Divadelní noviny > Festivaly Reportáž

4+4 = 4×7 (No. 2)

Festival 4 + 4 dny v pohybu letos neobsadil žádný neobydlený objekt v centru Prahy, jak tomu bývalo v minulých letech, a tak se akce konají na mnoha místech. Tradiční výstava netradičních, s výtvarnými formami a prostorem experimentujícíh výtvarníků – letos nazvaná Místa činu 2023 – se konala již v květnu, a tak ke škodě festivalu chybí jedno centrum, kde by se návštěvníci a účastníci scházeli. Tak jsem se druhý den festivalu – v sobotu 7. října – vydal večer do Ponce na premiéru tvůrčí platformy Temporary Collective nazvanou GEO.

Platformu v roce 2017 /zde/ vytvořily režisérka Petra Tejnorová a tanečnice a choreografka Tereza Ondrová a její jádro dnes tvoří ještě produkční Daniela Řeháková, fotograf Marek Bartoš, hudebník a vizuální umělec Dominik Žižka a další produkční Júlia Pecková. Temporary Collective je proměnlivý a živý tvůrčí organismus, který se – jak se píše na jeho webových stránkách – zaměřuje na průzkum různých území a médií. Rád přeskupuje a navazuje na experimentální formy – které teprve pak rozvíjí a má rád různé rytmy – některé projekty vznikají dlouhodobě a některé jsou jen krátké série akcí. Vznik a zánik. Premiéra a derniéra…

Nevím, jak to bude s tímto projektem, ale mimo sál Ponce je v zásadě nepřenositelný. Tanečnice Tereza Ondrová se v něm totiž vyznává ze vztahu právě k tomuto prostoru, kde vytvořila a tančila většinu svých projektů, a spolu s tím odkrývá i geologické vrstvy tohoto místa, vypráví o dobách čtvrtohorních, kdy těmito oblastmi protékala tehdejší Vltava. A právě na Smetanovu skladbu Vltavu tančila Ondrová – v inscenaci Případy doktora Toureta (2009) – v Ponci své první sólo… (v nahrávce níže od času 3:36 min.)

Ondrová mluví během představení anglicky (nevím, zda jen pro uvedení v rámci mezinárodního festivalu 4+4dny či zda tomu tak bude pokaždé) a za doprovodu krátkých tanečních pasáží evokujících vždy danou choreografii či její téma vypráví o své taneční kariéře spjaté právě s Poncem. Tak trochu pochybuju, zda je to nosný koncept, zvláště když angličtina vytváří pro české publikum jistou distanci, odstup od tanečnice. Její zobecňující úvahy o smyslu jevištní prezentace a přítomnosti, kdy mluví o tom, že právě společné s bytí s diváky v jednom prostoru a vzájemný dialog jsou pro ni to nejpodstatnější, vyznívají tak podle mne ploše, vykonstruovaně, jako by byly bez osobního ručení Ondrové. Jen taková konstatování daného stavu…

Tím nechci říct, že by v asi hodinové produkci nebyla silná místa. Okamžik, kdy si Ondrová lehne na podlahu do ztemnělého prostoru osvíceného jedním – na ni namířeným – reflektorem, a řekne, že se vzdává vší své taneční moci a propojuje se s dávným řečištěm Vltavy, jíž nechává protékat sama sebou, je silný a působivý (jde tak trochu o citaci z její Call Alice). A vůbec k němu není třeba nic dodávat. Ale takových – existenciálních – míst není v produkci mnoho. Ondrová se v zásadě jen zpovídá ze situací, které v sále Ponce zažila, k tomu znějí hudební pasáže z jejích dávných prací a Ondrová z nich krátce výstižným pohybem, gestem cituje.

Možná ale osobní zpovědi jsou dnes formy a témata, kterými se umění v mnoha oblastech vydává. Nejen v tanci a nejen v doku-divadle (viz mé reportáže z letošního Avignonu) či doku-filmech (Vít Klusák ad.), kde je to logické, ale i v hraném filmu (např. Saint Omer promítaný na právě probíhajícím festivalu Be2Can), výtvarném umění (Kateřina Olivová, Jana Orlová…) a literatuře (Édouard Louis, Hana Lehečková: Poupátka ad.). Jako by jedině osobní ručení bylo uměleckou pravdou, za níž si může autor stát. Vše ostatní je jen hra na pravdu, manipulace s ní a divákem. Vše může být jinak, vše může být hoax, jak tvrdí belgičtí Berlin v projektu The making of Berlin, který byl také součástí letošního ročníku festivalu a o němž jsem psal minule /zde/. I když jsou mi zpovědi a osobní ručení v jakémkoli druhu umění blízké a vyhledávám je, nemyslím, že je to řešení zaručující uměleckou opravdovost a pravdivost. Či spíše – že pro zdůvodnění vzniku a existence díla je postačující. Vždy je třeba najít i v osobním příběhu obecnou pravdu, zobecňující svědectví či hlubinné poznání. Jinak jde jen o sebeexhibici. A také je důležitá forma, jak sama sebe a vlastní témata sdělovat.

