Divadelní noviny > Festivaly Reportáž
Cirkusy u nového jezera… (No. 6)
O šapitó číslo 6 jsem v rámci letošní Letní Letné zatím psal jen v souvislosti s premiérou Loop pražských Losers Cirque Company (zde). A jelikož je tento díl číslem 6, je vhodná příležitost se do tohoto stanu vydat znovu. Je vyčleněn především pro českou novocirkusovou tvorbu a vedle Loserů, kterým se obšírněji budu věnovat příště, v něm dosud vystupovala Eliška Brtnická s projektem Hang Out, AirGym Art Company s inscenací NonSen(s), Bratři v tricku s Kabinetem žonglérských kuriozit, Japonka Aki Yoshida se sólem Ruten, společenství Feel the Universe Circus Company s Triptychem of Existence a mezinárodní kvartet Eleonora Dall´Asta / Ilona Jäntti / Aki Yoshida / Eliška Brtnická se společnou produkcí Crossing. A právě těmto čtyřem novocirkusovým dámám se zde budu věnovat.
Češka Eliška Brtnická (*1983) je spjata s pražským KD Mlejn, kde pořádá workshopy a festivaly nového cirkusu (Fun Fatale). Specializuje se na závěsnou akrobacii, patří mezi nejvýraznější osobnosti české – především sólové – novocirkusové tvorby. Dlouhodobě hledá různé výzvy, překračuje zavedená pravidla či zvyklosti, vykračuje mimo kodifikované prostory divadelních sálů či šapitó. Vystupuje na střechách, komínech, ve výkladních skříních, na mostě či v řece, se svým posledním projektem (nepočítáme-li tento) The Skin vkročila do výstavního prostoru pražské galerie DOX. Na Letní Letné – vedle skupinového projektu Crossing – uvedla i své sólo Hang Out, které zde prezentovala už loni. Psal jsem tehdy o něm, tedy – máte-li zájem – přečtěte si o něm zde: Pod letenskými šapitó (No. 1).
…
I Japonka Aki Yoshida se před premiérou Crossing představila ve stanu č. 6 svým sólem Ruten, což prý v japonštině znamená cosi jako Plynutí, Vyrovnanost, Rovnováha... Yoshida se v dětství věnovala gymnastice. Vystudovala dokonce Nippon Sport Science University (Nittaidai) a díky sportu objevila tanec a cirkus. A propadla kouzlu závěsné akrobacie na šále, kruhu, síti či hrazdě. V současnosti svůj zájem upíná – jak řekla v rozhovoru s Hanou Strejčkovou /zde/ – do výzkumu svobodného vyjadřování se ve vzdušných prostorách. Zabývá se hledáním mezisvětů, ze kterých odvozuje nové pohybové možnosti a objektové partnery.
Ve svém sóle se zabývá rovnováhou nerovnovážných předmětů v souladu (či v protikladu) s tělem a pohybem či stáním (nepohybem). Konkréně jde o manipulaci se zvlášně zkonstruovanou kovovou konstrukcí, šestistěnem, jenž ale nemá kolmé hrany, nýbrž různě dlouhé a nepravidelně zkosené. Na scénu přichází s papírovým pytlem na hlavě (což evokuje vězně z Guantánamo, ale podle autorky nezáměrně), dokonce s ním vstoupí i na onu konstrukci, kde se chvíli – slepá, nevidící – opatrně pohybuje. Po chvilce si ale pytel z hlavy sejme, zmačká jej a hodí na zem. A zkoumá stabilitu objektu. Pohybem svého těla po jeho hranách, později ale i na zemi, kdy tělesem různě pohybuje a komunikuje. Po čase přidá i tři velké triangly, které visí poblíž. Sestavuje z nich opět nestabilní těleso, vrací se k práci s původním objektem, posouvá jej, převrací po stranách, leze na něj a vše – triangly i šestistěn – různě kombinuje. Nakonec vezme jeden z trianglů do ruky a ze scény odchází. Zmačkaná papírová maska/pytel zůstává na zemi, těleso a triangly tiše stojí či na zemi leží. Co se stalo? Co se proměnilo? Co zůstalo, co zbylo?
