Divadelní noviny > Festivaly Reportáž
Analýzy a vize světa 2023 (No. 5)
Půdní Studio Palm Off hostilo v rámci letošního PDFNJ dva večery po sobě – 14. a 15. listopadu – komorní monodrama Stud z produkce vídeňského Volkstheateru. Výtvarně-performativní inscenace je dramatickou zkratkou autobiografického románu francouzské spisovatelky Annie Ernaux, laureátky Nobelovy ceny za literaturu (2022). Hraje se ve fotokomoře, jako by snad tvůrci vzali doslova název experimentální studiové scény, pro kterou vznikla – Dunkelkammer.
Obecně vzato, studiový black box je nezbytností každého k progresu odhodlaného kamenného molocha. Ovšem v tomto případě je temná komora také prostředkem odpovídajícím vizím současného uměleckého ředitele Volkstheateru Kaye Vogese (rozhovor s ním najdete zde). Jeho režijní experimenty s live fotoprocesy představila festivalová dramaturgie v roce 2017. PDFNJ tehdy zahajoval scénickým esejem Jas. Okamžik z Dortmundu vizuálně postaveným na živě pořizovaných digitálních fotografiích Marcela Schaara (více o inscenaci na i-DN zde, resp. zde).
Retro inscenace Stud je přesným opakem Vogesova ultramoderního scénického fotoateliéru. Režisér Ed. Hauswirth pracuje s tradičním chemickým procesem vyvolávání černobílých snímků ve výrazně estetizované formě. Důležité pro něj je především to, že formát vyvolávání snímků ve fotokomoře charakterizuje osobnost a specifický rukopis nobelistky, jejíž díla se do češtiny dosud moc nepřekládala (viz zde). Vedle ženské emancipace, odmítání hierarchizace a otázce zpronevěry „rodné“ nižší společenské třídě sem patří zaujetí obrazovými médii.
Prostor temné komory je sám o sobě magický. V rubínovém přítmí čekají latentní obrazy na křehký okamžik, ve kterém se pod dohledem alchymistky-fotografky stane tušené zřejmým. Obdobně jako v inkubátoru se nacházíme na hranici mezi životem a smrtí, protože stačí paprsek světla, a historie zachycená v negativech bude nenávratně ztracená. Nebo nám fotografie vyjeví děsivou skutečnost a my budeme nuceni ji zpracovat. Všechny zmíněné metafory se ve vídeňské inscenaci manifestují formou psychoterapeutické (sebe)reflexe autorčina dětství v rozbombardované obci Yvetot v poválečné Normandii. Spouštěčem sociologické sondy je drastický moment, kdy hrdinka přistihne otce se sekyrou v ruce, jak se v hádce chystá zavraždit matku.
Herečka Friederike Tiefenbacher vstoupila do prostoru s rozhodností zralé, racionálně uvažující ženy. Bylo fascinující sledovat rekonstrukci situace a přesně vypointovaná gesta, s nimiž členila prostor a rozestavovala pomyslné figury. Metodou rodinné konstelace se progestikulovala k vlastnímu tělu, a když si položila ruce na ramena, přenesla rodičovský konflikt do somatické roviny. Odtud se odvíjela dekonstrukce rodinného prostředí a jeho vlivů – rozpory mezi tělesností a přísným katolicismem, mezi pokrytectvím a ponižující, leč dobrovolnou veřejnou hanbou a očekávání východiska ve výletu do Lurd. A koneckonců i mezi hraným francouzským šarmem a vrozenou, neotřesitelnou německou akurátností.
Martyrskou vnitřní konfrontaci v duchu hesla Stud je nejvyšší pravda manifestovala protagonistka v pózách, které vynikly nejen díky její precizní interpretaci. Zdánlivě jednoduchý lightdesign měl totiž nečekaný optický efekt, ne nepodobný efektu černého divadla. Tvář a ruce se ostře rýsovaly v ostrých konturách do nejmenších detailů a řeč těla v textovém balastu samomluvy ukazovala cestu od jednoho klíčového bodu ke druhému. Tiefenbacher se v ruměncovém světle „studu“ obnažovala, aniž by povolila vázanku u krku a s ní pomyslný krunýř konvencí. Byla sama sobě soudkyní i pokušitelkou bez šance na rozhřešení – cíl byla cesta, život a jeho peripetie nahlížené z odstupu, racionálně, bez zjevné osobní angažovanosti, jak to odpovídá i literární tvorbě Annie Ernaux.
Přesto divadelní dění i vyprávění životního příběhu nezůstávají bez pointy. Terapeutický proces zpovědi totiž zachycovala a živě odprezentovala fotografka Franzi Kreis. Na černé pozadí scény postupně vyvěšovala fotopapíry a promítala na ně negativy portrétů zpovídající se postavy. Pod tahy štětce namočeného ve vývojce pak vyvstávaly abstraktní černobílé obrazy. Přiznám se, že navzdory jedinečnosti kreativních okamžiků se mi vytrácel smysl tohoto propojení, takže jsem veškerou pozornost soustředila na herecký výkon zpovídající se Tiefenbacher. Teprve v závěru jsme si uvědomila, že Kreis nenápadně krok za krokem vytvořila obrazový fotocyklus onoho niterného hledačství. Centrální výjev mi evokoval změť několika křížů. Směrem doprava se v několika obrazcích jevilo téma katolické výchovy, na levé straně s nimi kontrastovaly symboly ženství. Dívčí tvář hrdinky, nyní dvaasomdesáteileté autorky, v nich vyvstávala jakoby z mandorly. Naplnila se tak citace z programové brožury inscenace, že stud spojuje dívku z oné doby se ženou, která toto píše právě teď.
Volkstheater, Vídeň, Rakousko – Annie Ernaux: Stud / Die Schamm. Režie a scéna Ed. Hauswirth, dramaturgie Matthias Seier, fotografie a fotolaboratoř Franzi Kreis, kostýmy Mona Ulrich, hudba a zvukový design Florian Kmet. Hraje Friederike Tiefenbacher, live-foto instalace Franzi Kreis. Premiéra 29. října 2022. Psáno z uvedení na PDFNJ 14. listopadu 2023 ve Studiu Palm Off Divadla pod Palmovkou, Praha.
///
Více o PDFNJ 2023 na iDN:
Podzim s kolekcí německojazyčných inscenací
Analýzy a vize světa 2023 (No. 1)
Analýzy a vize světa 2023 (No. 2)
Analýzy a vize světa 2023 (No. 3)
Analýzy a vize světa 2023 (No. 4)
…
Komentáře k článku: Analýzy a vize světa 2023 (No. 5)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)