Clown Bilbo bloguje (No. 108)
Běháme v motolské nemocnici od pokoje k pokoji, stihneme odehrát víc jak padesát skečů. Tu a tam se postavím na hlavu, abych uvedl svět do správné polohy, tu a tam uklouznu na imaginární kaluži nebo po banánové slupce, aby bylo maličko víc důvodů k smíchu…
Otevíráme s copatým Jirkou další dveře. Holčička v postýlce za bílým proutím vypadá jak batole. Kření se, mrká obřími kukadly.
Co bychom ti zahráli? Třeba skákal pes?
Když se z dětského hrdla ozve hluboký, dospělý bas: Jak chcete… Klidně skákal pes…, překvapením cukneme. A batole-filosof dál mele pantem. Z malých rtů se valí vynikající výslovnost, rezonance, razance…
…Klidně mi puč mrkev, co chrastí. Ty myslíš, že jsou v ní semena?! No nevím, nevím… Kudyma by je tam asi dali? Museli mít velikou trpělivost! Semínko za semínkem… To já bych nesvedla! Jsem do všeho hrrrr… Já bych je dala do sklenice od výživy, zazátkovala a chrastila vostošest… Jaký dáš rytmus?
No skákal pes má jednoduchý… Můžeš hned na první dobu… chrast chrast…
Tak spusťte, ty na první a já na druhou! Hned bude plný pokoj!
Nový band se rozdivočí. Píseň střídá píseň.
Jste opravdu dobrý, ale ani já to nekazím. Hele, ty máš dobrý brejle… Půjčíš mi je?… Pěkná proměna, co!? Úplná paní doktorka, docentka… Jo, klidně dáme tři citronky… Vy jste dost srandovní! Víte o tom? Je lepší, že vám to někdo řekne přímo, ne? Že to někdo rozpozná dřív a upozorní vás, než aby se vám smál za rohem, za zády… Klidně tu s vámi budu blbnout, mne to neublíží a vy budete mít radost. Vy umíte žonglovat? Mě to pokaždé spadne. Zelenina s ovocem lítá si vzduchem a ještě chřestí…
Paráda! Já nejsem tak šikovná, ale mám jednu nevýhodu. Víte jakou? Hádejte… Mám narozdíl od vás moc krátký ruce a maličký dlaně… To dá rozum, ne? No podejte mi tu svou! Nevidíte ten diametrální rozdíl? Se nedivte, že mi to pak pořád padá… Jé! Ten dřevěnej tučňák Pingu je číslo jako vy! Klidně vám ho dám do pořádku. Ukažte! Jak můžete dávat hlavu místo nohy? Je jasný, že se to nehodí. Jak by chodil? Bude se snad kulit po kebuli? Chtěl byste mít i vy hlavu místo nohy a čuchat k zadnici? Fuj! Myslete trochu, pane! Nebo ruku místo hlavy? Jak byste se pak škrábal ve vlasech? Nejste opičák, pane?!…
A je zase v cajku! Ne abyste ho zase rozebral a údy dal, kam nepatří… Ale popravdě, já vím, že jste mě chtěli rozesmát, pobavit… Dělám si z vás legraci! Zasloužíte si pochvalu. Mně totiž humor vůbec nevadí. Sranda musí být…
Několik týdnů mi pak dál v mozkoně rozjímá mimčo-filosof…
…
V dobré náladě ujíždíme na Šumavu. Opět k Honzovi s Jarkou, k Losenici. Vykoupání v ledové tůni, kdy i místní vydra závidí jekot radosti, je jistota, samozřejmost. Zato kostel nad Annínem zvaný Mouřenec je úchvatné překvapení. Vyšplháme kopec a ocitáte se na malebném vršku. Svatostánek s kostnicí.
