Divadelní noviny > Názory – Glosy
Pečujme o Národní divadlo
Každému je jasné, že většina občanů naší země nežije v Praze. Většina tedy ani nenakupuje, neléčí se, nestaví domy, nenavštěvuje školy, kina, zimní nebo fotbalové stadiony a samozřejmě i divadla v hlavním městě. Ani většina poslanců a ministrů nejsou Pražáci. Víme to všichni, až na tvůrce státního rozpočtu a rozpočtu ministerstva kultury.
Divadlo jako rituál nebo divadlo národní? Ilustrační snímek: vídeňský arcibiskup a rakouský kardinál českého původu Theodor Kardinal Innitzer (1875–1955) FOTO ARCHIV
Podíváme-li se na oblast, která zajímá čtenáře Divadelních novin, zjistíme, že na provoz divadel umístěných v hlavním městě Praze věnuje ministerstvo kultury již dlouhá léta více než desetinásobek než na ostatní divadla. Jinak napsáno – 15 % obyvatel žijících v nejbohatším českém městě dostává od státu více než desetinásobek dotace na divadelní vstupenku oproti 85 % obyvatel ze „zbytku“ republiky. Neplatí tu zároveň námitka, že pražská divadla nenavštěvují jen Pražáci, neboť plzeňská, ostravská, brněnská a další regionální divadla také nenavštěvují jen obyvatelé měst, z jejichž rozpočtu jsou divadla dotována.
Tím ovšem tato podivná situace nekončí. Naše hlavní město zároveň po dlouhá léta nevkládá ani jednu korunu svých dotací do operní tvorby, kterou lze považovat nejen za prestižní, ale zároveň také za logicky nejdražší. Operu totiž, na rozdíl od muzikálů, činohry a tance, provozovat bez velkého živého orchestru a sboru nelze.
Když v 90. letech došlo k tzv. odstátnění divadel, stala se divadla, která navštěvuje většina diváků, městskými organizacemi. Po tomto prvním kroku měly následovat další a na jejich konci mělo být tzv. kooperativní financování kulturních institucí, které by spravedlivě odráželo rozsah a kvalitu poskytovaných služeb, umožňovalo jejich dostupnost a rozložilo náklady na nutné dotace mezi jednotlivé úrovně veřejné správy. Skutečnost je téměř po dvaceti letech taková, že města přispívají svým divadlům zhruba 91 % a stát 2,78 % (rok 2010). O spravedlnosti nebo obyčejném rozumu tu nemůže být tedy řeč.
Aby toho nebylo málo, nelze pominout skutečnost, že od poloviny 90. let došlo k několika změnám při tzv. rozpočtovém určení daní. Původně vyšší příjmy významných měst se postupně snižovaly, ať už ve prospěch státu nebo krajů. A změny se chystají další a opět v neprospěch významných kulturních center.
Kulturní politika státu je nejlépe vidět na tom, kam jsou umísťovány státní prostředky na kulturu. Dotace církvím, péče o památky a starost o státní příspěvkové organizace – to je kulturní politika českého státu v praxi. To je politika „ministerstva církví, památek a Národních organizací“.
Zatímco každý ministr za posledních patnáct let slíbil, že se pokusí, aby na kulturu z českého státního rozpočtu přicházelo alespoň 1 %, a žádnému se to dosud nepodařilo, jsou příspěvky měst na kulturu často kolem 10 %. Ani tady nám nikdo nevysvětlil, proč zrovna v České republice není možné dávat na kulturu alespoň to 1 % ze státního rozpočtu, když ve většině evropských zemí je to běžné a když tím zároveň nevoláme po nějaké nominální částce a chápeme, že jednou je státní rozpočet větší a jednou menší.
Ale zanechme na chvíli peněz. Historie zná různá pojetí divadla. Divadlo aristokratické, divadlo lidové, divadlo příležitostné a ochotnické, divadlo jako rituál a také divadlo národní. Podstatou koncepce národního divadla nikdy nebyla a ani není péče o jednu reprezentativní scénu. Koncept národního divadla vychází z dávného konceptu divadla v obci, ve společenství lidí žijících na jednom území a sdílejících obdobnou zkušenost. Statisíce lidí chodí do divadla v Budějovicích, Opavě, Liberci nebo Uherském Hradišti s důvěrou v umění spoluobčanů umělců a vedou s nimi po dlouhá desetiletí dialog. Běžte do těchto divadel a ucítíte atmosféru, která je neopakovatelná, projděte se o přestávce mezi diváky a pochopíte, že právě tento typ národního divadla je životní nezbytností pro větší počet návštěvníků, než mají extraligová utkání ve fotbale nebo hokeji.
Jistě máme rádi představení určená pro mezinárodní festivaly, obdivujeme odvážně vyhraněná pražská divadla, těšíme se na vystoupení světových operních hvězd nebo na experimentální taneční představení. Víme ale, že divadlo bude zdravě dýchat, bude-li jeho „tělo“ celé. Nebudeme mít dobré herce a profesionálně zdatné inscenátory, nezískají-li dostatek zkušeností i z divadel, ve kterých dialog s důvěrně známým obecenstvem je povinností. Konec konců mezinárodně úspěšné divadelní kultury mají silná regionální „národní“ divadla.
Navrhujeme tedy:
- českému státu: dotujte Národní divadlo tak, aby se nestydělo mezi velkými divadly z hlavních světových měst;
- městu Praze: rozhodněte se konečně, která divadla budete dotovat, a která jsou soukromá, a nezapomeňte také přidat něco na operu;
- poslancům a vládě: věnujte peníze na podporu divadel pro většinu občanů;
- nám všem: pečujme o „národní“ divadla v celém státě.
Předseda Asociace profesionálních divadel ČR
Ředitel Divadla J. K. Tyla v Plzni
Komentáře k článku: Pečujme o Národní divadlo
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
