Divadelní noviny > Festivaly

Akcent na angažovanost (No. 1)

Pražský festival dokumentárního divadla Akcent se letos koná potřinácté. Jeho historie je poměrně spletitá a nepřehledná (nultý ročník se konal 30. září – 2. října 2010 v Banské Bystrici a 4.–7. října 2010 v Praze jako česko-slovenský projekt, poté už jen v Praze s různou četností a přestávkami), psali jsme o ní mnohokrát, tak odkazuji ke starším textům v Dn nebo na iDN (např. zde). Letos se festival údajně koná naposledy v budově Na Poříčí 26, tedy v dosavadním sídle Divadla Archa, které od příštího roku mění ředitele. Zakladatele Divadla Archa Ondřeje Hraba a jeho tým vystřídá produkční a manažer Štěpán Kubišta (a jeho tým). Své vize, jak s prostorem naloží a co v něm bude, ještě oficiálně nepředložil, nicméně věřím, že festival typu Akcent by mu neměl být proti srsti a že se festival možná v těchto prostorách bude konat i nadále. Ovšem, kdo ví…

Festival je svým zaměřením na dokumentární a sociální divadlo důležitou součástí podzimního spektra pražských divadelních festivalů a bylo by škoda o něj přijít. Ovšem od svých počátků má problém s nevyhraněnou dramaturgií, což se projevuje i letos. Začal 11. října představením hamburského Thalia Theater Doghnuts, jež ale byla i součástí letošního PDFNJ (psali jsme o ní v rámci denních zpravodajství z PDFNJ – zde). Tematicky do okruhu dokumentárního (natož sociálního) divadla nezapadá a její zařazení – krom koprodukční spolupráce (tedy finanční participace) obou festivalů, což je samozřejmě sympatické – mi jasné vůbec není. Jde o regulérní současný dramatický text, vizi světa v (ne)daleké budoucnosti, podaný vysoce stylizovanou formou divadla, která obsahově a divadelními postupy nemá s dokumentárním divadlem pranic společného.

To čtvrteční a páteční inscenace Hotel Europa: Eastern Loves manželů Terezy Havlíčkové a Andrého Amália bylo přímo vzorovým příkladem doku-divadla. André Amálio je divadelním režisérem a hercem, který rozvinul svou práci v oblasti dokumentárního divadla, paměti, postkolonialismu a nedávné portugalské koloniální minulosti. Má doktorát z Roehampton University a magisterský titul z Goldsmiths, University of London. Přednášel divadelní režii a dokumentární divadlo na HAMU v Praze a v umělecké vysoké škole ESAD v portugalském Matosinhos. V současnosti přednáší na Universidade do Minho v Braze. Spolupracoval jako herec/performer/tanečník s mnoha režiséry. Tereza Havlíčková je původem česká tanečnice žijící nyní v Portugalsku. Absolvovala bakalářská studia tanečního divadla v Laban Center v Londýně a poté magisterská studia performing arts na University of London. Zajímá se o multidisciplinární zkoumání pohybu, textu a vizuálních forem a o využívání autobiografických prvků v divadle. Spolupracovala s řadou skupin a umělců (mj. jako produkční ve Spitfire Company – zde). Spolu s André Amáliem založila v roce 2015 divadelní společnost Hotel Europa. V Česku poprvé vystupovali v únoru 2016 v pražském Paláci Akropolis /zde/ a poté v červenci 2017, kdy se účastnili festivalu Nultý bod, v obou případech s inscenací Portugal is not a small country (více zde). V říjnu 2019 vystoupili v plzeňské Moving Station /zde/ a v Divadle Archa na Akcent festivalu v rámci platformy Creative Space Archa.lab, kde uvedli inscenaci Hotel Europa – Post-Colonial Loves. Letos v září se pak v  trutnovském kulturním centru UFFO prezentovali s inscenací zaměřenou „na význam lásky a vztahů v novodobých migračních vlnách“ – mladých lidí různých národností migrujících z a do Portugalska, Francie, Velké Británie, Itálie, Česka či dokonce Kolumbie – nazvanou Perfect Match. A nyní opět na festivalu Akcent, tentokrát s inscenací Eastern Loves o životech portugalských antifašistů a bojovníků za svobodu z bývalých kolonií, kteří žili a byli školeni v boji proti fašistické koloniální diktatuře v socialistických zemích východního bloku.

