaných, létám vzduchem, třesu tělesnou schránkou, metám akrobatické kaskády, abych následně s dvacítkou talířků něžně, zamilovaně tančil, žongloval… Pak už hraji jednotlivé skupenství lásky: osamělou, smrtonosnou, komplikovanou, nevěrnou, žárlivou… Vše končí destrukcí jednotlivého porcelánu.
Romeo a Juliet…PRÁSK!… Oněgin a Olga… PRÁSK!… Taťána a Lenský… PRÁSK!…Desdemona a Othello…PRÁSK!… Nataša, Míša,Galja… PRÁSK! PRÁSK! PRÁSK!… Dulcinea z Tobosa!… PRÁSK!
Nakonec se jako fakírský Ind válím po střepech, a protože se nepodařilo sehnat neglazované talíře, drobné jehličky tvrdé glazury pronikají do každičkého svalu. Řine se krev. Cáká, pulsuje… A já slastně křičím:
Vot takaja nastajaščaja ljubov!!!… Biče lásky nehladily, ještě dnes ho rány pálí, tam, kde důtky lásky bily: Don Quijote tady kvílí, hořce pláče, že je v dáli – Dulcinea z Tobosa!
Opravdová láska stojí za tohle utrpení, vážení! Stojí za trochu krve!!! Nadšeně tleskají, rakouský doktor filosofie lepí krvácející dlaně… Teď bych, po přečtení knihy, ty diváky rád poznal blíž. Tomáš má dar rozpoznat kvalitu v té širé zemi a svou bezprostředností, umem, upřímným fandovstvím, fundovanou znalostí, zaťatostí… vstoupit s umělci v blízký kontakt. Má jejich důvěru. Během četby začne v mozkovně žhnout stovka výbojů. Přitom jde jen a jen o seznámení s novými jmény, možnostmi nového Ruska.
Nahý pes, který během vernisáže kouše nepozorné diváky… (Oleg Kulik: I Love Europe, Moskva 1996) Snímek archiv
Dovídám se kupříkladu… Po zrušení cenzury v 90. letech vedly vzpomínky na nedávnou sešněrovanost k extravagantním, často agresivním způsobům kompenzace: za estetický akt se vydávalo veřejné onanování nebo stavba barikád… Výtvarný umělec Oleg Kulik na sebe poutá pozornost jako nahý pes, který během vernisáže kouše nepozorné diváky. Žije v boudě… Nebo jako pták létá nad hlavami nad dvorem petěrburského domu či čte ve velkém akváriu na rušné ulici rybám pod vodou evangelium… Mnohem mladší Irina Korina si hraje s plastelínou, neboť obyvatelstvo Ruska bývá svou pasivní tvárností často srovnáváno s plastelínou. Je nejen tvárná, ale v jistém slova smyslu nezastavitelná… Netvrdne a překonává ploty a dráty – její tvárností je beztvarost.
Ruska bývá svou pasivní tvárností často srovnáváno s plastelínou… (Irina Korina: Show process, XL Gallery Moskva, 2010/2011) Snímek IRINA KORINA
Je to alegorie na pocity současného života, kde nastává mnohem aktuálnější otázka – svoboda a moc.
Ostatně nejen výtvarné práce vypovídají o nové situaci. Architektura… Třeba jak báječně popisuje Tomáš vídeňskou instalaci Alexandra Brodského z roku 2011 vytvořenou z obrovského množství starých, vyhozených věcí. Každá z nich nese stopy bývalého upotřebení, otisky lidských dotyků. Jsou černě natřeny a v mnoha vrstvách zavěšeny nad hlavami diváků, jako ve stavu beztíže, a vše se několikrát zrcadlí nejen v zrcadlech po stranách, ale i na podlaze zalité průmyslovým olejem a toto zrcadlení převrací směry…
Jako ve stavu beztíže… (Alexander Brodsky: It still amazes me that I became an architect, AZ Gallery Vídeň, říjen 2011) Snímek YURI PALMIN
Důležitá je i pachová složka – obrovské množství strojního oleje… tekutiny, která je kapalným skupenstvím celé průmyslové civilizace. V hlubokém šeru působí jako propast, v níž se vznáší celý kosmos fragmentů světa. Kdo neuposlechne pokynů při vstupu do instalace a pokusí se dotknout prázdnoty, bude mu dlouho zapáchat ruka, bude mastná od husté, mazlavé černé břečky. Není tak zázračně popsané naše skvělé, domýšlivé plahočení?
