Divadelní noviny > Festivaly Názory – Glosy

31. MF Divadlo Plzeň: Up & Down (No. 7)

Svět není jen divadlo. I když právě dnešní svět má k divadlu možná blíž než kdy jindy: veřejné dění, politika, kulturní provoz, nic, co se neodehrává na jevišti, na sítích, teď a tady, nemá právo na život. Včerejšek ani zítřek neplatí. Obal prodává, obsah je zbytný.

Na jevištích, na plátně, na streamu, na obrazovce, dokonce i v dabingu poznáte generační rozdíl mezi herci bezpečně podle výslovnosti, která se přestala učit. Šumluje se, drmolí, mele se, hlavní jsou obrázky. Žijeme svět, jemuž nezáleží na argumentech, protože rychlejší cestou k úspěchu je úderný design, image, kostým a hlavně role, vhodně vybraná podle trendy mustru a železného zákona o nabídce a poptávce.

Už autor architektonického konceptu Vladimír Kružík ze společnosti Helika navrhoval, jak z jeho vizualizace návrhu budovy plyne, aby se v uvnitř svítilo celý den… /Nové divadlo Plzeň, vizualizace z roku 2014/. Repro archiv /zde/

Mehr Licht?

Goethova poslední slova Více světla! – či spíš jejich nechtěná karikatura? – se mi připomněla hned po příjezdu do Plzně k Nové scéně. A to při více než čtyřhodinové panelové diskusi Divadelních novin Granty, printy, internety o divadle, o grantech, dotacích, výběrových komisích a o budoucnosti divadelních periodik, tištěných i elektronických. Skrz velkou prosklenou venkovní stěnu do mne zleva praží polední slunce, jež by samo o sobě stačilo osvítit místnost až až, a shora ještě mi na hlavu pere čtrnáct zcela zbytečných světelných zdrojů – celkem jsem jich v rozšířené části schůzovní prostory napočítal šedesát, rozsvícených na plné pecky, i tam, kde seminář neprobíhal, celodenně, i druhý den ráno a dopoledne, jak jsme s kolegyní konstatovali hned u vchodu na Novou scénu. Je to jistě úžasně zdravé pro oči, už tak zničené monitory počítačů.

Ale není to jen plzeňský mor. Podobné plýtvání energiemi jsem zažil nedávno i na festivalu a semináři v Ostravě, kde musely být proti Slunci celý den zataženy těžké závěsy, aby byl důvod celý den svítit: jedna referující studentka si závěsy dovolila odvážně odhrnout, aby ukázala na absurditu situace. Ale hlavně, že si divadla – a mnohé právem! – stěžují, že už nemají ani na základní provoz. Netýká se to jen divadla: často v podobných celodenně nasvícených postsocialistických „kulturácích“ probíhají i konference, semináře nebo představení o devastaci planety, šetrných technologiích, obnovitelných zdrojích, uhlíkové stopě atd. atd. Oblíbeným číslem tohoto globálního cirkusu pak je, když se na podobném celosvětovém v boji proti změnám klimatu slétávají politici, vědci a ekologičtí diplomaté letadly.

V Plzni jsem na to po vzoru své studentky upozornil při diskusi. Pořadatelé ochotně odběhli někam do „velína“, za chvíli se však vrátili: prý to v žádném případě nejde vypnout. Důvod? Bylo by to neprofesionální. Co je a není profesionální, nechávám k úvaze čtenáři. (A pevně doufám, že tato má glosa doputuje i k očím a uším pana ředitele).

Zamlčený spoluautor

Václav Helšus v roli Magora (v pozadí Tomáš Váhala jako Vaněk) v inscenaci Audience a Příjem libereckého DFXŠ (režie Břetislav Rychlík, prem. 17. února 2023). Foto Roman Dobeš

Každý, kdo se zaobírá divadlem (včetně různých forem anti- či nedivadla), teoreticky uzná jako samozřejmost, že divadlo je dialogem dvou subjektů. Toho, který nabízí (třeba jen „výkop“), a toho, kdo přijímá a odpovídá. A přesto 99% reflexí divadla, včetně reflexí festivalů, se zabývá pouze „jevištěm“, nikoli „hledištěm“ jako legitimním (spolu)tvůrčím činitelem. Tedy nezabývá se vlastně sebou, svým vlastním vlivem, spoluúčastí či nespoluúčastí na představení. Přitom novodobé formy poznání, od přírodověd po kognitivní vědy, kvantovou fyziku a filosofii, už mají málem sto let za banalitu, že vliv (byť jen) pozorovatele, tedy vliv tzv. “subjektu“ na tzv.„objekt“, nelze nikdy z výsledku eliminovat. Natožpak v divadle, které je na tom postaveno! Už jsem o tom (i v Divadelních novinách) psal, ale jak říká klasik, je to marné, je to marné, je to marné.