Havlíčková s Amáliem sesbírali řadu nahrávek pamětníků a pamětnic a jejich potomků (údajně 100 hodin) a prostudovali množství dobových dokumentů o vysokoškolských studijních pobytech Portugalců, tehdejších členů tamní ilegální komunistické strany či jejich dětí, a mladých lidí z různých částí Afriky (Mozambik, Kapverdské ostrovy, Guinea Bissau, Angola) v zemích tzv. „východního bloku“ (především v tehdejším ČSSR, NDR a Sovětského svazu) od šedesátých let po konec tisíciletí a sestavili z nich zběsilé pásmo příběhů, jež herci z různých částí světa a různých životních i hereckých zkušeností (Andreia Galvão, Beatrice Cordier, Jorge Cabral, Mbalango) včetně obou tvůrců Amália a Havlíčkové před diváky interpretují, průběžně doprovázeni audio- či video- nahrávkami, fotografiemi, živou či nahranou hudbou a prací s konkrétními předměty (kufry, šachy, různé dobové objekty).

Jsou to pozoruhodné osudy i náhledy na svět, velmi odlišné výchozí zkušenosti a důvody, proč se mladí lidé z těchto destinací ocitli na studiích v zemích východního bloku. Téměř všichni zde prožili milostná vzplanutí a vztahy, zažili více či méně skrývaný rasismus, někteří měli svatbu, narodily se jim děti… A všichni se – z různých důvodů – nakonec vrátili do svých rodných zemí a zavrhli komunismus či socialismus jako své politické postoje, s nimiž – všichni – do těchto zemí přijížděli. Ovšem ne všichni a ne zcela…

Nebudu zde vypisovat jednotlivé osudy, bylo jich hodně a bylo by to na dlouho. Snad nejvíc šokující byly příběhy mladých Afričanů studujících v NDR, kteří byli po pádu berlínské zdi (ale v některých případech i dřív, jakmile se zjistilo, že mají milenecký vztah s občankou NDR) v rychlosti odvezeni zpět do svých zemí, a to i když v Německu měli manželky, partnerky či dokonce děti, s kterými se už nikdy nesetkali a dnes o nich nic nevědí. Nebyli ani nijak ekonomicky zajištěni (byť jim to vláda bývalé NDR původně slibovala), a tak například dnes v Mozambiku každou středu rok demonstrují za svá práva a požadují po Německu kompenzaci, jíž se jim dodnes nedostalo.

Deprimující byla rasová přehlížení a dokonce útoky, kterým byli tito lidé v Německu, v Sovětském svazu i u nás vystavováni. Nebyly to ovšem jen tragické či depresivní situace a osudy, které v inscenaci zazněly. Vtipné byly jazykové kursy, jichž se studenti (snad vždy šlo o muže) účastnili, různé diskotéky, na něž nosili svá „západní“ LP (a tím byli žádaní), či zkušenosti s nákupy banánů nebo s československou spartakiádou, o níž mluvila a se všemi aktéry ve cvičebních úborech a za zvuků spartakiádní skladby tančila Havlíčková. Sympatické bylo, že se nesnažila postavy soudit a na konci dospěla k pochopení, že někdo může sovětský typ komunismu nepřijímat, odsuzovat, a přesto zůstat levicově orientovaným. A že s ním může i žít… A že bývalé komunistické země v určitých dobách v Portugalsku i v Africe velmi napomohly svržení tamních diktátorských či kolonizátorských režimů a ekonomicky (výstavbou elektráren, továren apod.) je pozvedly. Ovšem nastoupil jiný typ kolonialismu, jiné ujařmení.

Ač se lidé afrických zemí dnes orientují na jednu či druhou ideologickou stranu, je v těchto zemích stále bída, nevzdělanost, nefunkční zdravotní systém a nesvoboda. Co s tím, inscenace nenabízí ani nenaznačuje. V zásadě se tím – ke škodě dopadu – nezabývá. Jde jí vlastně jen o zveřejnění typologizovaných – vesměs milostných, rodinných – osudů dovezených mladých lidí z těchto oblastí na vysokoškolská studia do zemí bývalého východního bloku. Je to dost, nebo málo?

