Občasník Jaroslava Štěpaníka (No. 64)
William Shakespeare (1564–1616), dramatik dlouhodobě jistě nejčastěji na divadelních scénách světa uváděný, rozmáchle přesáhl vlastní životní čas i dobu. Jako jeden z mála dokázal výsostně uměleckými prostředky vystihnout mechanismy moci v lidské společnosti, současně se vnořit do hlubin lidské psyché, proniknout do skrývaných temných úžlabin. Tragický příběh Hamleta je kusem z nejhranějších, stále přitahujícím, pro inscenátory až magnetizující výzvou k vlastnímu uchopení nesčíslněkrát inscenovaného vícevrstvého psychologického dramatu. Expozice je vlastně detektivní zápletkou, zasazenou do uzavřeného, silně psychicky stigmatizovaného malého, sociálního, především rodinného kruhu, po náhlém i podezřelém úmrtí její předchozí hlavy – dánského krále, otce Hamleta. Děj tragédie přináší na scénu projevy hraniční či přímo psychopatologické. Nelze opomenout ani sic nenápadné, ne však bezvýznamné pozadí doby silně rozkotané, jak se v dějích lidského světa opakuje, na současníky dopadá a posiluje patické vjemy a projevy.
Martin Mihál, Michal Isteník. Foto: archiv MdB
Ústřední postava, někdy vnímaná jako „rozdvojená osobnost“, dává nahlédnout do vlastního, niterného, rozporuplného, traumatizovaného já, v rozsáhlých monolozích, plných meditací i sváru sama se sebou. Silně zaznívají úvahy, vztahující se k samé existenci i smyslu lidského bytí. Nenebízí se tak jednoduchý výklad Hamletovy osobnosti, spíš více možností k vykreslení obrazu rozervaného senzitivního nitra, excitovaného podezřením z úkladné vraždy otce a zrady matky.
Snad nejslavnější z tragédií Shakespeara představilo Městské divadlo Brno ve dvou premiérových představeních s titulem Hamlet aneb Hádala se duše s tělem ve dnech 9. a 10. září 2023 na činoherní scéně. Hlediště bylo nabito i napětím, z přirozené lidské zvědavosti, vlivem rychle se šířící informace o obsazení titulní role dvěma herci. Ne v alternaci, nýbrž ztělesněním dánského kralevice na jevišti současně, ve dvojici. Nejprve však k inscenačním reáliím.
Scéna Christopha Weyerse, v níž se vše odehrává, je strohou síní či sálem, soustavou světelných pilířů měnících zbarvení, emotivně podtrhujících některé vypjaté momenty (světelný design David Kachlíř). Sloup svede stoupat do výše i klesat nebezpečně dolů, až jako těžké břímě hrozí dosednout na živého dosud tvora při zemi. Hudba Mirko Vuksanoviče dokresluje též funkčně, spíš střídmě, působivými předěly či akcenty. Kostýmy (Andrey a Adély Kučerových), samozřejmě temné, k době, v níž se drama odehrává, indiferentní. U většiny účinkujících celokožené černé oděvy, náročné střihem a propracováním, úbor královny nápaditě v kombinaci kůže a průsvitné černé tkaniny jen v bočních dílech. Výjimkou v barvě je světlé odění ducha zavražděného krále, v podání Petra Halberstadta a pestré ustrojení herců, přijíždějících pobavit hradní panstvo (v čele s Ladislavem Kolářem). Do scénáře a režie jim zasáhne Hamlet, stvrzuje se tím jeho podezření, vylučuje část z vnitřních pochybností.
Činoherní soubor opět přesvědčil kvalitou a potenciálem, jímž nabízí režii výběr optimálních hereckých typů pro jednotlivé role. U všech účinkujících je na místě podtrhnout a ocenit výbornou dikci (v menší roli Horacia zvlášť působivě Daniel Rymeš), také artikulaci a potřebnou zvučnost hlasu, jak ke klasice zvlášť patří.