Vladimír Sorokin, jehož knihy už naštěstí u nás sehnat můžeme, na rozdíl od jiných (mě by kupříkladu hodně zajímal Michail Šiškin či Zachar Prilepin) říká: Televize dnes vysílá jako za Brežněvových časů. Znám řadu mladých rodin, kterým televizní obrazovka slouží jen jako monitor… A začali hodně číst – vážnou literaturu, ne detektivky. Zájem o dobrou literaturu roste a společenská role spisovatele znovu ožívá… Je to známá úměra: Čím větší chlad jde s politiky, tím víc lidí kupuje knihy, aby se takříkajíc trochu ohřáli…. Rusko dnes svoji budoucnost projektuje do své „skvělé“ minulosti, jako by se kruh uzavřel. /…/ V takových dobách jdou samozřejmě na odbyt literární „drogy“. A spisovatelé se musí vynasnažit, aby to byly kvalitní, čisté látky.
Jeden z hlavních představitelů konceptualismu v současné ruské literatuře Vladimír Sorokin (nar. 7. 8. 1955), mj. autor románů Třináctá Marinina Láska či Led, jejichž dramatizace jsme mohli vidět i na českých jevištích. Snímek archiv
Skvělá kniha! Tolik výbojů, nositelů světla. Vábí nás jako bludičky, ale ne abychom se utopili v rašelinovém močále, ale naopak. Abychom jeho nástrahami ve zdraví prošli.
Dobrá zpráva!!!
Jako bychom tu po odchodu Magora Jirouse, Václava Havla a dalších, nebyli přeci jenom tak sami!
P. S.
Ostatně – 16. února se v KD Kaštan v Praze 6 uskuteční koncert Za rozvrzané struny života a svobodomyslnost. Motto: Podpora mizejících dušiček – světlonošů… nezkorumpovaných, ne-lhostejných, nesehnutých aneb Za rozvrzané struny života a tvůrčí svobodomyslnost, tentokrát ve světě zvuku Mikoláše Chadimy, Sylvie Krobové a NTS a dalších umanutých… MAGORŮ…
Martin C. Putna napsal: Magorovství jako výzva k odvaze a nekompromisnosti, ke stejně urputnému zaujetí skutečnými hodnotami a ke stejně nesmiřitelnému odporu ke sráčům naší doby…
Komentáře k článku: Clown Bilbo bloguje (No. 7)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
Jana Koubková
Jirko dík za to že seš!
Zdravím celou Tvou rodinu a možná, že se stavím 16.2.
PROVOKACE NA PLACE – to bylo 1 festival. vystoupení jen s bubeníkem… a díky tomu jsem natočila CD Mýdlové bubliny. Mohli bychom se vzájemně podarovat. Já Tobě nové CD a Ty mě svou knížku. Nevím ještě kdy, ale na ČT 2 bude o mě dokument „Intimní zpověď Jany K.“
Těším se nashle
20.01.2012 (13.41), , Trvalý odkaz komentáře,
Sváťa Ždímal
…vábí nás, abychom nástrahami ve zdraví prošli.
To je krásně vystižené, pod to se můžu podepsat. Proto se dějí setkání spřízněných lidí. A když člověk poděkuje a poprosí tam někam nahoru… Díky! Určitě nás není málo. Když sečteš ty, kteří vábí, s těmi, kteří se inspirují a hledají svojí cestu…
Díky za krásné počtení a těším se 16. 2.
Sváťa
20.01.2012 (14.56), , Trvalý odkaz komentáře,
Marie Reslová
Zdravím svou bývalou skvělou malostranskou sousedku Janu Koubkovou – jestli se tu ještě ukáže!
20.01.2012 (21.39), , Trvalý odkaz komentáře,
Petr Pavlovský
Oč méně při představení muví, o to lépe píše. Bravo!
Hnidopišská poznámka: piliňák neexistuje a neexistoval. Piliňáky jsou pomnožné, jako třeba dveře – neexistuje „jeden dveř“!
02.02.2012 (3.41), , Trvalý odkaz komentáře,