Divadelní noviny Aktuální vydání 19/2024

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

19/2024

ročník 33
12. 11. 2024
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • KritikLab
  • Hledat
  • Můj profil

    Divadelní noviny > Blogy Festivaly Reportáž

    Hulcova bleskovka (No. 16) – z Avignonu /4/

    V aktuálních Divadelních novinách DN 14/2023 vyšel můj shrnující text o letošním 77. ročníku Avignonského festivalu. Nicméně mnoho inscenací, které jsem na festivalu zhlédl, se do reportáže nedostalo – především z Avignonu OFF, ale i z IN -, a tak jsem se rozhodl, že o některých budu ještě průběžně referovat v rámci svého blogu. Obšírnější reportáž si v říjnu budete moct přečíst také v Taneční zóně 3/2023, kterou právě připravuju.

    S lístkem na představení Le Jardin des Délices do lomu Boulbon. Foto Vladimír Hulec

    Místa před vchodem do lomu Boulbon (hraje se za kopcem vpravo) před představením (vpředu občerstvení pro diváky, vzadu maringotky pro divadelní štáb a herce, vlevo volný výhled do krajiny). Foto Vladimír Hulec

    Letos se po mnoha letech coby místo festivalového programu vrátil sedmnáct kilometrů vzdálený lom Boulbon, kde v roce 1985 uvedl Peter Brook proslulou Mahábháratu. A tak se tam vydejme.

    Autobus z náměstí před avignonskou poštou vyjížděl v 19 hodin, cesta trvala zhruba dvacet minut, hrálo se od 21 hodin, produkce trvala dvě hodiny. A tak byl po příjezdu čas – a nutnost – nadýchat se tohoto zásadního prostoru moderního divadla dvacátého století.

    Je to malebný prostor připomínající – vyjdete-li na nějaké vyvýšené místo poblíž – biblickou krajinu. Foto Vladimír Hulec

    Je to malebný prostor připomínající – vyjdete-li na nějaké vyvýšené místo poblíž – biblickou krajinu. Prostor hraní je ale poměrně malý, což mě překvapilo (v devadesátkách, kdy jsem zde dvakrát divadlo zažil, zde stála vždy konstrukce, na níž se hrálo, navíc se přijíždělo za tmy, tak to nebylo tak patrné), Slunce zapadá v široce rozevřených branách mezi skalami, kudy se k lomu přichází. Jak asi vypadal jeho východ, při kterém Brookova Mahábhárata končila?!

    Zde v roce 1985 uvedl Peter Brook proslulou Mahábháratu… Foto Vladimír Hulec

    Ovšem francouzská divadelní společnost Vivarium Studio, jež zde spolu s jejím vedoucím, režisérem a výtvarníkem Philippem Quesnem svou produkcí Le Jardin des Délices (Zahrada pozemských rozkoší) slavila dvacet let existence, magii tohoto prostoru nevyužila.

    V úvodu trupa osmi aktérů/performerů přivezla a po chvíli po udusané kamenité ploše tlačila divadelní autobus. Foto Christophe Raynaud de Lage

    V úvodu trupa osmi aktérů/performerů přivezla a po chvíli po udusané kamenité ploše tlačila divadelní autobus. Z něho herci vycházeli a kolem něj – a chvílemi i v něm – vystupovali. Do něj přinášeli a zase odnášeli rekvizity, převlékali se v něm do bizarních kostýmů. Venku různě – často velmi pomalu a obezřetně – přecházeli, hráli na hudební nástroje a zpívali, rituálně pochodovali kolem olbřímího boschovského vejce. Anarchistické, svobodomyslné představení plné bizarních obrazů a dění na hraně happeningu… Poetikou, herectvím a v podstatě i formou tak trochu připomínalo produkce britských Monthy Python´s.

