Divadelní noviny > Festivaly Reportáž
Proklatá Plzeň (No. 5)
Neděle – první tečka festivalu Divadlo Plzeň, jak ji nazval v závěrečném projevu ředitel DJKT Martin Otava – nabídla čtyři představení, jež se kloubila v pozoruhodný dramaturgický oblouk o smyslu a podstatě divadla, o základech a možnostech divadelnosti jako takové. Docela by mě zajímalo, zda šlo ze strany dramaturgů/dramaturgyň festivalu o promyšlený tah (i jiné dny nabízely možné paralely a souvislosti mezi jednotlivými produkcemi), anebo o čirou náhodu, v níž nelze spatřovat každým dnem rozlišované tematické či formální okruhy. Ať tak či onak, byl to pro uvažování o divadle, o jeho významu, smyslu, o podstatě a soudobých možných přesazích a paralelách inspirativní den.
Začínalo se v Moving Station inscenací pražského Divadla Letí Džípy. Foto archiv Divadla Letí
Začínalo se v Moving Station inscenací pražského Divadla Letí Džípy, již uvádí ve Vile Štvanice. Protože se v rámci celého festivalu bude jistě psát a uvažovat o přesunech různých projektů do jiných než domácích prostorů a jak jim to uškodilo, či ne, musím předeslat, že prostor Moving Station inscenaci nijak nezkreslil, možná jí dokonce pomohl. Hrálo se ve větším – otevřenějším – prostoru než „doma“, divák seděl na tribuně s vysokou elevací, takže měl výborný přehled o celém dění, které s polootevřenou scénou, kdy částečně vidíme i akce mimo hlavní (centrální) plán, počítá. A dobře vyšly i filmové projekce.
Džípy jsou hra tak trochu ve stylu Rolanda Schimmelpfenniga, tedy jakási skládačka situací, jejichž časová souslednost není přímočará a divák si ji musí stále propojovat, pečlivě vnímat, co (a kdy) se děje, aby se v situacích a jejich vývoji orientoval. Tématem je těsná budoucnost, kdy levicoví – či obecně hyperkorektní životní inženýři rovných životních příležitostí – zruší v Německu dědické právo a v zájmu rovnosti všech lidí založí loterii, která rozhoduje o tom, komu a jaké dědictví čekatelům připadne. Do toho se připojí sociální dávky pro různé skupiny potřebných, o kterých rozhoduje stejná instituce, a groteskní situace a příběhy jsou nabíledni. Autorka, německá herečka, dramatička a režisérka Nora Abdel-Maksoud toho využívá a svou groteskou podává ostrou – byť s velkou nadsázkou nahlíženou – kritiku současné německé společnosti s řadou byrokratických i jiných komunikačních překážek. Vše podává v mnohém filmařskými postupy ostrých střihů, různých zcizovacích a časově nesousledných sekvencí, odkazů k pop-kriminálkám a podobně. A režisérka Martina Schlegelová toho využívá. Dává velký prostor hercům, rychle střídá situace, používá filmové dotáčky a hudební komentáře. Každý z herců má místa, kdy se může plně projevit. Inscenace je herecky i situačně divá až divoká, vtipná, s řadou nečekaných zvratů, divácky atraktivní. Především Tomáš Kobr si svou postavu vrchního úředníka doslova užívá, libuje si v ní. Každý jeho monolog či dialog, nebo jen gesto, sezení za stolem je radost sledovat. Právě v tom je inscenace v českém kontextu mimořádná. Režijně i herecky je precizně vystavěná a dotažená, vypointovaná (včetně závěrečného obrazu všech postav/herců za mřížemi s manažerským písňovým podkresem). Což v Plzni plně prokázala.