Postavu Claudia, Hamletova strýce, bratrovraha i královraha, který se zmocnil královské koruny, ztvárnil výtečně a barvitě Petr Štěpán. Stejně sedla Viktoru Skálovi role úlisného kancléře Polonia. Pochvala za citlivé ztvárnění proměn nešťastné Ofelie náleží Elišce Skálové, Gertruda (Alena Antalová), manželka Claudia, přesvědčivě sehrála vypjatou scénu s Hamletem, kde by ve vztahu. matky a syna mohla freudovská psychoanalýza nacházet oidipovský komplex. Laertes, mstící smrt otce i sestry, byl v podání Kristiana Pekara mužnou postavou, která dokáže přejít ke smíru a odpuštění, byť v tragickém závěru, ne pozdnímu.
Zbývá ústřední, složitá postava tragédie – Hamlet. Třebaže spatří ducha svého otce, a zůstává v tom, jako ve všem sám, nelze v něm nacházet psychicky nemocného, trpícího halucinacemi, spíš obrazotvornost zjitřené fantazie. Bláznem není, psychodiagnostik by mohl hovořit o schizoidní povaze. Na blázna si hraje, hra, jíž je hercem i režisérem, je současně únikem i účelem. Mate jí okolí, znejisťuje, nabuzuje úzkost i zdůvodněné obavy.
Obsazení Hamleta v podání MdB vneslo překvapující řešení s puncem originality. – Výměna dánského kralevice vnitřně rozháraného až rozpolceného, a takto „dvoujediného“, za prostým okem viditelného, zosobnění dvěma herci, je šťastná, protože zdůvodněná a funkční. Autora „nepřeonačuje“, jak se někdy, nejen na divadle, ve snaze o originalitu za každou cenu, přihodí. Výborný nápad!
Takto nosně kreativně se někdy dostaví či probleskne jak náhoda, za přemítání vnitřním či s někým dalším, jindy invenci prospěje „nouze, jež naučila Dalibora…“ Dost k přemýšlení měli jistě inscenátoři na téma, kdo bude Hamletem. Především režisér, zčásti i v dialogu s dramaturgem J. Šotkovským. Prvotní úvaha směřovala k mladému, talentovanému, Martinu Mihálovi, s předpoklady zaujmout a oslovit diváky již v očekávané percepci mládí s příslušným vzezřením, habitem, fyziognomií. Pak padl podnět na naprostý protipól, téměř o generaci staršího Michala Isteníka, dnes již široce známého herce s velkým potenciálem, šíří hereckého rejstříku a většími hereckými a životními zkušenostmi. Odtud pak kreativní záblesk s přechodem k zajímavému i odvážnému inscenačnímu počinu se dvěma Hamlety.
Na předpremiérové tiskovce režisér užil metaforu o hledání klíče k zámku, s tím, že, zda bude tím padnoucím, rozhodnou živá představení… Za sebe mohu říct, že invenčně volený klíč pasoval a potvrdila to i zřetelná odezva publika. „Podtitul“ inscenace volí též obrazné přirovnání hádala se duše s tělem. Hlubinná psychologie by vztah i střety dvoujediného Hamleta vyložila freudovským Id a Ego. Sám bych však nehledal, že jeden z aktérů snad představuje to, zatímco druhý ono. Obě entity se sváří, prolínají, i mísí v jediné složité celistvosti. Výborná realizační idea s sebou nese i druhotný pozitivní dopad, vztahující se k vnímání a pozornosti diváka. Dva herci v jedné roli člení dlouhé monology a meditace v kratší úseky, v nichž tolik neochabuje koncentrace dnešního diváka. Rozčleněný text se stává srozumitelnějším, současně přidává ději na dynamice.
Povedlo se. Jak zkušený Michal Isteník, tak mladší Martin Mihál dali Hamletu dvě rozličné přesvědčivé komplementární tvářnosti. Nemalé nároky, vyžadující maximální vzájemnou spolupráci přesnou návaznost, sladění včetně pohybového, úspěšně zvládli. Souhra umožňuje i drobné vtipné nuance, které na okamžik odlehčí pochmurnému ději, nutno samozřejmě vážit na lékárnických váhách.
Zvláštní ocenění náleží režii Stanislava Moši za invenční a nosný inscenační počin. Určitě se zapíše k jeho nejúspěšnějším realizacím, ale i k pozoruhodným pojetím Shakespearova Hamleta. Opomenout nelze i plodnou spolupráci s dramaturgem Janem Šotkovským.
Komentáře k článku: Občasník Jaroslava Štěpaníka (No. 64)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
