Divadelní noviny > Festivaly Reportáž Zahraničí
Je to o zaujetí postoje (No. 3)
Tentokrát zůstávají hlavní vchody do velkého sálu Divadla pod Palmovkou zavřené. Skupinka diváků se místo toho vydává boční chodbou přímo na jeviště, kde je dnes výjimečně postavena elevace s několika řadami židlí. Inscenace Snadné věci, kterou na festival přivezlo Divadlo Stefana Jaracze v Olštýně, si žádá komornější prostor i atmosféru. Nejen proto, že jde o divadelní kus, v němž účinkují pouze dvě herečky (Irenou Telesz-Burczyk a Milenou Gauer), ale zejména pro intimní témata, která se jím proplétají.
Foto: archiv festivalu
Podle anotace se však spíš než inscenací mají Snadné věci nazývat projektem, protože na jeho počátcích nebyl fixní text, pevně daný námět. Jeho výsledná podoba se tak hledala, rozvíjela a finalizovala jen během zkoušek. Přiznám se, že příliš neznám polskou divadelní praxi, neodvážím se tedy vyjadřovat k dalšímu tvrzení anotace, že takovýto proces zkoušení patří k netradičním. Souhlasím však, že vedl k působivému výsledku. Divadlu, které s jemnou lehkostí, vtipnou sebeironií i nenásilným důrazem mluví o něčem, co by nám mělo být důvěrně známé (mělo být, ale je doopravdy?): o těle.
Neobvyklé je to, že podstatná část představení se odehrává v přítmí. Obě herečky přichází do tmy, sedí na scéně a když se prostorem nesou první slova, přichází moment napjatého očekávání, kdy už je osvítí reflektor. Jenže to se neděje, úvodní monology obou žen navíc zaznívají z nahrávky. Vše je tak prostoupeno tajemnou neurčitostí. Ale oči si postupně zvykají, začínají rozlišovat obrysy. Ale panující šero stále nutí bystřit smysly, a tak každý pohyb i každé slovo vnímám mnohem intenzivněji.
Foto: archiv festivalu
Pohybů zas tolik není, obě herečky vykonávají ony snadné věci, tedy popochází po scéně, občas předvedou trochu předehnané gesto s jednoduchými rekvizitami. Důležitější jsou slova. Nejprve Telesz-Burczyk a po ní Gauer mluví o svých tělech, zejména o jejich nedostatcích. V hlasech z pásky se mísí uštěpačná ironie s bolavou upřímností, když vyjmenovávají své domnělé nedokonalosti, když mluví o zážitcích s tělesností úzce spojených. Místy si připadám jako na trochu podivném terapeutickém sezení, ale vůbec mi to nevadí. Poté, co se nakonec přece jen rozsvítí bodový reflektor a Telesz-Burczyk jako první vstoupí do jeho jasného pole, mám pocit, že světlo už vlastně nepotřebuji. Obě herečky se mi přece už ukázaly skrz své otevřené výpovědi.
O těle a těle na divadle se mluví i dál. O jeho síle i křehkosti. Přitom jsou však samotná těla hereček téměř po celou dobu zakrývána béžovými šaty z neforemného materiálu a širokými sukněmi. Nelze v tom nespatřovat podobnost s reálným životem, kde jsou naše fyzické schránky také neustálé téma, i když od jejich přirozenosti všelijak odvádíme pozornost, i když bychom byli možná radši, kdyby tomu tak nebylo.
V samém úvodu Telesz-Burczyk s mírnou pochybností v hlase říká, že na divadle prý stačí, aby tam byla. Možná v duchu tohohle tvrzení se v Snadných věcech šetří velkými akcemi a zvraty. Herečky často prostě jen jsou, a přesto bez nejmenších problémů udrží naši pozornost. Je to díky tématu, které se dotýká nás všech, i lehkosti a švihu, s níž režisérka (Anna Karasińska) a herečky střídají a kombinují vtipné s vážným. Nakonec nic nepřibývá, ani nic nechybí. A já jsem ráda, že jsem si nepříliš vydařený zážitek z druhého dne festivalu plně vynahradila.
///
Je to o zaujetí postoje (No. 1)
Je to o zaujetí postoje (No. 2)
Komentáře k článku: Je to o zaujetí postoje (No. 3)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
