Divadelní noviny > Festivaly Reportáž
Akcent na angažovanost (No. 4)
Představením Každý má v sobě dva vlky nabídl festival Akcent ryzí dokumentární projekt obdobný filmovým či televizním reportážím z rodinných/civilních prostředí a skrze rozhovory s jejich aktéry/aktérkami zachycujícím (dokumentujícím) obyčejné životní situace a osudy, skrze něž se divákům dostává vhled do určitých společenství, kultur či subkultur.
Sledujeme zpovědi tří dívek a jednoho mladíka, z nichž jedna z aktérek mluví pouze ze záznamu a sledujeme ji na pojízdné obrazovce. Foto Romana Sekačová
Tentokrát tedy do světa mladých (kolem dvaceti až pětadvaceti let) Vietnamců a Vietnamek vyrůstajících většinu svého života v Česku, v současné době studentů a studentek vysokých škol a stojících před zásadními životními rozhodnutími a i skrze tento projekt se ptajících sebe samých, kým jsou či do jaké míry jsou – Čechy/Češkami, anebo Vietnamci/Vietnamkami.
Sledujeme zpovědi tří dívek a jednoho mladíka, z nichž jedna z aktérek mluví pouze ze záznamu a sledujeme ji na pojízdné obrazovce. Co vím z premiérového uvedení, jedná se o dívku, která se účastnila celé přípravy a zkoušení, ale v současné době studuje v zahraničí, tak se nemůže živých představení účastnit. Zapojit ji aspoň takto bylo šťastné rozhodnutí, a to jak po divadelní stránce – jiná forma sdělování rozšiřuje paletu divadelní komunikace -, tak i obsahové, neb každý/každá z aktérů/aktérek přináší trochu jinou zkušenost a vhled do vietnamské komunity u nás, které se vzájemně doplňují a skládají do pestrobarevného obrazu. A čím pestrobarevnější, tím pro tuto práci lepší.
Inscenace se odehrává kolem stolu, na kterém vzniká rodinná hostina. Foto Romana Sekačová
Vlastně se nedozvídáme nic převratně nového či zásadního, a přesto je inscenace vynikající a myslím i důležitá. Za prvé přítomným českým (ale jistě i zahraničním) nevietnamským divákům dává nahlédnout pod pokličku vietnamských komunit a rodin, za druhé Vietnamce samé, žijící u nás (ale možná i ty žijící ve Vietnamu), vede k uvědomování si, v jaké se nacházejí situaci, jaké jsou její limity a jak se s nimi vypořádávat. Nastavuje jim – jak je jedním ze smyslů divadla – zrcadlo jich samých a je na nich, jak je budou pro sebe vnímat a interpretovat. Je fajn, že tento projekt míří do škol, neb právě tam má své nejvlastnější uplatnění. Umožňuje dospívajícím dětem – nejlépe teenagerům – jakéhokoli etnického prapůvodu porozumět si a pochopit se a svá jednání a postoje navzájem.
Inscenace je divadelně poučená, technicky různorodá, bravurní. Foto Romana Sekačová
A je divadelně poučená, technicky různorodá, bravurní. Odehrává se kolem stolu, na kterém vzniká jakási – víceméně rodinná – hostina či oslava. Využívají se dotáčky i přímý přenos skrze malou kameru, již si herci/herečky předávají. Herci se zpovídají ze svých „stanovišť“ v různých částí prostoru, kolem kterého jsou neformálně rozsazeni diváci, tak trochu jako by byli na návštěvě u nich v rodině. Současně se sami aktéři/aktérky u vznikající hostiny setkávají a mluví spolu, ale i „přímo na kameru“, v detailu. Zpovídají se každý/každá za sebe, ale vcházejí i do dialogů. Přinášejí každý/každá jiné zkušenosti, byť vlastně velmi podobné, prostupné a vzájemně se doplňující. Každý z nich se má možnost projevit, každý ukazuje své silné, ale i křehké, bolavé stránky. Inscenace je vedena s nadhledem, přitom se režisérka nebojí tnout i do hlubších vrstev různorodých – vždy jedinečných – osudů a zkušeností. Ukazuje problém školních vietnamských dětí s šikanou a vietnamských komunit s češtinou (je velmi dobře poznat ty, kteří se zde narodili a vyrůstali v Česku, od těch, kteří – byť třeba jen deset let žili – nejprve ve Vietnamu), jejich sžívání se s českými zvyky a atributy – jídlem, oslavou Vánoc apod. Odkrývá jejich nejistoty, kde žít, jak komunikovat se spolužáky/spolužačkami, s rodiči, zda se vrátit v dospělosti do Vietnamu, zda zůstat v Česku či se vydat dál do světa. Kdy a zda založit rodinu, co studovat, anebo zda převzít živnost po rodičích, prodejcích ve vlastních obchodech.
Je fajn, že tento projekt míří do škol, neb právě tam má své nejvlastnější uplatnění. Foto Romana Sekačová
O inscenaci jsme v DN psali /zde/, tak se dál o ní rozepisovat nebudu. Po představení se konala dílna, na kterou jsem nešel. Běžel jsem na premiéru jiné dokumentární inscenace – Café 1933 do Městských divadel pražských. Je škoda, že se tyto dva subjekty (Akcent/Archa a MDP) nedomluvily. Oba projekty jsou pro diváky zajímající se o různě se k nám v posledních desetiletích a letech přistěhovalé spoluobčany přitažlivé a svým způsobem se doplňují. V Arše mluvili mladí/mladé Vietnamci/Vietnamky o svých zkušenostech života u nás, v prostoru 3Kino Art v domě U Nováků mladé/mladý Ukrajinky/Ukrajinec o tragických kořenech jejich rodin na Ukrajině v době hladomoru roku 1933. A jistě vzniknou v budoucnu projekty, kdy Vietnamci/Vietnamky budou mluvit o svých zkušenostech s komunismem u nich a naopak Ukrajinci/Ukrajinky o svých životech u nás. Už teď se všichni mohli poznat, prolnout.
Divadlo Archa, Praha – Hana Kokšalová: Každý má v sobě dva vlky. Režie: Hana Kokšalová, dramaturgie: Jana Svobodová, světelný design: Pavel Kotlík, video: Martin Krupa, dílny vedli: Martin Krupa, Martin Marek, Pavel Kotlík, Laura Fiľáková, produkce: Romana Sekáčová, Zuzana Lapšanská. Úúčinkují: Thang Ngo Xuan, Lili Phungová, Thu Phuong Tran a z obrazovky Bich Thuy Doan. Premiéry: 27. února a 2. března 2023, Malý sál Divadla Archa, Praha. Psáno z uvedení 24. listopadu 2023 v Malém sále Divadla Archa v rámci festivalu Akcent.
///
Více o inscenaci Každý má v sobě dva vlky na i-DN:
Archa: Jak se žije mladým Vietnamcům?
…
Více o letošním festivalu Akcent na iDN:
Analýzy a vize světa 2023 (No. 2)
Akcent na angažovanost (No. 1)
Akcent na angažovanost (No. 2)
Akcent na angažovanost (No. 3)
…
Komentáře k článku: Akcent na angažovanost (No. 4)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
