Divadelní noviny Aktuální vydání 19/2024

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

19/2024

ročník 33
12. 11. 2024
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • KritikLab
  • Hledat
  • Můj profil

    Divadelní noviny > Festivaly Reportáž

    Analýzy a vize světa 2023 (No. 4)

    Berliner Ensemble je jistota. Jít na jeho představení je jako jít na zápas fotbalové Ligy mistrů anebo závody Formule 1. Nemusí se každé vydařit anebo vám být po chuti, ale vždy je to ta nejvyšší kvalita. A tak tomu bylo i v sobotu v Divadle na Vinohradech s inscenací Venku přede dveřmi režiséra Michaela Thalheimera.

    Před začátkem promluvil ředitel festivalu Petr Štědroň, ministr kultury Martin Baxa a Tomáš Jelínek s Petrou Ernstberger, představitelstvo Česko-německého fondu budoucnosti, jehož pětadvacetiletí bylo sobotní představení věnováno. Paní Ernstberger měla navíc narozeniny, a tak jí pánové Štědroň a Baxa předali květiny. A pak už představení začalo.

    Kathrin Wehlisch v roli Beckmanna v úvodu na prázdném jevišti uprostřed nebe barevných světel. Foto Matthias Horn

    Začíná se ve tmě za zvuků písně Feeling Good. It’s a new dawn / It’s a new day / It’s a new life… Ovšem nový den, nový život po skončené válce nepřichází. Naopak. Všude kolem je jen zmar, děs a hrůza. Vše – domy, rodinné vztahy, lidské nitro, vzpomínky – je v troskách. Nad rozlehlým jevištěm se rozzáří hvězdné nebe barevných žárovek. Jsou v různých výškách, i těsně nad zemí. A zezadu mezi nimi přichází Beckmann. Dojde až před diváky. Jeho monolog začíná.

    Za Beckmannem (Kathrin Wehlisch) se zjevuje přežraná Smrt (Jonathan Kempf). Foto Matthias Horn

    Postupně se objevují postavy a přízraky z Beckmannova, ergo Borchertova života, z jeho děsivých snů. Je to totiž autorův svět, autorovy deprese způsobené druhou světovou válkou, kdy byl Borchert nucen zabíjet (ve hře říká jedenáct lidí), a rozvráceným světem Německa těsně po ní, kterým dva roky osaměle procházel. Mladý zhrzený hrdina, autorovo alter ego, se vrací z války s nevyhojitelným vnitřním zraněním, nemůže v sobě zaplašit děs z války. Zpřetrhala v něm všechny jeho ideály a sny. Stala se mu destruktivním prožitkem. Rytmus jeho řeči je koktavý, skoro jako by zapomněl mluvit. Jeho myšlenkám schází logická vazba. Zničené nervy absurdně reagují na vnější podněty. Tento stav ústí nakonec v pocity bezpředmětného strachu a úzkosti, tak je hra charakterizována od dob jejího vzniku a přesně toto téma Berlínští maximálně akcentují. Na jevišti téměř po celý čas stojí či v minimálních choreografiích se pohybuje a o svých můrách a běsech mluví představitelka hlavní (mužské) role Beckmanna Kathrin Wehlisch. Stojí na břehu řeky a zvažuje sebevraždu. Anebo ji už Beckmann vykonal? To se nikdy nedozvíme.

    Labe (Josefin Platt) nabízí Beckmannovi (Kathrin Wehlisch) sebevraždu… Foto Matthias Horn

    Postupně k němu přicházejí a rozmlouvají s ním – či jeho slova komentují – různé alegorické postavy: Labe, Smrt, Bůh, případně lidé, které při svém dvouletém putování zničeným Německem potkal: Jednonohý, Plukovník, Paní Kramer, Dívka, Ředitel kabaretu… Jsou to depresivní setkání, drsné, syrové osudy, výsměšné, ironické či jízlivé komentáře světa plného zmaru, smrti, sebevražd. A Beckmann jim podléhá, šílí z nich. To vše se děje v pomalém tempu a stylizovaném pohybu a za znění rovněž stylizované, občas kvílivé řeči. Beckmann je bíle nalíčen, má rozčepýřené černé vlasy a na obličeji neforemné svářečské brýle, jež hrají důležitou roli, na sobě vytahaný svetr. Kolem něj se neustále zjevují ostatní – alegorické i reálné – postavy, které kolem něj krouží jako tíživé, neodbytné sny.