    Hráli na hudební nástroje, zpívali a rituálně pochodovali kolem olbřímího boschovského vejce. Foto Martin Argyroglo

    Herci se rozsadili kolem imaginárního ohně, vyprávěli různé příběhy a historky, převlékali se za postavy z Boschova stejnojmenného obrazu a pitoreskně parafrázovali některé výjevy z něj. Byť některé výjevy, objekty a kostýmy byly výtvarně atraktivní a jistě by na letošním PQ ledaskoho uhranuly, bylo to především na slově a vykloubenosti všeho dění postavené divadlo, pomalé, úmorně zdlouhavé a do tohoto „svatého“ prostoru nevhodné. Asi záměrný výsměch ikonám…

    Některé výjevy, objekty a kostýmy byly výtvarně atraktivní a jistě by na letošním PQ ledaskoho uhranuly. Foto Christophe Raynaud de Lage

    Kdyby se představení odehrávalo v Praze na Dobešce – skupina mi v mnohém evokovala právě Divadlo Sklep, například scénku s umělým táborákem a píseň Strom hýbe pahýly –, bylo by to adekvátní a možná i zábavné. Zde však různé boschovské – a nejen boschovské – karikatury zasazené do fiktivní existence jedné trupy, jež – snad – hledá vlastní identitu, působily, jako by do posvátných míst Altamiry přijeli trampové a po historkách u táboráku, selfíčkách a buřtech si na okolní skály promítli závěr katastrofického sci-fi filmu typu Pátý element či Star Wars (i svítící meče v představení byly), poté se proměnili v Marťany, nastoupili na vesmírnou loď a zmizeli v jiných dimenzích.

    Foto Christophe Raynaud de Lage

    Jako by do posvátných míst Altamiry přijeli trampové a po historkách u táboráku a po buřtech si na okolní skály promítli závěr katastrofického sci-fi filmu typu Pátý element či Star Wars. Foto Martin Argyroglo

    Režisér a výtvarník Philippe Quesne, který mimo jiné byl v roce 2019 uměleckým ředitelem francouzské expozice Pražského Quadriennale, je známý svým důrazem na ekologii, tak věřím, že tyto rozměry a apely v této jeho akci byly. Nicméně všechny možné přesahové rozměry tohoto projektu (včetně vazeb na Boschovo dílo) byly založené na znalosti práce této skupiny, pojednány byly víceméně konceptuálními prostředky, chladnou, neosobní karikaturou, což živé komunikaci s (nezasvěcenými) diváky nepomáhalo.

    Jakou pro Philippa Quesneho a jeho herce hrál lom Boulbon a jeho ikoničnost v jejich performanci roli, jsem nerozkryl. Foto Martin Argyroglo

    Pro mě se jednalo o obrovské zklamání, byť – když o tom teď přemýšlím – možná produkci křivdím. Vivarium Studio prezentovalo svou estetiku a své svobodomyslné a ekologické postoje a na to má každá trupa právo. Zvlášť když má něco podstatného za sebou. Jakou v tomto kontextu pro skupinu hrál lom Boulbon a jeho brookovská ikoničnost roli, jsem nerozkryl. Obávám se, že žádnou.

    ///

    Mat na dobrou noc

    Pohled z balkonu bývalého pardubického plaveckého stadionu na zápasy Czech Open 2023. Foto Vladimír Hulec

    Ve svých bleskovkách z divadelního festivalu Pernštejnlove (No. 13 – 15 ) jsem psal o 35. ročníku mezinárodního šachového turnaje Czech Open v Pardubicích, který se konal týden po mém příjezdu z Avignonu a který jsem navštěvoval před odpoledními a večerními produkcemi. Odehrála se tam řada nádherných partií a jednu z posledního kola jsem si vybavil při psaní tohoto blogu. Český hráč Jan Vykouk (nar. 2000) získal jako černý dámu, ale indický šachista Geetha Narayanan Gopal (nar. 1989) jej dokázal dvěma věžemi nádherně zmatovat. Takže to dopadlo tak trochu jako s herci Vivaria Studia. Získáme-li hlavní figuru a máme-li obrovskou materiální výhodu, nemusí to vždy znamenat výhru.

    Pozice na diagramu je po 24. tahu černého 24. … Jf2+, kdy po vynuceném 25. Kg1 černý získal dámu /25. … Jxd1/. Následoval zničující věžový útok bílého. Černý vydržel už jen pět temp, vzdal dva tahy před matem… Zkuste se zamyslet a postup najít sami.

    Partii si živě můžete přehrát zde: G. N. Gopal /Indie, ELO 2571) – Jan Vykouk /Česko, ELO 2467/, 29. 7. 2023

    ///

    Více o letošním Festivalu d´Avignon na i-DN:

    Hulcova bleskovka (No. 10) – z Avignonu /1/

    Hulcova bleskovka (No. 11) – z Avignonu /2/

    Hulcova bleskovka (No. 12) – z Avignonu /3/


    Komentáře k článku: Hulcova bleskovka (No. 16) – z Avignonu /4/

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,