Anatomie jevištního zločinu
Městské divadlo Brno inscenací Hamlet aneb Hádala se duše s tělem vstoupilo do čerstvé divadelní sezony mimořádně vratkým krokem. Nejslavnější alžbětinská tragédie od věků souborům slouží coby suverénní demonstrace kolektivních sil. V jihomoravském epicentru lehkých múz však ke trudným osudům dánského kralevice přistoupili čistě jako k provoznímu titulu, což je prohřešek, jejž nelze prominout.
Martin Mihál a Michal Isteník coby rozdvojený Hamlet FOTO ARCHIV MDB
Již oficiální plakát projektu parafrázující ikonický snímek ze stavby newyorského mrakodrapu 30 Rockefeller Plaza jasně hlásá, že zde se dějiny přepisovat nebudou. Na traverze umístěné nad mořem společně sedí dva do černa odění muži. Nezbytná lebka v dlani, na horizontu se rýsuje ropná plošina, která je vskutku signifikantním rysem zvolené formy, neboť brněnská inscenace svou povrchností, snaživým budováním falešné exkluzivity i naleštěnou sterilitou připomíná epizodu z mýdlovou operou šmrncnutých rodinných ság typu Dynastie či Dallas.
Rodinná pouta elsinorská jsou Andreou a Adélou Kučerovými oděna do barevně monotónních, kůži a samet simulujících těžkopádných uniformních rób, jež připomenou rozervanou hřmotnost umělecké tvorby Michaela Taranta z konce osmdesátých let. Náznaková scéna čtvercového půdorysu (Christoph Weyers) jednoznačně vychází z tradičního členění alžbětinského prostoru, práce se závěsy coby nejvýraznějšími scénickými prvky je ale vágní, předvídatelná a nechtěně vtipná. Formální zkázu dokonává uši rvoucí, metalově ryčný soundtrack Mirka Vuksanoviće, jenž repetitivně zní v každé z četných zatmívaček a přispívá tak ke stereotypnímu temporytmu.
Režie Stanislava Moši se ani v případě ryze činoherního opusu bohužel nezříká dávno vyčerpané machy operetních klišé, tudíž se nelze ubránit dojmu, že spíše než originál by jeho tvůrčímu naturelu vyhovovala žánrová transpozice Janka Ledeckého. Odkaz velkého dramatika zděšeně úpí pod olbřímím nesouladem činoherců a muzikálistů i sebevražednou neobratností zvolených řešení. Ta dosahuje vrcholu v panoptikálně směšném aranžmá Hamleta seniora (Petr Halberstadt), jež zasluhuje ráznou eliminaci Krotiteli duchů. V závěsu se drží subjektivně nekonečný závěrečný šermířský souboj, jehož umolousaný patos jako z tureckého Matrixu nechtěně rozbíjí komický kontrast vyrýsované Laertovy muskulatury a neduživých, rosolovitě se otřásajících bicepsů následníka trůnu.
Podivuhodným zvěrstvem je rovněž vstupní vábnička v podobě rozdělení titulního partu mezi dva fyzicky diametrálně odlišné borce: Michala Isteníka, jehož Hamlet je falstaffovsky energickým pyknikem, a Martina Mihála, který svou „polovinu“ dánského prince uchopil coby sartrovsky nanicovatého moralizujícího mudrlanta. Podtitul Hádala se duše s tělem lze rovnou označit za lež, neboť obě identity vstupují do vzájemného konfliktu velmi zřídka, spíše se jen doplňují na vachrlatě vystavěné bipolární vztahové vazbě. Rozštěpení osobnosti ústřední charakter rozmělňuje a je navíc nedůsledné, neboť na promluvy Isteníkovy „Duše“ nejprve nikdo s výjimkou Mihálova „Těla“ nereaguje, což se ale postupně mění, aby posléze původně nehmotný duch s naturalistickým supěním do portálu odtáhl mrtvolu Polonia. Isteníkova s lehkostí veršující princovská polovina navíc do značné míry supluje, tedy i upozaďuje figuru Horacia, jehož závěrečný pokus o sebevraždu pak ve ztvárnění Daniela Rymeše vyhlíží nikoli jako uvěřitelné hořekování nad ztrátou nejlepšího přítele, ale coby manipulativní demonstrace psychicky vyšinutého jedince.
Nevalná úroveň režijní interpretace podpořená školometskou dramaturgií Jana Šotkovského se negativně podepsala nejen na jinak obětavém výkonu Martina Mihála, který v daném rozvržení sil zkrátka nemá co hrát, ale především na Gertrudě Aleny Antalové a Claudiovi Petra Štěpána, jejichž vztah působí spíš jako vnější nedůležitá okolnost než trýznivá roznětka dramatického děje.
Ucho ovšem potěší vynikající překlad Jiřího Joska, který výborně diferencuje odlišný způsob mluvy jednotlivých postav. Radostí pro sval srdeční i oční bulvy jsou skvostné miniatury Diany Velčické, Jana Valeše a Ladislava Koláře (alternace Igor Ondříček) v úlohách členů herecké trupy, jejichž podání Vraždy krále Gonzaga suverénně ční nad inscenační celek, a rovněž všetečný Osric, v němž Jan Mazák i na malé ploše hravě prokáže svůj mnohdy přehlížený talent.
Jinak však bědná divadelní křeč, urputně se upínající k minulým časům. Tak příště lépe a současněji, milé MdB!
Městské divadlo Brno – William Shakespeare: Hamlet aneb Hádala se duše s tělem. Překlad Jiří Josek, režie a úprava Stanislav Moša, dramaturgie Jan Šotkovský, kostýmy Andrea Kučerová a Adéla Kučerová, scéna Christoph Weyers, hudba Mirko Vuksanović. Premiéra 9. září 2023 na Činoherní scéně.
Komentáře k článku: Anatomie jevištního zločinu
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
