Divadelní noviny > Festivaly Reportáž
Omlazení duše (No. 2)
Po covidové době se mi podařilo vyrazit na Spectaculo Interesse, mezinárodní loutkářský festival v Ostravě, který se letos konal v týdnu od 1. do 5. října. Přijela jsem ale až v úterý 3. října (o předchozí části referoval na iDN Tomáš Kubart /zde/). Většina mnou zhlédnutých představení byla ponurá, sebezpytná a jen některá v sobě měla naději. Jako by festival dramaturgovali Erben, Preussler, Grimmové nebo Goethe.
Úterý 3. října
První představení, které jsem zhlédla, bylo Hic sunt dracones divadla Continuo. Inscenaci jsem viděla již před čtyřmi lety na Loutkářské Chrudimi, ale tam k divákům příliš nepromlouvala, což zřejmě způsobilo festivalové otupění a únava. V Ostravě bylo vnímání a přijetí diváků naprosto odlišné. Inscenace evokuje Erbenovy balady, zobrazuje sen, ve kterém hlavní postava, již ztvárňují čtyři performerky (Sara Bocchini, Kateřina Šobáňová, Natália Vaňová, Ludmila Ješutová) prožívá své „jungovské černé stíny“. Pro odlehčení jsou do inscenace zakomponovány odlehčující prvky, například hejno červených trpaslíků, kteří však také nejsou žádní „mazlíčci“. Nicméně pohyb jejich červeného kabátu, který je bez rukou, nohou a dokonce i bez hlavy, vyvolává v jinak ponuré inscenaci přece jen trochu humoru. Představení je extrémně výtvarné a stylizované, ale jako bychom se dívali na dobře naprogramovaný pohyb mechanických loutek bez osobního prožitku protagonistek. Teprve souboj s keramickou hlínou, která se v ostravském představení nechovala, jak měla, a performerky s ní musely bojovat, vnesla do představení něco osobitého, živého. Ovšem je třeba zdůraznit, že inscenace je právě na performativitě a práci s objekty založená a loutky jako takové se v ní v podstatě nevyskytují. Divák sleduje ruce a nohy performerek, které se jako animované objekty pohybují po jevišti a někdy dokonce doslova visí na řeznických hácích. Běžte, matičko, do komory, jsou tam ty nohy naší Dory, dalo by se citovat Erbena. Inscenace sice vznikla před covidem i před válkou na Ukrajině, ale už tehdy předjímala nepěkné sny naší nepěkné doby.
Středa 4. října
Ve středu se začínalo představením Kdo neskáče, není holub! aneb Zobáky k sobě pořádajícího Divadla loutek Ostrava, což je adaptace hry Maliny Prześlugy Zobák k zobáku. Na festivalu se ještě před mým příjezdem odehrála studentská inscenace téže předlohy nazvaná Zobáky sobě v podání polských studentů loutkoherectví z Vratislavy, jež zřejmě měla výhodu generační sepjatosti s inscenovanou látkou. Dramaturgyně Tereza Agelová měla ovšem mnohem těžší pozici. Přesto se inscenačnímu týmu podařilo vybudovat prostředí příšerného sídliště sestávajícího z vysokých šedivých paneláků a klasických nefunkčních prolézaček, kde není jiného východiska, než přidat se k nějakému gangu. V tomto případě se jedná o gang rowdies jejich (tedy ostravského) „Baníčku“. O přízeň holubího gangu se uchází outsider vrabčák Zdeněk. Rowdies ho odkopnou, ale Maruna, členka gangu, se ustrne, a nechá Zdeňka pod svým křídlem. Tu se mezi nimi objeví kočka… Její nečekané zjevení v jinak pernatém prostředí je pro diváky (děti i dospělé) doslova šokem. Dva „neviditelní“ černoherci přijdou na jeviště se štíty, vztyčí je a objeví se dvě svítící kočičí očka. V tu chvíli mají děti i mnozí dospělí chuť doslova zalézt pod sedadlo. Byly to nejsilnější okamžiky představení. Loutkoherecky nebylo ničím výjimečné, ale živá kapela rowdies, ve které bubenice byla útlou zákeřnou „čičinkou“, která se vždycky nechá zblbnout blbým brabcem a nezabije ho, přidávala inscenaci výrazné divadelní body. A nakonec vše dobře dopadlo: vrabec se dostal pod ochranu sídlištního gangu. Text hry ukazuje dětem dnešní realitu, avšak dospělé publikum včetně mne mělo potíže přijmout jako dobrý konec to, že outsider je přijat do gangu ještě větších outsiderů…
Další představení, Pinokio slovinského Loutkového divadla z Mariboru, pro mě bylo přímo zjevením. Krátká inscenace hraná pouze se dvěma dřevěnými krabicemi, hoblinami a tesařským náčiním nabídla krásný příběh přerodu dřeva v člověka. Jediný „živý“ herec Miha Bezeljak už při příchodu do sálu komunikuje z jeviště s diváky, takže oni netuší, jestli si dělá legraci, nebo už představení začalo. Když se všichni usadí, barokně oblečený herec sundá Collodiho brýle, protože přes ně nevidí, a začne animovat kusy dřeva, které – jak říká – chtějí žít. Pinokio je nejdříve dřevěný kvádr, pak se nechá vysoustružit, promění se v oslíka a teprve víla, krásná stříbrná konvice, ho přiměje proměnit své tvary do podoby člověka. Krásné poetické představení.