Když se do toho pak přidají vysloveně vnější fyzikální vlivy (vedro, dusno, kdy i jindy důstojní kravaťáci v prvních řadách svlékají saka a nejradši by seděli do půl těla), vlivy, jež nutně implikují i zpomalené pochody duševní (tupo, ospalo), pak je představení, o němž si myslíte, že ho znáte jak své boty, k nepoznání.

Ověřil jsem si to exemplárně právě na Rychlíkově liberecké inscenaci Audience / Příjem. Fakticky by se měla jmenovat Audience – Magor – Příjem, protože právě básnicka imaginace, hra a vtip, zvláště v civilně věcném podání Václava Helšuse, propojují obě „vaňkovky“ přinejmenším kriminálním, denunciantským motivem i nadčasovou srážkou morálky s realitou života, pivovarského i vězeňského. Jenže svět úřední i recenzentský je byrokrat a šuplíkář a chce mít všechno pěkně pod kontrolou zmrtvujících kolonek…

Co se však stalo v Plzni? Z jindy svižného temporytmu inscenace byly trosky. Trojice protagonistů Martin Polách, Tomáš Váhala, Václav Helšus, hrála jako o život (stejně jako vynikající Zdeněk Kupka, z jehož Náčelníka, málem dvojníka generála StB Lorence, jde děs i dnes). Ale co je to platné, když celek se rozpadal, tempa byla ospalá, klíčový herec se ztratil ve tmě těsně před vstupem na scénu, údajně díky tupému mechanickému algoritmu světel, funkčnímu v Liberci, ale ne v Plzni, a těch pár minivteřin prodlevy je na divadle kláda, jak ví každý, kdo někdy stál na scéně. Dříve ostré hrany, předěly, a střihy jako břitva byly rozostřené, tupé a zpomalené, stejně i reakce publika. Vše se totiž zde na Malé scéně zrcadlově navzájem odráží a násobí…

(Otázkou je, zda v rozpačitějším ohlasu u znuděných znalců Havla a disidentské produkce vůbec, oproti svěžímu ohlasu u mladších ročníků, nehraje roli ještě něco jiného? Třeba to, že zatímco ti mladší vnímají text i historické souvislosti čerstvě, jakoby poprvé, kdežto ti druzí, možná ti, jež nazýval Šalda pojídači ústřic, zvládnou naši moderní klasiku vstřebat už jen s nějakou přidanou extravagancí, světelnou, zvukovou, cirkusovou či jinou, – ale tuto jen sotva nahozenou úvahu si nechám raději na jindy).

Rehabilitace Příjmu

Martin Polách (Sládek) a Tomáš Váhala (Vaněk) v druhé části inscenace Audience a Příjem libereckého DFXŠ, v Dienstbierově Příjmu. Foto Roman Dobeš

I navzdory plzeňskému krachu nadále považuji Rychlíkův opus, už jen tím propojením tří autorských subjektů, za inscenaci roku, jeho koláž za autorský počin roku a Poláchova Sládka zatím za výkon roku.

Ospalými kuloáry se nicméně nesl po představení povzdech: málo platné, Dienstbier holt není dramatik. No nevím – četl jsem text, rozebíral ho na seminářích a ocenil odlišné, radikálně jiné přehodnocení a vyznění závěrečné odmítavé reakce Vaňka ke Sládkovu návrhu (ne, to není žádná mdlá kopie Havlova Vaňka, to je polemika s Havlovou postavou; byť paradoxně v duchu Havlových definic: pravda není jen to, co se říká, ale i to, kdo to říká, komu to říká a v jaké situaci to říká, viz např. Pokoušení, 1986). Viděl jsem pak Příjem vlastně třikrát. Poprvé jako herecky výrazné autorské (pře)čtení na studiové scéně u Myronů v Ostravě, podruhé už v Liberci s Audiencí a Magorem na běžné repríze (ohlas převážně mladého publika takřka frenetický, na konci volání bravo, jako v opeře, zaslechl jsem časté poznámky typu: Jak to ten Havel sakra všechno dopředu věděl?). A teď potřetí v Plzni. Dvakrát tentýž text v živé interakci s publikem, tedy v jediné pro drama relevantní chvíli v živém ohni představení (Peter Brook), text skvěle fungoval. A potřetí, ač v téže režii, vůbec ne. Co s tím?

