Tři energie vibrací
Nový složený program Baletu Národního divadla Beyond Vibrations v něčem připomíná premiéru Choreografie v Nizozemí, uvedenou před více než třiceti lety. Tehdejší triptych spojoval díla Jiřího Kyliána a Hanse van Manena, tedy choreografů, jejichž kariéra byla spjata především s Nizozemským tanečním divadlem. Nizozemskou spojnici nalezneme i u tvůrců současné premiéry. Hanse van Manena doplňuje Krzysztof Pastor, který byl od poloviny osmdesátých let tanečníkem a posléze choreografem Nizozemského národního baletu, a Marco Goecke, jenž studoval v Královské konzervatoři v Haagu a patřil k hostujícím choreografům Nizozemského tanečního divadla. V jednom se ale tehdejší a současná premiéra zásadně liší. Zkraje devadesátých let šlo o první vážné setkání Baletu Národního divadla s díly západních autorů. Byl to krutý střet s tvorbou, na niž tanečníci, odchovávaní hlavně baletním stylem ruského střihu, nebyli zvyklí. Jen některým se tehdy dařilo napojit se na do té doby jim neznámou energii, dostihnout tempo, ale i pochopit nové výrazové možnosti zdánlivě abstraktního tance. Kvůli problematické interpretační úrovni dokonce muselo být uvádění programu pozastaveno.
Alespoň špetku naděje naznačí závěr, kdy v pozadí scény pozvolna vzlétá obří pták. Na snímku Francesco Scarpato (Marco Goecke – Fly Paper Bird) FOTO SERGHEI GHERCIU
Dnešní Balet Národního divadla je už jiný vesmír. Ohromný pokrok ostatně udělala za uplynulé tři dekády drtivá většina českých baletních souborů. Po zhlédnutí premiér triptychu Beyond Vibrations lze směle říct, že Balet Národního divadla se dnes řadí po interpretační stránce mezi přední evropské soubory.
Ve složených baletních programech bývá obtížné najít myšlenku, která by choreografie propojila v logický celek. Aktuální program našel společný jmenovatel v tanečních vibracích. A nutno říct, že tato linka docela dobře funguje. Každý z uvedených tvůrců přichází s jinou taneční energií, jiným pohledem na tančící a potažmo vibrující tělo.
Program otevírá Polák Krzysztof Pastor, s jehož tvorbou jsme se doposud mohli seznámit prostřednictvím narativního baletu Nebezpečné známosti, který nastudoval brněnský a posléze ostravský balet. Pražský soubor uvedl jeho patnáct let staré abstraktnější dílo Moving Rooms. Pro něj je určující světelný koncept, kdy se z tmavého prostoru vydělují ostrým svícením čtverce či obdélníky, tedy jakési pomyslné pokojíčky, do nichž Pastor umisťuje v rychlém sledu se měnící taneční sekvence. Hraje si s hranicemi mezi světlem a tmou, jež prostor pro taneční akci limitují; hranice však může být i symbolickou bariérou, jíž se s jistou obřadností prostupuje. V úzkém napojení na hudbu Alfreda Schnittkeho a Henryka Góreckého nechává Pastor vyniknout velké rozsahy tanečníků a tanečnic, jejich mrštnost, výbušnou energii; světelný kontrast zdůrazňuje aletické mužské postavy. Je zde ale prostor i pro zpomalení v lyrickém duetu. Především první obsazení sestavené převážně ze sólistů a prvních sólistů Národního divadla zdobí dokonalý soulad. Technicky výborní interpreti potlačili svou individualitu a prezentovali se i při rychlém tempu obdivuhodným synchronem, napojením na stejnou energickou frekvenci.
Hans van Manen je legenda moderního baletu. I ve svých dvaadevadesáti letech se v Praze osobně účastnil finalizace nastudování své choreografie Frank Bridge Variations. Název odkazuje na použitou skladbu Benjamina Brittena Variations on Theme of Frank Bridge. Ve výtvarné podobě je choreograf ještě úspornější než Krzysztof Pastor. Pracuje s tlumeným bočním svícením, s nímž ladí přiléhavé kostýmy v nazelenalých a rubínových odstínech; atmosféru scény jen nenápadně mění posouvající se vodorovné linie na horizontu. Vibrace van Manenovy taneční poetiky jsou klidnější. Můžeme obdivovat soulad s hudbou, přirozenost a ladnost tanečních vazeb. Sem tam se objeví i drobný zcizující žertík, když ladný tanec zakončí civilní odchod ze scény.
Kvalita třetí vibrace večera je úplně jiného druhu. Němec Marco Goecke je kontroverzní, temná osobnost. Ano, je to ten, který zkraje letošního roku mrštil psím exkrementem po nenáviděné taneční kritičce. Národní divadlo nastudovalo jeho dva roky starou práci Fly Paper Bird. V kontrastu s vázaností Hanse van Manena je tady divák konfrontován s tancem nervně těkavým; vibrace zejména horní poloviny těla je neustávající, zneklidňující. Na potemnělou scénu vstupují tanečníci s milimetrově rozfázovanými pohyby. Jsou to postavy odosobněné, mechanické, neživotné. Chvílemi připomínají marionety závislé na svém vodiči, jindy jako by sem zabloudilo něco z lockingu, techniky street dance. Vibrují ruce, ale také ramena, celá záda. Ve skupinových částech vše umocňuje synchron zúčastněných. Někdy to připomíná humorné mechanické obrazy, když například dvě tanečnice rozvibrují své trupy ve vzájemně se doplňujících sinusoidách. Lyrický, vláčný pohyb tady nemá místo. Alespoň špetku naděje naznačí závěr, kdy v pozadí scény pozvolna vzlétá obří pták, a také tanečníci jako by se snažili odpoutat od podlahy a pažemi nabourat mechanický pohybový stereotyp. Znějí k tomu části z 5. symfonie Gustava Mahlera včetně známého Adagietta. Zpočátku na bouřlivou druhou větu symfonie ještě lze sledovat alespoň náznaky propojení s choreografií, ale časem se rovina hudební a pohybová od sebe stále více vzdalují. Jako by romantický Mahler byl pro choreografa nedostižným snem, k němuž se ze své těkavosti nedokáže přiblížit. Goeckeho taneční jazyk je nezvyklý a zároveň limitující. Podíváme-li se na jiná jeho díla, je stále stejný. Je v něm jistá bezvýchodnost.
Balet Národního divadla má po delší době na repertoáru složený program, který má svou vnitřní logiku, pojítko, přestože představuje tři dosti odlišná díla. A hlavně, pražští tanečníci dokážou empaticky vstoupit do takto kontrastních děl a porozumět jejich originálním jazykům.
Národní divadlo, Praha – Beyond Vibrations. (Moving Rooms – choreografie Krzysztof Pastor, hudba Alfred Schnittke a Henryk Górecki, kostýmy Oliver Haller, světla Bert Dalhuysen. Frank Bridge Variations – choreografie Hans van Manen, scéna a kostýmy Keso Dekker, světla Bert Dalhuysen. Fly Paper Bird – choreografie Marco Goecke, hudba Gustav Mahler, scéna a kostýmy Thomas Mika, světla Udo Haberland, dramaturgie Nadja Kadel.) Psáno z premiér 5. a 6. října 2023.
Komentáře k článku: Tři energie vibrací
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