…
Zásadní inscenace letošního ročníku festivalu měla ale teprve přijít. Bylo jí – aspoň podle mne – Vykouření brněnského souboru Divadla Husa na provázku v režii Jiřího Havelky. Mnohovrstevnatý, v mnohém opět groteskní, jízlivý a ironický komentář souboru k pět let staré divadelně-společenské či dokonce politické kauze uvedení inscenace Naše násilí a vaše násilí chorvatského režiséra Olivera Frljiče v podání slovinského souboru Mladinsko Gledališče v Divadle Husa na provázku 26. května roku 2018 v rámci festivalu Divadelní svět Brno. Kauza je všeobecně známá, psali jsme o ní i v Divadelních novinách (např. zde), stejně jako o brněnské inscenaci /zde/. A tak jen dodávám, že projekt – protože nejde jen o „regulérní“ inscenaci, ale spíše o komentář k oné kauze a skrze něj i k současnosti, o analýzu divadla a jeho funkce ve společnosti, jak je číst, vnímat, přistupovat k němu – je nejen vysoce angažovaný a komentuje (charakterizuje) naši společnost na konkrétní dobové situaci, ale používá i divadelně aktuální formu performativnosti a střihovosti ve spojení s divadelním dokumentem (včetně neustálého zcizování). DHnP tím vlastně navazuje na dávné brechtovské principy, na nichž bylo založené a s nimiž v dobách Scherhauferových programově pracovalo. A Jiří Havelka k nim dodává intelektuální nadhled, humor a vtip. Není to revoluční divadlo, spíše výkladový, lehce poučující esej o divadle, o významu znaku v umění, o divácích a jejich uvažování, o lidech jako takových.
Po představení jsem se potkal s režisérkou Lídou Engelovou, která byla silně zaujata tématem, obsahem i formou představení, ale současně byla i vysoce zklamána, ba pobouřena. Jevištní mluvou provázkovských herců a hereček v závěrečné části produkce – v posledním soudu, v němž herci citovali soudce, žalobce, obhajobu i svědky v případu možného poškození důstojnosti, víry, náboženství a nerovného zacházení s lidmi s římskokatolickým vyznáním z důvodů odehrání Frljićovy produkce v Brně, jak je k ústavnímu soudu podal kardinál Dominik Duka a advokát Ronald Němec /více zde/. A nasadila mi brouka do hlavy – byly civilní, v podstatě odosobněné projevy brněnských herců záměrným, chladně odcizeným (jen s jemnými charakteristikami) citováním soudních řečí a internetových komentářů, anebo kdyby byly jejich výstupy osobitější s důkladnou artikulací a bohatějším fyzickým projevem, bylo by vyznění představení a jeho apel na diváky o to silnější? Odpověď ode mne jednoznačnou nečekejte. Jistě, bylo by to více (tradiční) divadlo. Nicméně současní divadelníci se zhusta snaží (tradiční) divadelnost – ve snaze o autenticitu, o nedeklarovanou artovost – potlačovat. Koncept a určitá divadelní nekultivovanost, ledabylá filmová dikce a herectví u nich mnohdy vítězí nad konvenčními divadelními (hereckými) postupy. Takže brněnskou podobu závěrečné disputace se vším slovním šumlováním a mrmláním lze vnímat jako snahu o současný divadelní (herecký) jazyk, nikoli jako profesní nedostatek. Rockový zpěvák se také projevuje jinak než operní a není mu občas rozumět. Soubor tak snáze komunikuje s mladším divákem, který mu víc důvěřuje. U Krejči či Brooka by to ale asi neprošlo.
…
Dalším představením nedělního programu byla hitovka z Dejvického divadla – Fifty Petra Zelenky. Foto Hynek Glos
Dalším představením nedělního programu byla hitovka z Dejvického divadla – Fifty Petra Zelenky s excelentním herectvím všech dejvických herců v čele s Ivanem Trojanem. Velké divadlo bylo zcela zaplněné, ovace ve stoje. Byť někteří kolegové a kolegyně skřípou zuby, že jde o příliš nekorektní a šovinistickou mačistickou hru, vše vyvažuje a zdůvodňuje obrovský humor textu a zřetelná herecká nadsázka účinkujících. Jde o plnohodnotnou feydauovskou frašku ze současnosti s prvky woodyallenovské intelektuálnosti a sebejízlivosti, se skvělými, vypointovanými situacemi a parádním herectvím. I na podruhé (inscenaci jsem viděl na jedné z prvních repríz začátkem ledna) jsem se náramně bavil a jsem zvědav, zda si na tento text troufne ještě jiné divadlo a zda jej Zelenka – tak jako trochu podobné (člověk v životní krizi groteskně – a vlastně smutně – nahlížený skrze vychýlené touhy a chování) Příběhy obyčejného šílenství – zfilmuje. A ač byla inscenace přesunuta z malého jeviště na velkou scénu, vůbec jí to neuškodilo. Snad jen některé mizanscény (setkání s bývalou ženou a novou přízelkyní ke konci, telefon z USA…) byly trochu „nahaté“, a pokud by vznikly v tomto prostoru, režisér by je pravděpodobně aranžoval jinak. To jsou ale jen malé skvrnky na – v dobrém slova smyslu – úlevně zábavné komedii s hořkými – možná autorovými osobními (Zelenkův věk – nar. 1967 – zhruba odpovídá věku hlavní postavy v roce, kdy se děj odehrává – leden 2018) – existenciálními podtóny.