Za to, co dnes spatříme, vděčíme Přátelům Mouřence. Pomohli zabránit devastaci a zanikající místo opět oživili. Architektonické slohy se zde přirozeně mísí. Založen byl jako románský v roce 1220, pak jím prošla gotika, baroko. Co přímo ohromí? Náhodně objevené fresky. Třeba dojemný výjev z roku 1310, na němž Archanděl Michael váží duši hříšníka. Na jedné straně vah ji chce stáhnout čert do pekla, ale Panna Marie na straně druhé duši zachraňuje. Každý by chtěl takového zastánce, přímluvce. Pamatujte! Naivní poslední vážení, soud, má svou váhu! Stejně jako přeplněné kóje v barokní kostnici. Ve čtyřech rozích hromady lidských kostí, lebek… Jen je ostrými vidlemi pošťouchnout a ony zvukomalebně zachrastí, zazpívají svou píseň – Memento mori…
Úchvatná je i freska Ukřižování, která je vykreslená do klenby oltářního oblouku. Kristus se ohýbá, se stropem uklání a maličkatí pidimužíci, jeho ctnosti, jej mocně týrají. Vždyť umřel, protože byl příliš laskavý, ctnostný! A dnešní návštěvnicí s olbřímím egem? Do staletých fresek nožíkem vyryjí svá jména, svá srdce, své SMS…
Byl jsem tu! Jarda! 7.5.20 / Mařko čekám na tě! 9.9.22 / Pepek z Polska zdraví Čechy! 6.6.17… O kousek dál jim k tomu hnáty, prázdné důlky, lebeční laloky výhružně vybubnovávají – Memento mori… Memento mori… Memento mori…
Večer kašperské náměstí rozprská barokní ohňostroj. Magické veletoče, s nimiž se i vnitřní emoce roztančí! Bylo zvláštně pozitivní mrknut do programu zdejší slavnosti. Vážná hudba se střídala s barokními kejklíři, opera se violoncellovým kvartetem. Žádné dus dus, žádný dusivý pop… A hned vedle, na loukách, září stovky rozkvetlých bedel…
Pane, pane… Zelenina s ovocem lítá si vzduchem, chřestí a články prstů společně s kostí kyčelní, bércovou, holení, vřetenní vyťukávají do kosti čelní staccato blues…
Uléhám. Vše se zklidní. Jen v hlavě počínají orgie. Každý nasátý podnět musí probádat, rozebrat…
Myslete trochu, pane! Chtěl byste mít i vy hlavu místo nohy?!
Natož když skrze oční nerv proleze kniha Philipa G. Zimbarda Luciferův efekt. Potkali jsem ho osobně v Pražské křižovatce, kde v roce 2005 od Václava Havla přebíral cenu/berlu nadace Vize 97. Teď čtu o jeho experimentu na Stanfordské univerzitě. Mladé studenty zavřel do „pseudo vězení“, aby zjistil, co dělá z dobrých lidí zlouny. Zkouška má trvat čtrnáct dní, ale po pěti dnech ho musí jeho budoucí žena přemluvit k ukončení. Nová situace totiž velmi rychle vyjevuje systémy, které vedou k lidské proměně. Tíživá četba. Třeba o západní civilizaci plné ega, která nevidí, nechce vidět, že stále stojí na kluzkém vršku, z něhož může kdykoli sklouznout. Jak jsou lidé zranitelní a náchylní k manipulaci!… /Více zde./
Čtu, čtu… Manipulace, manipulace… A už v polospánku sním sen o nemožnosti rozhodnout se. Kde je pravda? Která úsečka je stejně dlouhá? Jaký tvar je v ukázaném obraze vícekrát? Nevím, nevím… Navíc když vám domnělí spolužáci schválně špatně radí… Manipulují vámi, zranitelnými naivky, a místo kružnice přísaháte na čtverec. Hlava se točí. Začíná bolet!
Hlavu místo nohy… Jak by chodil?
Abych nezešílel, pustím si Chodce, náš nový klip. Měl nedávno premiéru v Rodinném výčepu v Přibyslavi. Hraji v něm pohodového malíře, který se dívá z okna domečku a na plátno zaznamenává odpozorované. Vidí poutníka. Namaluje si ho. Je nadšen. Vedle hoří krb. Sálá horkostí. Tu s ním začne cosi lomcovat a on je, ve stylu němé grotesky, vyhnán do divoké přírody. Brání se, neb teplo domova je tak příjemné, ale postupně během své pouti propadá kouzlu cesty, putování. Po svých chodidlech se vrací, stejně jako já, do rodného, šumavského kraje, aby s ním definitivně splynul, vpil se kopcovité krajiny, kde je opravdové, horkem tepající srdce domova!