V práci Yoshidy nejde o příběh či dramatické situace. A možná ani o téma (rozhodně není čitelně formulované) a jeho proměny, vývoj. Yoshida vytváří abstraktní obrazce, pracuje s velkým zaujetím, komunikuje s objekty, s hudbou. Ta je v zásadě minimalistická. Občas elektronická, občas zní omamné sólo houslí, často ovšem jde o terénní nahrávky Japonska (jak se svěřila Yoshida po představení) – moře, země, větru…, ale i města, lidí. Je to křehká hudba a křehká choreografie s geometricky pojímanými obrazy těla ve spojení se zvolenými objekty čio objektů samých v nerovnovážných situacích. Práce vysoce estetická, ale stále pohybově přitažlivá, technicky precizní, napínavá, překvapivá (především pohyb objektu a jeho manipulace aktérkou). Do detailu propracovaná. Artový typ nového cirkusu blízkého fyzické (taneční) performanci s objektem. Vznikla v době covidu, kdy performerka musela být sama ve svém studiu a nemohla vyjet z Japonska, a tak hledala typ práce, kterým by se mohla – sólově – projevit. A komunikovala sama se sebou. Většinou totiž pracuje ve skupině. A byl to právě tento nepravidelný objekt, který pro ni připravil výtvarník Sora Aono, který ji zaujal a se kterým dlouho, snad rok, tuto performacni připravovala. A ta úvodní maska, slepota, se kterou už dál nepracovala? Jde prý – jak řekla v diskusi po představení – o symbol vlastní uzavřenosti do sebe samé, které se snaží pohybem a svými veřejnými aktivitami (tedy především novým cirkusem) zbavovat a být volná… vyrovnaná… plynout… Ruten…
…
Ostatní dvě performerky – Eleonora Dall’Asta (původem italská vzdušná akrobatka, která vyrostla a žije v Panamě; studovala cirkusové umění na Londýnské škole Circus Space a později na DOCH University of the Arts in Stockholm, ale také obor média v Panamě; založila soubor La Tribu Performance, organizuje festival Panama Aerea a je ředitelkou cirkusového centra El Cuatro ROJO v Panama City – v roce 2020 dvakrát vystoupila se svým sólem Matmo ve Veletržním paláci v Praze v rámci festivalů Fun Fatale a projektu Zažít město jinak – zde, resp. zde – a ve Smetanových sadech v Jihlavě, kde Dall´Asta měla i masterclass – zde, resp. zde) a Ilona Jäntti z Finska (vzdušná akrobatka a choreografka, spoluzakladatelka novocirkusové skupiny Ilmatila – spolu s architektou a animátorkou Tuula Jeker, 2007) už bohužel na Letní Letné se svými sóly nevystoupily. Ale obě se zabývají také především závěsnou akrobacií, a tak se všechny čtyři aktérky tohoto projektu setkávají různě ve světě, kde si tuto spolupráci domluvily. V Praze se asi tři týdny v DOXu a KD Mlejn připravovaly a vzniklý tvar, který nazvali Crossing, na Letní Letné třikrát premiérově prezentovaly (navštívil jsem druhé uvedení). O budoucnosti této – v zásadě work in progress – performance ale netuší nic, neb je organizačně i finančně náročná (každá z performerek je z velmi odlehlých částí světa). A tak tuto práci berou především jako vzájemné setkání a poznání.
Je to z ní poznat. Vlastně vidíme různě propojená závěsná sóla či dueta, kdy ostatní ze stran performerku či performerky lany vyvažují. Ty se vesměs zavěšují do jednoho ze čtyř objektů různě sestavených ze zohýbaných kovových prutů, které dřív sloužily a byly zdeformované v již zde zmiňované performanci Elišky Brtnické The Skin. Mezi sebou, v něm, s ním či skrze něj pohybově komunikují. Každá z aktérek ukáže mnoho ze svého umu, nádherné sólo například nabídne Finka Jäntti na jen lehce ohnuté tyči, působivé je i proplétání tyčemi Aki Yoshidou s Eliškou Brtnickou.
Samotné objekty působí jak ježci, často se chovají nepředvídatelně, a tak performerky musí být velmi obezřetné. Svým způsobem jde o podobnou práci, jako Japonka Yoshida v dokonalosti ukázala ve svém sóle, stejně jako v podobné dokonalosti nabízí Bertnická se svými spoluaktéry v The Skin. Ale celek je zatím nekompaktní, není jasné – a myslím ani performerkám – co vlastně chce prezentovat, jaký důvod či smysl tato performance – vyjma setkání čtyř sólistek – má. Přitom to není ani obdoba – řekněme – jazzového jam sessionu. Na to je tato práce příliš sofistikovaná, pečlivě připravená, vedená číslo od čísla, výstup po výstupu. I hudba je povšechná, podobná, jakou používá Yoshida, Brtnická a řada dalších. Udržuje napětí a náladu, ale nic víc.
Ale jsou chvíle – a není jich málo -, kdy jsme svědky skutečně výjimečných, výtvarně i pohybově působivých obrazů. A to tehdy, kdy se podaří propojit závěsnou akrobacii a objekt se stíny tohoto dění na stěnách či kopuli stanu. Skvělý světelný design této performance (nejde totiž jen o stíny, ale o celkovou atmosféru, vnímání proměn dění, cílení na detaily i celek) je to, co z ní dělá zážitek sui generis.
Přes určité rozpaky z výsledku, mají takové projekty obrovský smysl. Nový cirkus je jedna velká rodina a tato setkání ji rozšiřují a upevňují. A Česko je dnes i díky tomu jednou z jejích důležitých, aktivních a respektovaných součástí. Je skvělé, že projekt naše instituce finančně a organizačně (produkčně) podpořily a festival prezentoval.
…
Aki Yoshida (Japonsko): Ruten. Autor, choreografie, interpretace: Aki Yoshida, kostým: Megumi Hirakawa, rekvizity: Sora Aono, sound design: Daizo Okauchi, housle: MinamiguchiERI. Premiéra 2021 v Japonsku. Psáno z uvedení na festivalu Letní Letná 22. srpna 2023.
Eleonora Dall’Asta (Panama), Ilona Jäntti (Finsko), Aki Yoshida (Japonsko) & Eliška Brtnická (Česko): Crossing. Tvorba a interpretace: Ilona Jäntti, Aki Yoshida, Eliška Brtnická a Eleonora Dall’Asta, sound design: Hara Alonso /Španělsko/, zvuk: Stanislav Abrahám, lighting design: Matyáš Nejedlý, Vojtěch Vaněček, technická spolupráce: Prokop Vondruška. Produkce: Eva Roškaňuková, producent: Cirkus Mlejn z.s. Rezidenční prostory: KD Mlejn, Cirqueon, DOX. Premiéra 24. srpna 2023 na festivalu Letní Letná. Psáno z 1. reprízy 25. srpna 2023.
///
Více o letošní Letní Letné na i-DN:
Cirque Alfonse se vrací na Letní Letnou
Novocirkusový crème de la crème
Cirkusy u nového jezera… (No. 1)
Cirkusy u nového jezera… (No. 2)
Cirkusy u nového jezera… (No. 3)
Cirkusy u nového jezera… (No. 4)
Cirkusy u nového jezera… (No. 5)
…
Komentáře k článku: Cirkusy u nového jezera… (No. 6)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)