…
Závěrečnou produkcí hlavní části – první tečky (do středy 20. září se ještě koná jakási coda cílená na místní publikum) – festivalu byla výtvarně dramatická performance Fragment souboru Klaipédos dramos teatras z litevské Klaipėdy. Ovšem spíš než psát souboru či divadla je třeba psát – dílo ruského režiséra Dmitrije Krymova. Co o něm vím (či spíše, co jsem si o něm zjistil), je téměř jedno, kde tento tvůrce, syn slavného režiséra Anatolije Vasiljeviče Efrose, po vpádu Rusů na Ukrajinu žijící v New Yorku, inscenuje. Vždy maluje – sám výtvarník, scénograf a vizuální umělec – velká scénická plátna, jež jsou v zásadě akčními výtvarnými artefakty (performancemi), jež spíše než vybraným tématem jsou autorskou Krymovou vizí, rozpohybovaným obrazem. Jistě ne náhodou se mu říká Rembrandt jeviště. Pracuje s osobitým svícením ve víceméně realistické výpravě, a to vesměs s tradičními ruskými obrazovými motivy a estetitkou. Žádná výtvarná avantgarda typu Roberta Wilsona, byť jde o obdobně velkorysá jevištní plátna, ale monumentální jevištní obrazy s „rembrandtovským“ nasvícením konkrétních míst – často s prostory plnými tmy či polotmy – a s obdobně jako Wilson precizními, do detailu vycizelovanými pohybovými choreografiemi a propracovaným hereckým (pohybovým) projevem. V roce 2019 hostovala na festivalu Divadlo jeho inscenace Bez věna podle A. N. Ostrovského /psali jsme o ní zde/. I ta byla výtvarně opulentní, ovšem s tou letošní se to nedá srovnat.
Sledujeme tři výjevy ze tří v zásadě různých prostředí. Nejprve výtvarně-pohybovou etudu před výtahem v patře jakéhosi staršího domu. Prochází jím, setkává se či osaměle pohybuje několik rozličných postav, projíždí – dolů a nahoru – výtah charakterizovaný pohybem světla. Tak trochu kafkovský svět, moderní pohybové divadlo, jež – v daleko pohybově i scénograficky náročnější podobě – jsme letos mohli vidět i v inscenaci belgické skupiny Peeping Tom Diptych: The missing door and the lost room. Ovšem toto byl jen úvod k hlavní scéně – požáru v jednom z bytů, do něhož postava vstoupí. Scéna se před diváky v několika minutách promění a my sledujeme nejprve pobývání jedné ženy ve ztemnělém měšťanském pokoji přelomu 19. a 20. století a pak zmatek kolem požáru, kdy se místností pohybuje řada postav. A uprostřed – či po chvíli vpravo – sedí na židli netečná žena dění pozorující. Pak na scénu vtrhne z jeviště dívka, serve ze sebe šaty a šílí. Třetí obraz je pak po požáru, kdy je ona dívka oživovaná, dostává se k ní nahrávka filmu režiséra Marcela Carného s Jeanem Gabinem a Michèle Morgan z roku 1938 Nábřeží mlh. Dívka se k němu až existenciálně vztahuje, zamilovaná do obou postav. Do toho vstupuje řada zcizováků, kdy se rozbije kamera, technik ji opravuje, diváci jsou oslovováni, ať postavám půjčí brýle či najdou videokazetu s filmem, v hledišti se rozsvěcuje a zase zháší a podobně.