Každopádně je mi i takové nejisté divadlo, respektující „rubato“ (Co není nejisté, není pevné, říká Tomáš Halík) sympatičtější, než jakýkoli umělý prefabrikát na klíček, univerzálně použitelný kdykoli a kdekoli, pokud možno s globalizovaným anglonátěrem a globalizovanými anglonápěvy. Chcete-li, vyvoďe z toho jiné, lepší závěry, než jsou mé vstupní teze o zamlčené roli publika. Toho publika, jež si vždy tak či onak vytváří z každého večera „své“ vlastní představení (a nevědomě i obrázek o sobě).

Fyzika a metafyza

Zora Valchařová Poulová (Emília Martáková), Jakub Tvrdík (Vilém Jasný), Filip Richtermoc (Antonín Hanč) a Lucie Andělová (Jana Jasná, majitelka cukrárny) v inscenaci hry Reného Levínského Celý život nestačí (r. Jan Frič, Klicperovo divadlo Hradec Králové, prem. 13. května 2023). Foto archiv KD HK

To, o čem tu celou dobu uvažuji, daleko lépe popsal stále nedoceňovaný filosof Josef Šafařík: Jeviště obstará obraz, povrch; hlediště je polidští dimenzí niternou… Co oživuje a polidšťuje tělo loutky, fyziku jeviště je metafyzika hlediště (Hrady skutečné a povětrné). Ano, hlediště polidští jindy naopak nepolidští, to se stává. To platí ovšem, jako každé přesahové myšlení, nejen pro divadlo, ale i pro svět, kulturu, umění, vědu a celou civilizaci řídící se heslem ubavit se k smrti stále rychleji do zkázy: Umění tím, že má hlediště, že dovoluje člověku odstup – lidskou dimenzi – od svého obrazu, je vlastně protikladné a oponující vědě, která člověku výstup ze svého obrazu nedovoluje. Svět vědecko-technické civilizace je fyzika jeviště bez metafyziky hlediště (tamtéž).

Šafaříkova slova potvrzují i další mé zážitky z Plzně. Jako příklad uvedu večerní představení tentýž den, kdy jsem polomrtvý vylezl ze zmíněné plzeňské Malé sauny. Tentokrát v posluchačsky přívětivém interiéru Velkého divadla: šlo o hradecké představení hry Reného Levinského Celý život nestačí (režie Jan Frič). Přenos z města do města a ze sálu do sálu se tentokrát zdařil.

A zase – podle spíše otrávených než nadšených ohlasů z premiéry, ale i podle některých ohlasů plzeňských, nebylo údajně o čem hrát. Byla to spíše samoúčelná hra, plytká, zdlouhavá, mnoho invence vynaložené k ničemu. Neřekl bych. Vtáhla mě naopak ona na divadle vždy vzrušující atmosféra mezi parodií a posvátností, jakoby křtěná Josefem Váchalem (nikoli rodilým, ale v druhé půli života faktickým Východočechem). Prostor mezi hrou a hororem, černočerným tarantinovským humorem a nepřenosným, ryze českým (východočeským!) ochotničením, jímž to celé bylo zarámováno, byl šťastně zvolený. Způsob, jak se v něm suverénně zabydleli herci a herečky (Zora Valchařová-Poulová, Filip Richtermoc, William Valerián, Lenka Loubalová, Anna Kratochvílová aj.) byl neobyčejně inspirující, pro herce i pro diváky. I v nejdrsnějších momentech (vraždy, kouskování, rozemílání koťat i lidských těl atd.) bylo jasné, že jde o vtip, nadsázku a nadhled. Jako u Krvavého románu. Tempo a probuzená divácká mysl, otevřená jak humoru tak zázrakům, samozřejmě nemohla vydržet nepřetržitě po celé dvě hodiny bez přestávky. Mělo to zákonitě své výkyvy a zádrhely (co je nemá?), ale celek byl fascinující. Stejně jako závěrečná beseda s autorem, vínem a režisérem.

Zdařilá tečka jednoho festivalového dne!

///

Více o inscenaci Audience a Příjem v DN 7/2023:

Audience – Příjem – Magor: Bravo!

…

Více o inscenaci Celý život nestačí v DN 12/2023:

Český McDonagh?

…

Více o letošním Mezinárodním festivalu DIVADLO v Plzni na iDN:

Proklatá Plzeň (No. 1)

Proklatá Plzeň (No. 2)

Proklatá Plzeň (No. 3)