Zápisky spokojeného diváka (No. 1)
Hodláte-li k čemusi ponoukat své okolí, je nejlepší metodou jít na to pěkně postaru osobním příkladem. Závazek psát na těchto stránkách o čerstvých divadelních zážitcích jsem si konec konců dal už dávno, tudíž to vlastně znamená jít příkladem sobě samému. Potěšení ze splněného předsevzetí tak může být – výhledově – až dvojnásobné.
A protože při podobných příležitostech bývá až příliš velkou samozřejmostí ostře nelítostný tón, zkusím být naopak co nejpozitivnější, dokonce snad až jaksi blbečkovsky radostný. Uvidíme, jak dlouho se to dá vydržet.
■
Dva roky po premiéře jsem vyrazil – přesněji řečeno, byl jsem doveden – na „intimní divadelní show“ Jakuba Folvarčného Ušima podzimu a byl to velmi příjemný zážitek (chcete-li se podívat, zkuste to tady). Folvarčný přenesl původně absolventské představení z Disku do Alfréda ve dvoře a zde po svém potvrzuje, že mimořádný úspěch jeho silného damáckého ročníku nebyl jen studentsky dočasnou bublinou.
Folvarčný hraje o partnerském nedorozumění, kdy drobná nepochopení a šprajcy postupně přerostou do sporu, ve kterém jde doslova o krk – což taky názorně předvede sám na sobě s pomocí ostrého sekáčku. Jenže samotný příběh ani zdaleka není to hlavní, sám o sobě ostatně působí vcelku tuctově a předvídatelně; mnohem zajímavější a invenčnější je způsob, jakým ho jeho autor vypráví.
Folvarčný předvede nejdřív muže (slyšíme pouze „jeho“ část dialogu), pak ženu (ukáže se, že debata probíhala úplně jinak, než to vypadalo) a nakonec oba dva na střídačku. Při této příležitosti taky trochu loutkaří, přesněji řečeno, oživuje dvě židle thonetky, rozložené na prvočinitele (tango bylo opravdu vášnivé). A taky spolupracuje s klavíristou Davidem Hlaváčem; především zpočátku děj meandruje v řadě samostatných pohybově hudebních etud, které volně doplňují hlavní téma. Oba dva přitom prokazují nejen vynalézavost a dobrou techniku, ale především vzácný smysl pro míru: mísí sentiment s ironií i s čirou absurditou, jsou nenásilně vtipní a případné hlubokomyslnosti shazují s elegancí, která má na hony daleko k pomrkávání typu „pozor teď si děláme velikou legraci“. Nenápadné, ale chytré a navíc velmi zábavné představení.
■
Víte, že existuje cosi na způsob sdružení přátel architekta Pragera? Ano, právě toho, který má (kromě jiného) na svědomí třeba Novou scénu Národního divadla. A že to nejsou žádní normalizační staromilci, ale Vladimir 518, David Vrbík, Ondřej Anděra, tj. ctění a spolehlivě progresivní výtvarníci, performeři a hiphopoví muzikanti?
Celou větou se jmenují Karel Gott Prager a snaží se vystupovat především v Pragerových budovách (podívat se můžete třeba na záznam vystoupení v bývalém Federálním shromáždění). No a nemluví samozřejmě o přátelství, spíš o tom, že jejich projekt „mapuje Pragerovu tvorbu, zpochybňuje neprávem vytvořená klišé kolem jeho osoby a nastavuje nový úhel pohledu na jeho rozporuplný umělecký odkaz.“ Nevím, nevím. Při pohledu na Novou scénu, abychom zůstali u divadla, se mi Prager nějak zvlášť moc kontroverzní nezdá…
Ale abych aspoň v prvním dílu dostál závazku pozitivního přístupu: nedávno se mi poštěstilo pohlédnout též na budovu islandského Národního divadla a měřítka se náležitě srovnala. Vedle depresivního krematorního kvádříku, který si Islanďané zcela dobrovolně zarazili přímo doprostřed Reykjavíku, vypadá totiž Pragerův těžkotonážní hříbek úplně neškodně, invenčně a lehkonoze. Mimochodem, silně pochybuji, že budova islandského Nároďáku má nějaké sdružení přátel – pokud by to někdo chtěl vyzkoušet, otevírá se mu široké pole působnosti. Třeba plodná spolupráce s Klubem přátel žehu.
Komentáře k článku: Zápisky spokojeného diváka (No. 1)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
Vojtěch Varyš
ta budova islandského ND je skvělá – a to jsem ještě nebyl uvnitř. a Gudjón Samúelsson má na kontě řadu skvělých staveb!
02.05.2010 (14.14), Trvalý odkaz komentáře,
,Vladimír Mikulka
No vida, já naivka předpokládal, že žádný klub přátel nemá…
02.05.2010 (21.16), Trvalý odkaz komentáře,
,