Údajně to má mít vazbu na scénu požáru z Čechovových Tří sester, dokonce snad ony postavy sedící dámy, pečovatelky o dívku (Irinu?) či úvodní ženy s nákupem jsou Olga (pokud by to měla být postava z Čechova, tak – pro mne – spíše Raněvská z Višňového sadu, stejně tak dění spíš – ve mně – evokovalo zapálení/požár jejího panství). Ovšem nevím, nedokázal jsem tyto vazby rozkrýt, ač postava lékaře, která se na scéně zčistajasna objevila, citovala Čebutykinovy rozpravy a v programu o Čechovových předobrazech píše sám režisér: Jedná se o fragment třetího dějství hry A. P. Čechova Tři sestry, o scénu nočního požáru. A v jejím středu, jakoby pod lupou, Olga, nejstarší ze tří sester. V tomto Čechovově dramatu je napětí, vzrušení, strach a zápas. Zápas nepříliš úspěšný, možná beznadějný – stejně jako veškerá snaha Čechovových postav vyhrát nad osudem, který jim nedovolí zachránit višňový sad, stát se spisovatelem nebo odjet do Moskvy. Jsou odsouzené k neúspěchu. Jediné, co jim zůstane, jsou vzájemné vztahy, utrpení a osamělost. Ale ať tomu je jakkoli, jde vlastně jen o opulentní podívanou. Technicky precizní a náročnou, ale v podstatě jevištně velkohubou, manýristickou. To, co produkce říkala, bylo zoufale málo, vlastně nic. Maroldovo panorama. Nejprve situací opuštěných postav u výtahu a poté požáru v měšťaském bytě s promítáním fragmentů z Carného předválečného filmu. Technicky brilantní, ale v zásadě mrtvé, zbytečné, na efekt budované, nákladné výtvarné divadlo. To 3Sestry Luka Percevala před dvěma lety (Divadlo Plzeň 2021) byla jiná – obsahově démonicky silná a výtvarně obdobně působivá, interpretačně razantní – čechovovská dekompozice! Ta byla pro mne obrovským, komplexním divadelním (uměleckým) zážitkem, impulsem k přemýšlení. Toto bylo jen odškrtnutí v seznamu zhlédnutých inscenací ve světě dnes uznávaného režiséra.
…
Divadlo Letí, Praha – Nora Abdel-Maksoud: Džípy. Překlad a režie Martina Schlegelová, dramaturgie David Košťák, scéna Anna Brotánková, kostýmy Simona Pekařová. Hrají Milada Vyhnálková, Natália Drabiščáková, Richard Fiala, Tomáš Kobr. Premiéra 12. února 2023. Psáno z uvedení na festivalu Divadlo Plzeň 17. září 2023 v Moving Station.
Divadlo Husa na provázku, Brno – Jiří Havelka a kolektiv: Vykouření (naší kauzy, vaší kauzy). Režie Jiří Havelka, dramaturgie Martin Sládeček, scéna Martin Ondruš, kostýmy Luděk Kellner. Premiéra 11. listopadu 2022. Psáno z uvedení na festivalu Divadlo Plzeň 17. září 2023 v DEPO2015.
Dejvické divadlo, Praha – Petr Zelenka: Fifty. Režie Petr Zelenka, dramaturgie Olga Šubrtová, scéna Nikola Tempír, kostýmy Katarína Hollá. Premiéra 3. prosince 2022. Psáno z uvedení na festivalu Divadlo Plzeň 17. září 2023 ve Velkém divadle.
Klaipédos dramos teatras, Klaipėda, Litva – Dmitrij Krymov: Fragment. Idea, kompozice, inscenace, režie Dmitrij Krymov, překlad Gintaras Grajauskas, výtvarnice scény Irina Komissarova, světelný design Eugenijus Sabaliauskas, zvukový režisér Edvinas Vasiljevas, videoprojekce Asrturas Lepiochinas, asistentka scénografie Anna Titova-Tubash, asistenti režie Alius Veverskis, Marius Pažereckas, Arturas Lepiochinas, producentka Inna Krymova. Jevištní technika: Antanas Razgauskis, Zigmas Tarlovas, Darius Matevičius, Linas Bagdonas, Rokas Tomaševičius, Dovydas Tertelis, Paulius Aleknačivius, Rytis Veverskis, Simonas Alfredas Gylys, Marius Pažereckas. Obsazení: Samanta Pinaityté, Darius Meškauskas, Regina Šaltenyté, Toma Gailiuté, Siguté Gaudušyté, Digna Kulionyté, Jonas Baranauskas, Mikalojus Urbonas, Jonas Viršalas, Arturas Lepichonas, Karolis Maiskis. Premiéra 21. března 2023. Psáno z uvedení na festivalu Divadlo Plzeň 17. září 2023 v Novém divadle.
///
Více o letošním Mezinárodním festivalu DIVADLO v Plzni na iDN:
…
Komentáře k článku: Proklatá Plzeň (No. 5)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
