Kdopak by se Kafky bál…
Známé drama Edwarda Albeeho z roku 1962 se v originále jmenuje Who’s Afraid of Virginia Woolf?, přesto se do češtiny léta překládalo a u nás uvádělo s názvem Kdopak by se Kafky bál, který jsem zvolil i jako název svého textu o poslední premiéře pražského novocirkusového souboru Cirk La Putyka nazvané jednoduše K a odkazující právě k Franzi Kafkovi.
Klavír se stává ústředním prvkem několika čísel (na snímku Hannah Lennox) FOTO PETRA HAJSKÁ
U nás totiž považujeme autora Proměny, Procesu, Zámku a dalších základních povídek a románů první poloviny dvacátého století za autora temného, intelektuálského a nesrozumitelného. Podobně je ve světě – a dnes již i u nás – vnímána Virginia Woolf. Už několikrát jsem se ale setkal s tím, že pro – především západoevropské a americké – autory a čtenáře je Kafka zábavným, byť bizarním a v mnoha ohledech existenciálním čtením otiskujícím spíše než temnotu a zákruty duše neuchopitelné groteskno moderní společnosti a smích nad ním. Asi jako to dělali němí komici dvacátých a třicátých let, především Buster Keaton, či filmaři typu raného Luise Buñuela, Alfreda Hitchcocka či Orsona Wellese.
Koloběh kafkovských figur
Píšu to proto, že právě takto – tedy jako varietní show s řadou groteskních situací – pojal otisk Kafkova světa a jeho románů a povídek ve své inscenaci K původem kanadský a dnes ve Švédsku a Francii střídavě žijící režisér a performer Daniel Gulko.
Inscenací provázejí dvě z hlediště v úvodu představení přicházející dámy (Hannah Lennox a Jazmína Piktorová), které se po celý čas přou a hádají – verbálně i akcemi – o to, co hrát a proč, jak a s čím vystupovat, čeho se účastnit. Doprovází je klavírista (Jakub Ruschka), jemuž se jeho nástroj různě proměňuje, zvětšuje a zmenšuje, po jevišti přesouvá. Ruschka na něj hraje i zezadu – prostrkuje přitom ruce ozvučnou deskou. V jednu chvíli se dokonce s klavírem vznáší vysoko nad jevištěm. A stále hraje…
Z kufru, který má Jazmína Piktorová při sobě a který položí na jednu z židlí, mezitím vystupují postavy z povídek a románů Franze Kafky. Kdo by to nevěděl či kdo je z četby nezná (a často ani ten, kdo je zná), nemusí tušit, o koho jde, natož je rozeznávat. Jsou to zkrátka jakési poetické figury, jež rozžívají prostor tancem a rozličnými novocirkusovými výstupy. Vytvářejí samostatná, vzájemně nepropojená čísla a ten, kdo je zvyklý na obdobné produkce, často ani nehledá hlubší souvislosti.
A myslím, že je ani hledat nemusí. I v této produkci jde především o ekvilibristiku a fyzické umění aktérů – showmanů a showmanek – dávajících na odiv své pohybové a dovednostní umění v mnoha oblastech (novo)cirkusových disciplín, od pozemní, vzdušné a závěsné akrobacie přes cyr wheel, žonglování, perské tyče až k iluzivním loutkářským postupům včetně používání zvířecích kostýmů a různých – obličejových i celohlavových – masek.
Vidíme pochopitelně brouka s tykadly na hlavě z Proměny, jehož ovšem doprovází řada dalších brouků, čímž spíše evokují Čapkovo drama Ze života hmyzu. Velký prostor mají performeři-opičáci ze Zprávy pro jistou Akademii, jež – oblečeni do cirkusových kostýmů – připomínají opičky z tradičních cirkusů. Jindy se zas objeví různí hlídači či kontroloři (Proces). Jedna postava ve stoji na rukou balancuje na dvou vysokých haldách lejster, odkud je ostatní odebírají a jiní je zase přidávají. Jiný performer se točí kolem své osy s velkou hromadou papíru v rukou a groteskně s ní (à la komici němého filmu) tančí. Jiný zas žongluje s barevnými kruhy. Věčný koloběh kafkovské imaginace, věčný koloběh byrokracie… Ovšem nikoli temný ani depresivní, nýbrž výsměšný, barevný, v zásadě zábavný.