    Dialog Beckmanna (Kathrin Wehlisch) s Jednonohým (Oliver Kraushaar). Foto Matthias Horn

    Úvodní monolog je dlouhý, pomalý. Ovšem fascinujícím způsobem herečkou Katherin Wehlisch podaný. Na můj vkus je to možná až moc dlouhý úvod. Často můžeme zavřít oči a jen poslouchat. Režisér ve zvuku využívá echo, v pozadí zní varhany, sem tam se promění svícení. Po celý čas kladou herci důraz na vysokou literární úroveň textu. Důležité je každé slovo, každá věta, každá významová nuance, kterou nese. Hlavně skrze text se dostáváme až na dno lidské duše. A jsme tam uvězněni dlouho. Pořád. Až do konce.

    Závěrečné setkání Beckmanna (Kathrin Wehlisch) s Bohem (Peter Luppa). Foto Matthias Horn

    V poslední třetině se přece jen dění mírně zdynamizuje, rozpohybuje. Dozvídáme se o osudu Beckmanna, o jeho zešílení při návratu z války, kdy v bytě svých rodičů, svého dětství, objeví zcela jinou rodinu a zjistí, co se stalo s jeho otcem a matkou. A zjišťujeme i další kruté rány, jež ho postihly. Inscenace vrcholí jeho dialogy s Kabaretiérem, s Bohem, s Jednonohým a úplně na závěr s Dívkou. Počáteční monotónnost je tak zdůvodněna, neb divák se skrze velké soustředění na každé slovo a gesto, do něhož jej předchozí dění uvedlo, dostal – je-li tomu ochoten – do silné rozjitřenosti, kdy na něj působí vše, jako kdyby to vnímal odkrytými nervy, rozcitlivěnými emocemi. Závěrečný němý – munchovský – Beckmannův výkřik zdůrazněný ostrým světelným zablesknutím je jak laserový paprsek namířený do nejhlubšího divákova podvědomí.

    Byla to do detailu propracovaná, famózní inscenace vyžadující vyspělého diváka. Věřím, že PDFNJ takové má.

    P. S. Za kritickou úvahu jistě stojí srovnání s inscenací Moje říše je z tohoto světa, již z Borchertových textů a jeho životního osudu vytvořil Miroslav Bambušek ve Studiu Hrdinů (premiéra 21. června 2021). V roce 2021 získala Cenu Josefa Balvína a byla na programu tehdejšího ročníku festivalu /zde/, herec Saša Rašilov za hlavní roli získal několik výročních hereckých cen. Ač jsou obě inscenace úplně jiné, v jednom si jsou velmi blízké – v syrovosti, opravdovosti a síle výpovědi. Chystal jsem se na jejich srovnání před napsáním tohoto textu, nicméně už by to bylo asi nad rámec denního zpravodajství. Tedy snad někdy jindy či někdo jiný někde jinde. Stejně jako úvahy o divadle nó (práce s časem, pohybem, slovem, zvukem, nadpřirozenem), jež mne při sledování představení také napadaly.

    Berliner Ensemble, Berlín, Německo – Wolfgang Borchert: Venku přede dveřmi /Draussen vor der Tür/. Režie Michael Thalheimer, dramaturgie Amely Joana Haag, scéna Olaf Altmann, kostýmy Nehle Balkhausen, hudba Bert Wrede, světla Rainer Casper. Premiéra 25. března 2022. Psáno z uvedení na PDFNJ 11. listopadu 2023 v Divadle na Vinohradech, Praha.

    ///

    Více o PDFNJ 2023 na iDN:

    Podzim s kolekcí německojazyčných inscenací

    Analýzy a vize světa 2023 (No. 1)

    Analýzy a vize světa 2023 (No. 2)

    Analýzy a vize světa 2023 (No. 3)

    Hovoří autor


    Komentáře k článku: Analýzy a vize světa 2023 (No. 4)

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,