Snad, abychom si to ještě víc uvědomili, letíme za kamarády přes Lamanšský průliv. Dosedáme vzdušným autobusem na londýnském Gatwicku. A jsme opět po deseti letech u Petra se Sarah. Ihned se rozpoutá smršť slov, gest. A jak se vyprazdňují láhve různorodého vína smíchaného se skvělou whisky volně přecházíme od banalit, detailů k otázkám planetárním. Veletok úvah, odskoků, rýpanců, sarkasmů… Ušním boltcem proletí Jo, když na Krétě umře čerstvě narozené dítě a za rok přijde nové, matka zaváže miminko do pleny, jde na ulici a volá – Kůzle na prodej! Kůzle na prodej! Kdo si ho koupí? Tu se ozve kolemjdoucí – Já! – …A kůzle je koupeno, smrt přelstěna!
Či jak po zničených čtvrtích vznikají nové a to, co vymýtí a zalijí betonem, připomíná jen název – Lipová alej, Březový les, Sosnový háj…
Každý den vyrážíme do okolní vrchoviny. Nakráčíme skrz zahrady soukromých domů, skrz louky, projdeme desítky kilometrů v pralesním lese. Stávají se z nás Chodci! Chválíme vrchní, důmyslné otevírání dřevěných propustí, aby nemuseli sesedat jezdci z koní! V bujné divočině pobíhají společně s námi krysy, veverky, prasata, ovce…
Během ranní kávy na voňavé zahradě nás zdraví krávy a býk, co má mordu ála Elton John… Moře v Bexhill on Sea mění šmahem mé vnímání, když rozbouřené houpá mojí nicotnou skořápkou. Na zdejším pobřeží kdysi rachotily závodní káry, ale my navštívíme konceptuální výstavu v De La Warr Pavilion. Ale nic naplat, moře vítězí na artem! Pocity spláchneme ručně napumpovaným domácím pivem.
Třetí den se znovu procházím malebnou krajinou. Na obzoru pozoruji vzdálenou, stříbřící se hladinu mořského lánu. Je krásně. Tu volá Sylvie, že…
Smrtí tatínka Sarah se vše proměňuje…
Obejmutí střídá objetí. Objetí střídá obejmutí. Slova útěchy. Slova, co vítr odvane… Mačkáme Sarah a krásnou čtyřiadevadesátiletou maminku. Slzy, slzy, slzy. Nedávno oslavili sedmdesát společných let. On nyní v devadesáti šesti… Zkoprněle sedíme a o patro výš odpočívá svým posledním spánkem. Mladí sympatičtí medici s policisty důstojně sestupují dolů. Udílí poslední informace a slané kapky vyplavují smutek, který vzrůstá… Velmi žinantní situace… Kus bolesti nasajeme i my. Snad tím maličko odlehčíme nejbližším…
O chvíli později u Šesti zvonů/Six Bells sklenka zaplaví ochromené tělo… Co v takové situaci dělat? Co pomůže? Smysl pro humor?!
Vždyť i tatínek Sarah, když týden po dubnové oslavě platinové/briliantové svatby pohřbíval svého syna, smutné procesí před kostelem rozesmál prohlášením: Má ještě smysl, abych chodil domů?!
Nebo když utrápená matka s dcerou odšpuntují tatínkovy vinné skvosty, neboť byl opravdový znalec, milovník tekutých hroznů, a špitnou: Teď už mu můžeme maličko upít. On už to nezjistí!
Smích s pláčem vystavují mosty k přežití!
K uvolnění pomáhá i návštěva Eastbourne a druhé plavání ve slaném kanálu. Modravé vlnky smývají bolest, únavu. Rackové kolem křičí a chechtají se říjnovým plavcům. Večer nás s hudbou odnesou/povznesou i skvělé skeče anglické skupinky animátorů, loutkářů Don´t Hug Me I’m Scared! /Neobjímejte mne, bojím se!/ V tom nejlepším navazují na zdejší tradičně báječný, nekorektní humor!
Ráno je moře v oparu a my s airbusem stoupáme nad oblaka…
Pane, vy jste srandovní! Víte o tom? Hlavu místo nohy… Jak byste chodil?
Stín majestátu smrti dál ulpívá pod povrchem a syčí své Memento mori!
Komentáře k článku: Clown Bilbo bloguje (No. 108)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
Zuzana Hutňanová
…krásný, Bilbo. Slovněobrazný.
z
16.10.2023 (19.00), Trvalý odkaz komentáře,
,