Inscenace Zamotané čáry francouzského souboru Théâtre Désaccordé byla obávám se příkladem, jak se divadlo pro děti do tří let nemá dělat. Hlavní protagonistka byla poněkud hysterická, s dětmi nedokázala navázat kontakt a i dospělým byl její slovní projev dost protivný.
Většina festivalového publika se těšila na psychedelický Můj deník snů rakouského sólového loutkáře Christopha Bochdanskeho, ale očekávání se nenaplnila. Byla to spíše výtvarná instalace, kde se toho moc dramatického nedělo. Některé obrazy byly výtvarně působivé, třeba rozhovor loutky-smrtky s člověkem (Christophem Bochdanskym) nebo závěrečný dialog dvou kašírovaných krokodýlů, ale větší než estetický dojem představení – aspoň ve mně – nezanechalo.
Následoval Krabat. Čarodějův učeň poznaňského Teatru animacji. Inscenace splňovala veškeré požadavky kladené na tento typ „ponuré“ produkce. Využívala černobílé prostředí, dvouplošné loutky, pracovala technicky perfektními loutkářskými postupy. Ostatně autorem koncepce, scénografem a režisérem byl Marek Zákostelecký, v českém loutkářském světě dobře známý.
Čtvrtek 5. října
Závěrečný den festivalu nekladl na diváky žádné intelektuální otázky. Inscenace Pojď sem, Velký třesk, Asdfdfggggggg ani Palculienka měly jedno společné – dokonalou techniku, která nedala divákům vydechnout, spoustu loutkářských nápadů, někdy se před diváky odehrávala doslova loutkářská kouzla. Z mého – možná konzervativního – pohledu jsem v jinak vtipných studentských představeních Palculienka a Asdfdfggggggg s rozumnou loutkářskou délkou do třiceti minut postrádala příběh. Nejsem příznivkyní současných abstraktních loutkářských tvarů či dokonce výtvarných (loutkářských) instalací. Ale právě to je – zdá se – trend současného, a možná nejen loutkového divadla.
14. ročník festivalu Spetaculo Interesse měl podtitul Hranice hry. Hranice má v regionu až ikonický význam, neboť Slezský region byl vždy multikulturní, hranice se z politických důvodů po staletí stále posunovaly a navíc současně se v nedalekém Českém Těšíně pravidelně konal festival Bez hranic.
A téma hranic bylo na festivalu skutečně naplněno. Většina mnou zhlédnutých inscenací se opravdu na hranici pohybovala – nejen ale na hranici hry, ale i samotného divadla. Festival nabídl otázku, zda mechanické performance či dokonce instalace stále ještě splňují představy, co by mělo být klasifikováno jako divadlo. Pokud za ně považujeme vyprávění příběhů skrze dramatické situace a vztahy mezi postavami, pokud vyžadujeme kontakt s publikem, tak tyto atributy jsem mnohdy velmi postrádala.
///
Více o festivalu Spectaculo interesse 2023 na iDN:
Spectaculo Interesse se zaměří na hranice hry
…
Komentáře k článku: Omlazení duše (No. 2)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)