Divadelní noviny > Kritika

Tajemství jménem Malvína

Spolek Pomezí, jenž se dlouhodobě věnuje imerzivnímu divadlu, čas od času nabízí zážitek, který lze zažít mimo jeho domovskou lokalitu, pavlačový dům na pražské Florenci. Tyto „externí“ projekty se většinou odehrávají v zahradě s pozoruhodným objektem uprostřed. Inscenace Pozvání se například hrála v Usedlosti Mazanka na Praze 8, ve Valdštejnské lodžii a parku Libosad v Jičíně a ve Chvalském lomu ve Zliči, pro Winternitzovu vilu na Smíchově Pomezí vytvořilo imerzivní projekt Dům v jabloních či covidový audiowalk Bílý obraz.

Nejinak tomu bylo v případě inscenace Malvína, jež diváky během několika málo srpnových večerů zavedla do Volmanovy vily v Čelákovicích. Objekt postavený ve funkcionalistickém stylu v průběhu let zažil nejrůznější nájemníky – včetně předškoláků – a byl po léta devastován. Nedávno ale prošel rekonstrukcí a nyní je spolu s překrásnou rozlehlou zahradou kolem k dispozici nejrůznějším uměleckým projektům.

Tým kolem režiséra Lukáše Brychty a spoluautorky scénáře Kateřiny Součkové (též autorky zvukové stopy) se velmi volně inspiroval novelou Krysař od Viktora Dyka. Už samotný název Malvína je hádankou, jejíž řešení ponechávají tvůrci na divákovi. Pokud se po něm začneme pídit a skrze něj hledat jistý klíč k pochopení celého příběhu, pak se nám nabízí hned několik možností. Začneme-li u zdroje, totiž Dykova Krysaře, žádnou Malvínu nenajdeme. To jméno zní nicméně poeticky, zvukomalebně a evokuje nejrůznější pocity. Na internetu se lze dočíst, že Malvína je řídce užívané ženské jméno nejasného původu a významu. Nejčastěji se považuje za zkráceninu germánského Madalwine a vykládá se jako přítelkyně práva či spravedlivá nebo za odvozené z keltštiny s významem jasných očí, brv, čela. A tato charakteristika velmi dobře sedí na Agnes, jednu z postav. Pak je tu ještě geografická nápověď: Malvíny se jmenuje pískovna ukrytá mezi Čelákovicemi a Lázněmi Toušeň, která nabízí návštěvníkům křišťálovou vodu a klid. Malvíny jsou navíc jiným názvem pro ostrovy v Atlantiku, známé jako Falklandy, o které v roce 1982 svedly válku Britové s Argentinci. Už samotný název tedy nabízí rozmanité konotace i inspirativní spojení protikladů, jako je klid a konflikt.

V areálu vily se setkáme s pouhými třemi protagonisty, Kristianem, Seppem a Agnes, jejichž jména jsou vypůjčena z Dykovy novely. Každý se ujme jedné skupiny diváků a vyrazí s ní na procházku po zahradě. A každý vypráví trochu jiný příběh. Já do zahrady vstoupila společně s Agnes, která ve ztvárnění Jindřišky Dudziakové s nadšením a trochou tajemnosti poukazovala na drobné detaily související se stavbou, ale i na obecné možnosti domu, který nelze vlastnit, protože on si přivlastní vás. Mohli jsme se společně dotýkat materiálů, z nichž byl dům postaven, nahlížet do oken a zpočátku jen tušit, co se ukrývá uvnitř. Postupně jsme se ale propracovali až do domu, který jsme mohli během výstupů odehrávajících se v různých pokojích prozkoumat od suterénu až po nejvyšší terasu.

Příběh Dykova Krysaře je jen zlomkem celého konceptu, takřka nepostřehnutelným rámem celého příběhu – vždyť cestu do Země sedmihradské, kam krysař lidi zavedl, můžeme interpretovat i jako cestu do ráje, k definitivnímu klidu duše. Ovšem základní myšlenkou Malvíny je konfrontovat tři rozdílné pohledy na vilu a obecněji i tři rozdílné přístupy k vlastnictví jakéhokoli objektu s historickou pamětí. Pragmatický Kristian (Vojtěch Bartoš) sveřepě touží po finančním zabezpečení a možné dědictví po bohatém strýci vidí jako příležitost využít budovu a její okolí pro komerční účely, tedy nejrůznější večírky, rauty a společenská setkání. Sepp (Kryštof Bartoš, alt. Jakub Müller), který nepobral mnoho rozumu, ale instinktivně cítí potřebnost zachování historické paměti místa, dělá vše pro to, aby byla vila zakonzervována v původní podobě. A Agnes, romantická, trochu naivní a zranitelná, vidí dům jako možnost prožít někde život nikoli jako vetřelec, ale jako domácí.

Projekt je v principu koncipován tak, aby divák mohl prostředí vnímat všemi smysly: zrakem, dotekem, sluchem, čichem, a – byl-li pozván Seppem na čaj – dokonce i chutí. Důležitou součástí inscenace je pohybová stránka, kdy postavy skrze stylizovaný pohyb a nonverbální interakce zveřejňují svou povahu, pocity i vzájemné vztahy. Když se Kristian chystá požádat Agnes o ruku, vyzve nejen ji, ale i diváky, aby zavřeli oči. Když je opět otevřou, podlaha je posetá plátky růží, ale vyvolená mezitím zmizela bůhvíkam. Velkou vizuální působivost skýtá moment, kdy se Agnes noří do bazénu v šatech s několika vrstevnatou sukní, která se po odepnutí rozprostře po hladině jako obrovský temný květ. Jednotlivé pohybově metaforické momenty jsou prokládány zastaveními, v nichž ze skrytých reproduktorů zaznívají úryvky z Dykovy symbolicky laděné novely. Reálný svět se tak prolíná s fantastickým a vzniká zvláštní kontrapunkt.

Zcela ohromující je závěrečná vize, v níž postavy vystoupají každá do jiné výškové úrovně domu a na kraji ochozu hledí do dáli. V tu chvíli působí jako pouhé stíny, jejichž majitelé dávno zmizeli kdesi v Sedmihradské zemi.

///

Spolek Pomezí, Praha – Lukáš Brychta, Kateřina Součková a kolektiv: Malvína. Námět a scénář Lukáš Brychta, Kateřina Součková a kolektiv, režie Lukáš Brychta, dramaturgie Barbora Smolíková, kostýmy Jindřiška Dudziaková, zvuk Kateřina Součková, produkční spolupráce Marie Volmanová, Martina Paukertová. Premiéra 10. srpna 2023, Volmanova vila, Čelákovice (psáno z reprízy 15. srpna od 18 hodin).

• Autor: Jana Soprová
• Publikováno: 23. srpna 2023

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Tajemství jménem Malvína

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