A takto bychom mohli jednotlivé postavy a situace ohledávat dále. Podle režiséra Gulka jsou v inscenaci ještě scény a postavy ze Zámku, z Umělce v hladovění či z méně známé Kafkovy povídky Zpěvačka Josefína aneb Myší národ. Asi ano – za sebe však musím přiznat, že jsem hledání těchto předobrazů po čase vzdal. Dekódovat je nedávalo valný smysl. Bylo myslím třeba se od nich oprostit a vnímat inscenaci jako režisérův – jak zní i podtitul inscenace – halucinačně-komiksový výlet do Kafkova světa. A dodávám i do (a možná především do) světa Daniela Gulka, intelektuálního klauna s šibalským úsměvem, který ve své tvorbě vzývá fantazii a miluje poezii. Skrze barevnou škrabošku podněcuje temnější, hlubinné tóny a podtóny, vždy ovšem s hravostí a údivem předobrazy nezatíženého dítěte.
Kafkovská byrokracie dle Daniela Gulka FOTO PETRA HAJSKÁ
Svět podle Gulka
Ostatně, kdo si vzpomene na rok 2004 a jeho novocirkusovou inscenaci Grimm, jež byla hlavní produkcí prvního ročníku festivalu Letní Letná, vybaví si, že obrazy a situace i v této produkci jen vzdáleně evokovaly postavy a pohádky bratří Grimmů. Byly to opět jen situační motivy, které vytvářely jednolitý celek, s námětem byly ale propojené jen výchozí inspirací.
V inscenaci Grimm Gulko poprvé vytvořil – anebo aspoň u nás prezentoval – tak bohatý imaginativní svět plný tajemných postav, vizuálních obrazů, záhadných situací a jevištních zázraků. Ředitel Letné Jiří Turek dokonce tvrdí, že kvůli této produkci festival tehdy v Praze založil – do té doby pořádal obdobný festival pod názvem Kašparův kolínský mimoriál řadu let v Kolíně – a jen díky jejímu tehdejšímu enormnímu úspěchu v něm další roky pokračoval.
Gulko, žák Ctibora Turby, díky němuž začátkem devadesátých let přijel do Prahy, se tak u nás etabloval jako mistr křehkých situací a prostorové jevištní magie, pro nějž je nový cirkus – a také tanec a fyzické divadlo – cestou k plnohodnotnému divadlu. Na Letní Letné – a předtím na zmíněném Kašparově mimoriálu – vystupoval pravidelně (vrcholem byl v letech 2012–2013 dvouletý koprodukční projekt Lacrimae propojující tehdejší Gulkův francouzský soubor Cahin Caha se švédským Cirkusem Cirkör a českou La Putykou), v roce 2015 dokonce nějaký čas vyučoval na JAMU v Brně a se svými studenty připravil inscenaci Chaos srdce. Jeho kroky sice od té doby mířily jinam, přesto se sem rád vrací, čehož je dokladem současný projekt.
Obrazy/Výstupy v něm volně přecházejí jeden v druhý, dvě ženské postavy – jako Havran v inscenaci Grimm – jim přidávají ostrost a dramatičnost. Vzájemnými souboji, hádkami, někdy dokonce společným zpěvem či dalšími akcemi. A před diváky odkrývají svět plný kouzel a fantazie. Přesto inscenaci zatím cosi chybí. Možná to bylo přílišnou čerstvostí výsledku, který si postupně najde svá silná a slabá místa (což je u těchto projektů logické a časté), některá čísla zdůrazní, druhá oslabí či upraví. Zatím se však Gulkovi nepodařilo vytvořit jednolitý – magický – celek, kompaktní svět, který by otiskoval kafkovské (jakkoli nahlížené a interpretované) téma či atmosféru. Jako by skutečně spíše propojoval potřebné dovednostní disciplíny a techniky a dával prostor performerům/performerkám souboru, které oblékl do víceméně komediálních, místy až pohádkových kostýmů.
Premiérové představení tudíž připomínalo spíše zábavné varieté s pohádkovými postavami (včetně brouků a zvířátek), které se v různých tanečních choreografiích a v jednom estetickém klíči snažily diváky svými čísly zaujmout. Proč ne, bylo nač se dívat. Létající klavír s hrajícím klavíristou byl úchvatný. Kafka však jako by jen na vše nezúčastněně shlížel z fotografie postavené na klavíru, dokud jako všichni ostatní nezmizel v jednom z kufrů. Kdopak by se Kafky bál…
Cirk La Putyka, Praha – Daniel Gulko: K. Koncept a režie Daniel Gulko, dramaturgická asistence Jana Stárková a Viktor Černický, scénografie Pavla Kamanová, kostýmy Kristina Záveská, masky Magali Leportier, světelný design Karel „Karlos“ Šimek, hudba Jan Balcar a Jakub Ruschka, zvukový design Jan Mikšátko, koncepce kouzelnických triků Aleš Hrdlička. Premiéra 3. října 2023, Jatka78, Praha.
Komentáře k článku: Kdopak by se Kafky bál…
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
