Loutky s nádechem existencialismu
Soubor Handa Gote se v inscenaci Třetí ruka prostřednictvím objektového divadla vrátil k jedné z dřívějších etap svého uměleckého bádání. Divákům přitom nabízí nesmírně ozdravnou a osvěžující společnou oslavu všedních i nevšedních předmětů, loutek a jejich životů. V hodinovém představení, situovaném do malého sálu divadla Alfred ve dvoře, se snoubí desítky útržkovitých narážek na život naší současné společnosti s přirozenou hravostí, a to ve sledu tak absurdně rychlém, jako když se pokoušíte zběsile otáčet krasohledem.
Foto: Martin Špelda
Portál malého loutkového divadla (dle tvůrců inspirovaného japonským pouličním divadlem kamishibai) je pokryt aplikacemi ze svatých obrázků madony s dítětem, krajek, výšivek, umělých květin, korálků a flitrů, skoro jako kdyby ten oltář neskrýval divadlo, ale indické božstvo. Ruce jsou tu skutečně tři, a to umělé, nasazené na ty nejnepravděpodobnější násady, aby mohly zastat úlohu tahů i vodičů. Na tak rafinovanou extenzi těla by nepřišel ani McLuhan a myslím, že nebudu jediná, komu se hlavou mihl Werichův „bidelník“.
Handa Gote v prologu nazvaném trefně Budiž světlo předvedou několika hbitými chvaty celou genezi vzniku života na Zemi, vývoj od prvoka k člověku vměstnaný do hrstky vteřin. Stačí několik suchých větviček, plastových dinosaurů a stařičkých pejsků na klíček (nebo také bonsai a mávátka místo motýlů), aby to vše mohlo přejít v apoteózu lidského… nikoli rozumu, ale konzumu, jíž vévodí rozradostněně se klátící figurka Švejka z padesátých let, která tlačí napěchovaný vozík ze supermarketu. A s odstupem ji pak následuje ještě smrtka, pro tu jistotu, abychom nezapomněli i na její neomylnou ruku.
Foto: Martin Špelda
Neodolatelné je ztvárnění divadla na divadle, parodující ustavení zlaté kapličky, na jejíž malé scéně defilují bizarní figurky a předměty, vytvářející mezi sebou efemérní vztahy na jedno nadechnutí. Nechybí ani mini laser show, záblesk křišťálové krásy. Řada výjevů má jednoduše revuální charakter nebo připomíná vystoupení tradičního cirkusu s defilé zvířat a anomálií (nezapomeňte na aplaus!). Je to panoptikum loutek, které se svíjejí v rytmu samby a jimž v přestávkách sekundují s vážnou tváří herci, například Tomáš Procházka jako podomní prodavač starých fotografií, výstřižků a rodinného harampádí. Dva gramofony a hromada desek tvoří zvukovou kulisu představení, tvůrci se myslím záměrně snaží zdůraznit zdání nahodilosti, ale vůbec bych se nedivila, kdyby i hudba měla ve skutečnosti timing na minutu vypočítán.
Na představeních tohoto uměleckého uskupení si nikdy nikdo nemůže být jistý, co je myšleno vážně a co je surrealistický žertík – případně zda je mezi tím vůbec nějaký rozdíl (a chceme to vůbec vědět?). Noviny poházené po jevišťátku, lebka obklopená křížky, která připomíná, že je čas Dušiček a hrana zvoní všem, nebo mozek zasypaný léky na pozadí rentgenových snímků, podobné ostrovy čitelnosti pomáhají diváka vracet k racionálnímu myšlení a k uvědomění, že v každém obrazu lze hledat obsah. Dění balancuje na hranici záměru a jeho zdánlivého odvržení. Tuším, že to zrcadlí i živelnost samotného tvůrčího procesu. Slova o výzkumu specifické vizuality experimentálního loutkářství devadesátých let na mne dělají dojem, že jsou součástí promyšlené strategie autorů divadelních anotací, kteří se tak pojistí, že na jevišti mohou vytvořit téměř cokoli a vyvolají snahu odborníků doanalyzovat se ke všem vyjmenovaným prostředkům, zatímco si tím uvolnili ruce k fantazírování.
Foto: Martin Špelda
Poetika pouličního pimprlového divadla se pod taktovkou Handa Gote mísí s obdivem k dadaismu, ale pod rouškou vzývání nesmyslu se vyjevují vztahy. Kdyby ono fantazírování bylo tak bezbřehé, že by nemělo žádný smysl, inscenace by postrádala kouzlo. Mistrovství spočívá v kamufláži. Hraná naivita odhaluje tvůrce, který nemá zapotřebí ukazovat svou převahu. Třetí ruka není náhodnou skrumáží oživlých obrazů z kořisti půdního lupiče, jak by se na první pohled mohlo zdát. Některé nápady sice určitě vznikly z okamžiku okouzlení nečekanou kombinací a beze snahy nabízet skrytý význam, ale kloním se spíše k tomu, že většina konstelací je komponovaná záměrně. V té změti je systém a struktura, jak ostatně naznačují i cedule ve stylu němých grotesek, oddělující jednotlivé akty a „přestávky“. Inscenace sice nenabízí příběh, ale parafrázuje strukturu divadelní hry a při vší rozvernosti je sevřená. I její pouťová nablýskanost představuje jednotný styl a umělecký názor, velmi silnou identitu, byť je to identita chaosu. Ten chaos má ale své prostorové i časové hranice.
Handa Gote se ve své tvorbě vždy inspirovali nejrůznějšími technikami objektového, loutkového, stínového divadla, s odkazem k mnoha postupům i estetice tradic asijských divadel. Duše jejich inscenací je ovšem prodchnuta českou vynalézavostí a humorem. S velkou láskou a péčí objevují staré předměty a dávají jim novou funkci a identitu. Každý nese svou vlastní historii a auru, na jevišti se ale dostává do sítě vztahů s mnoha dalšími objekty. Některé vztahy jsou konstruovány tak, aby vynikla hned jejich absurdnost nebo aby skutečně znepokojily, jiné se formují mimovolně ve fantazii diváka. K tomu samozřejmě přispívá i individuální míra nostalgie, již mohou, ale nemusí vyvolávat samotné předměty vyplouvající z minulosti. Ta se od nás dnes navíc pocitově vzdaluje čím dál rychleji, protože kolem nás závratným tempem vzniká nový svět digitalizovaný a novomediální. Tohle divadlo je zapadané skutečným prachem a umazané nefalšovanou mastnotou sazí a stokrát přetažených setrvačníků. Čas neúprosně ohlodává srst vypelichaným hračkám a z roztomilých figurek se stávají děsiví kostlivci. A nám se to zdá milé a poetické, ačkoli na tyto poklady v domácnostech většinou čeká smeták a kontejner…
A pokud jde o tu českou duši, Handa Gote k ní samozřejmě nijak nevzhlížejí, naopak při každé příležitosti nastavují plochy, v nichž se zrcadlí český člověk v celé své malosti. Je to ale vždy zároveň laskavá kritika, satira, která dovolí divákovi zasmát se sám sobě. Třetí ruka je v tom smyslu velmi mírná a smířlivá, soustředěná na hru a oboustranné potěšení tvůrců i diváků.
///
Handa Gote research & development – kolektiv: Třetí ruka. Připravili Švábová, kosmo_nauty, Dörner, Procházka, produkce Jedefrau.org. Premiéra 4. listopadu 2023, Alfred ve dvoře, Praha.
Komentáře k článku: Loutky s nádechem existencialismu
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