Tvůrkyně k tomu volí velmi sofistikované, moderní jevištní prostředky. Ondrová rafinovaně pracuje se zvukem, kdy má na jevišti dvě, každý dotek přenášející a hudbu vyvolávající digitální krabičky, jež reagují na kontakty s podlahou a rozezvučují její „paměť“. A Ondrová vždy, kdy se ozve ohlas její dávné práce, o oné choreografii a sobě v ní vypráví. Současně je po celý čas snímána kamerou, jejíž obraz je v digitálně rozfázované podobě abstraktních obrazů až šmouh promítán na zadní stěnu. Vzniká působivé výtvarné dílo, pro mne nejsilnější vizuální vjem z celé produkce. I téma geologické paměti místa (a Vltavy v něm) by mohlo být zajímavé (upozorňuju na vynikající program k inscenaci, kde je celá geo-historie popsaná), ale jelikož jde v rámci celku v zásadě o vedlejší motivy, jejich závěrečné propojení s tělem a myšlením, pocity Ondrové (asi nejlepší pasáž produkce – tanec Ondrové na jí samotnou v průběhu pohybu dekomponující hudbu Smetanovy skladby) se jeví spíše jako dopředu vymyšlené, intelektuální uzavření celku než jeho logické vyústění.

Vše by asi bylo možné a obhajitelné, kdyby Ondrová na jevišti vytvářela silné taneční (pohybové) choreografie, kdyby její jevištní přítomnost byla tím, co je třeba sledovat a od čehož nelze odtrhnout zrak. Ale ona volí trochu podobné prostředky jako ve své minulé práci, již zmiňované Call Alice. A ještě méně než v ní spoléhá na tanec, na pohybové obrazy, jež vytváří její tělo, které v prostoru sledujeme a jež je na jevišti jediným živým trojrozměrným objektem (zmiňovaná „vltavská“ pasáž je chvályhodnou a příkladnou výjimkou). Jako by Ondrová neměla chuť či energii tančit…

Tím přesouvá divákův zájem na slova a témata vlastní zpovědi. V nich – myslím si – měla být odvážnější, neopájet se vnějšími efekty, ale důsledněji zformulovat uměleckou a možná i osobní krizi, v níž se asi nachází, a pochyby, jež má sama o sobě a smyslu vlastní divadelní práce a veřejné prezentace. A možná i o smyslu divadla/umění jako takového. Měla si v rámci daného konceptu hloubeji sáhnout do své umělecké i lidské duše, mozku i těla. Kvituju, že snad poprvé veřejně mluvila o své osamělosti a sexuální orientaci – to je třeba jedno z oněch bolestných, opravdových, vysoce intimních a současně obecných témat. Většinou však šlo jen o bezbolestné, neriskující zastavení, zamyšlení, ohlédnutí zpět, povzdech, propojené s daným místem. Hlubší GEO-vrstvy Ponce ani Ondrové však neodkrylo. Symbolizoval to ostatně i Ondrové kostým, který má sice na nohách vidět syrové, krvavé svalstvo, ale jde jen o legíny, které ono maso/svaly formou knižního lékařského schematu vykreslují. Pod nimi jsou Ondrová i její tělo a duše v bezpečí. A vzpomněl jsem si přitom na Španělku Angélicu Liddell a její inscenaci Liebestod, jíž se prezentovala před rokem i u nás na Nové scéně /více zde/, či na Brazilku Carolinu Bianchi a její performanci A Noiva e o Boa Noite Cinderela / Nevěsta a dobrou noc, Popelko, již jsem viděl letos v Avignonu /více zde/. To jsou díla, kdy performerky nenechávají v sobě hlubinnou nit nedotknutou, plně nasazují (obětovávají) sebe samé. To jsou cesty, na něž Ondrová svými posledními pracemi vstupuje.

A má můj plný respekt (proto se ostatně tak podrobně o inscenaci rozepisuju). Temporary Collective je podnětná iniciativa a doporučuju jej všem, komu jde v umění o bytostnost, osobní nasazení a ručení. A na tuto produkci – zvláště bude-li někdy v češtině (performerčin distanc vzniklý angličtinou je podle mne příliš odosobňující) – ještě zajdu.

/Pozn. aut.: Snímky jsou ze zkoušek, na představení má Ondrová na sobě jiný kostým./

Temporary Collective, Praha – GEO. Připravili a spolupracovali Petra Tejnorová, Tereza Ondrová, Monica Gillette, Jan Čtvrtník, Michal Cáb, Michal Kindernay, Dano Kozlík, produkce Júlia Pecková, Daniela Řeháková, konzultace: Lenka Špičáková, Aleš Špičák, Michal Králík, Renan Martins, David Králík, Matěj Strnad, Peter Šavel. Premiéra 7. října 2023 v Divadle Ponec, Praha v rámci festivalu 4 + 4 dny v pohybu.

///

Více o festivalu 4 + 4 dny v pohybu 2023 na iDN:

Festival 4 + 4 dny v pohybu zveřejňuje program

4+4 = 4×7 (No. 1)

…

• Autor: Vladimír Hulec
• Publikováno: 9. října 2023

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: 4+4 = 4×7 (No. 2)

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