Formani hlásí: Mytologie otevřena!
Novinkou z dílny bratří Formanů a jejich stálých spolupracovníků je rodinná operní expedice historickou budovou Národního divadla nazvaná Čarokraj. Již tisková konference (viz Nedostatek fantazie ohrožuje) byla spojena s výletem do podzemních prostor Nové scény, kde se zástupci tisku mohli poprvé setkat s bájnými bytostmi říše zvané Mytologie neboli Čarokraj. Průchod běžně nepřístupnými podzemními prostory v útrobách ND, resp. Nové scény předchází i samotné operní produkci, možný je ovšem také tradiční vstup hlavním vchodem.
Ať žije v míru každý tvor! Čarokraj, to je ráj! Snímek IRENA VODÁKOVÁ
Samotná vstupní cesta, během níž potkává divák v podzemí ND mytologické bytosti z inscenace a nakonec se ocitá přímo na jevišti, je vtipným – a pro mnohé diváky jedinečně „zážitkovým“ – prologem zpestřující úvod představení. Samotný začátek ostatně není nijak jasně rozpoznatelný – diváci ještě proudí na svá místa a v zšeřelém hledišti se už promenují elfky se světélkujícími hlavami, vysoko na postranních balkónech rozpínají křídla dva červeně nasvícení, rudě odění fénixové a z lóže občas zapěje opeřený Papouš úryvek své árie za zvuků orchestru, jehož smyčcová sekce preluduje již při vstupu diváků do sálu. Až díky tomu, že se orchestr v určitou chvíli přeladí, je zřejmé, že opera začíná. Tento „nenápadný“ začátek užil režisér Petr Forman před nedávnem i v inscenaci Obludárium. Funguje spolehlivě. Diváci jsou vtaženi do hry, ještě než vůbec zhasne světlo v hledišti.
Kde vládne řád, tam smíš se hřát, tam všeho je tak akorát. Vždyť v různosti je majestát a každý smí tu hrdě stát – Papouš Romana Janála. Snímek MICHAL DOLEŽAL
Inscenace samotná je „zalidněná“ velkým počtem bytostí z říše Fantazie i „reálného“ zvířectva – bazilišky, vlkodlaky, jednorožci, kentaury, žabáky, mořskými pannami, slimáky, lasičkami… Po výtvarné stránce je pojata velkolepě. Autoři si dali velmi záležet na kostýmech všech bytostí a ani na scéně výtvarnými nápady nešetřili – nad jevištěm se pne obrovská rostlina, z níž vyrážejí ostny, z moře vyskočí velryba zabírající celou plochu jeviště. Povrch Vlkodalčího ostrova tvoří synchronizovaně se pohybující tanečníci v kostýmech vlkodlaků. Představitelka zpívající knihy je „zapuštěna“ v obrovské sukni-knize. To je pochopitelně jen zlomek reje nápadů. Opulentnost samotné produkce podtrhuje i ohromný počet účinkujících – pěvců, tanečníků, členů sboru. Právě díky tomuto velkorysému, efektnímu výtvarnému pojetí a suverénní režii všech složek, sjednocující jevištní dění v konsistentní, jednolitý celek, je obsahově možná až příliš jednoduchý, přímočarý pohádkový příběh o souboji dobra a zla atraktivní nejen pro děti a mládež, ale i pro divadelně zkušené dospělé
Já jsem stvůra z podzemí, co si vezmu, to je mý (Bazilišci a vlkodlaci). Snímek IRENA VODÁKOVÁ
I hudba je pestrá. Skladatel Marko Ivanović využil především neoklasické či neoromantické tonální tvarování a jazzové intonace, odkazující k muzikálu. Ve vypjatých místech však dochází přes janáčkovské harmonie až k atonálním pasážím. Jeho instrumentace je nápaditá a místy vtipná (například tubové sólo při výstupu lasiček). Je třeba ocenit, že hudba je srozumitelná, ne však podbízivá. Pouze závěrečné číslo lehce sklouzává k muzikálové líbivosti, což lze připsat snaze nejen radostně vyjádřit vítězství dobra nad zlem, ale zároveň i počastovat na závěr publikum zapamatovatelnou melodií.
Kdo je to? – Kouzelník Velebobule. Stvořitel Mytologie. Velmi starý, velmi moudrý, velmi… hluchý (Papouch, Velebobule, Penelopka). Snímek IRENA VODÁKOVÁ
Sólistům se v jejich úlohách vesměs dařilo. Zejména hlavní pěvecká dvojice Papouš a Penelopka v podání Romana Janála a Lenky Máčikové (v premiérovém obsazení) podala kvalitní výkon jak pěvecký, tak i herecký. Hereckou hvězdou představení byl ale Žabák Vladimíra Javorského. Nejen že potvrdil své komické nadání v číslech odkazujících ke country a k muzikálu, ale podal i velmi slušný pěvecký výkon ve výstupech operních, byť přizpůsobených možnostem neoperního (činoherního) zpěvu – nemluvě o fyzické náročnosti žabáckých skoků.
„Rodinná opera“ tak splnila očekávání. Mimo jiné by mohla být i inspirací dalším dramaturgům, jak a proč oslovovat současné autory tvůrčími operními zakázkami.
Národní divadlo Praha – Gerald Durrell, Radek Malý, Ivan Arsenjev, Petr Forman, Marko Ivanovič: Čarokraj. Autor hudby a dirigent Marko Ivanovič, režisér a autor libreta Petr Forman, výtvarnice scény a kostýmů Andrea Sodomková, výtvarník scény Matěj Forman, světelný design a projekce Dáda Němeček, choreografie Veronika Švábová. Premiéra 14. ledna.
Komentáře k článku: Formani hlásí: Mytologie otevřena!
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