Inscenace tak bohatě naplňovala dokumentární rovinu, co se týká obsahu a informací. A vlastně i formy. Na jevišti bylo nepřeberné množství funkčních televizních obrazovek, na nichž bylo možné sledovat zpovědi pamětníků a pamětnic, případně dobové záběry. Problém však byl v nepřehlednosti a zahlcenosti informacemi, jež se na diváka hrnuly bez ladu a skladu jak nezastavitelná lavina utrhnuvší se z vysoké hory. Pozornost to ubíjelo, ba přebíjelo. Informace nebyly téměř strukturované (leda snad tematicky – důvody příjezdu, první zkušenosti, lásky, rasismus, vztahy, odjezdy…) a vlastně ani podložené jasnými, přesnými fakty (záhadná čtení dopisů okopírovaných z archivu Stasi). Místo, aby se tvůrci zaměřili jen na pár osudů, snažili se mapovat všechny a – s určitým nadhledem a humorem – říct všechno, čímž vznikl naprostý informační chaos. A ani podání jednotlivými performery a performerkami – včetně hlasově neškolené a nechtěně v některých fázích až komicky působící Havlíčkové – nebylo dotažené, herecky ani tanečně (pohybově) propracované, což informační šum a nepřehlednost znásobovalo. Inscenace tak působila jako polotovar, na kterém by se mělo ještě dramaturgicky, režijně i herecky pořádně zapracovat. Sesbíraný materiál je totiž nesmírně zajímavý a v mnoha ohledech nezmapovaný (vybavuje se mi snad jen nedávný dokument Černí Češi o namibijských dětech, které před listopadem 1989 vyrůstaly v Československu a po roce 1989 byly násilím repatriovány) a stálo by za to, aby se s ním seznámila i česká veřejnost.

Hotel Europa theatre company, Portugalsko – André Amálio a Tereza Havlíčková: Eastern Loves. Režie a dramaturgie: André Amálio a Tereza Havlíčková, asistent režie: Cheila Lima, světelný design a technická režie: Joaquim Madaíl, výprava: Ana Paula Rocha, pomocný výtvarník: Aurora dos Campos, hudebník: Mbalango. Hrají: Andreia Galvão, André Amálio, Beatrice Cordier, Jorge Cabral, Mbalango, Tereza Havlíčková. Výkonná produkce: Maria João Santos / Ana Lage / Ruana Carolina, foto z představení: Tom Dachs. Koprodukce: Culturgest (Lisabon, Portugalsko), Thêátre de la Ville (Paříž, Francie), euro-scene Festival (Lipsko, Německo), koprodukční rezidence: O Espaço do Tempo (Portugalsko), Armazém 22 (Portugalsko), euro-scene Festival (Německo), Passages Transfestival (Francie), Zero Point Festival (Česká republika) a Schloss Bröllin (Německo). Projekt je financovaný Fundo de Fomento Podpora kultury a internacionalizace República Portuguesa-Ministério da Cultura / DGArtes. Světová premiéra 4. listopadu 2021 na festivalu Euro-scene Leipzig /zde/, portugalská premiéra 10. února 2022 Grand Auditorium, Culturgest (Lisabon). Psáno z českého uvedení v Divadle Archa v rámci festivalu Akcent 17. listopadu 2023.

///

Více o letošním festivalu Akcent na iDN:

Festival Akcent: Buďte sví!

Analýzy a vize světa 2023 (No. 2)

…

• Autor: Vladimír Hulec
• Publikováno: 18. listopadu 2023

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Akcent na angažovanost (No. 1)

1. André Amálio

   

   Thanks for your review.
   The names in the photos are wrong, who you are saying is André Amálio is Jorge Cabral, and the other way around. When you talk here about actors, I am not sure if you understood that the people on stage are non-actors telling their own personal stories or the stories of their family members. They don’t seem trained as actors, because they are not actors.
   All the best

   01.12.2023 (17.56), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

2. Vladimír Hulec

   

   André,
   thanx for your reaction. I changed the photo captions as you pointed out, so I hope just now they are good /if not, write/.
   It is clear to me that working with non-actors is quite different from working with actors, and I tried to incorporate that into my text. Nevertheless, they perform as actors, so I try to draw attention to their limits or pitfalls of working with them. But I wish you all the best, the topic you are working on is important and it is good that it appears on the stage.
   🙂

   01.12.2023 (18.08), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