Nevíte, kam ta Dlouhá vede?
Když jsem si přečetl v programu k inscenaci V džungli měst rozhovor s jejím režisérem Davidem Šiktancem, souhlasil jsem s ním při charakteristice naší doby a současné české společnosti skoro ve všem a se zájmem jsem rovněž vnímal pasáže, v nichž se přímo vyjadřuje k této rané hře Bertolta Brechta. Ale když jsem v pražském Divadle v Dlouhé zhlédl reálný výsledek, byl jsem v těžkých rozpacích. Proč ta inscenace nefunguje, proč působí jako odkudsi sem nepatřičně spadlá?
Samuel Toman (George Garga) a Jan Sklenář (Shlink, vpravo) FOTO MARTIN ŠPELDA
V Džungli měst se u nás téměř neinscenuje, jde teprve o její čtvrté tuzemské uvedení, z toho Šiktanc ji už jednou připravil, když studoval režii na DAMU. Je to nesnadný kus, u něhož Brecht diváky vyzýval: Nelámejte si hlavu nad motivy tohoto boje, ale účastněte se snažení těchto lidí… Těmi jsou obyvatelé Chicaga v roce 1912. George Garga pracuje za pár šupů v půjčovně knih. Jednoho dne tam vstoupí malajsijský majitel dřevařských závodů Shlink a učiní Gargovi podivuhodnou, finančně neuvěřitelnou nabídku. Chce si koupit jeho názor, potažmo svědomí. Prostě si to tak usmyslel. V ději jsou přítomna krátká, nezdůvodněná spojení ztěžující orientaci; zatímco si v duchu možná spřádáte konstrukci, která by vám osvětlila, proč se událo to či ono, už vás zaskočí další úhyb. Proč ne, logický a srozumitelný může být celkový obraz pachtění, animality spojené s principem peněz. Jenže vyšší dramaturgické a inscenační zdůvodnění, proč právě teď a tady V džungli měst uvádět, Šiktancův jevištní tvar neposkytuje.
V Dlouhé vtiskli hře podtitul Cynická groteska o střetu dvou generací. V inscenaci samotné však generační střet do popředí výrazně nevystupuje, v relativně opulentní výpravě spíše sledujeme boj téměř všech proti skoro všem. Jan Sklenář je posazen v sugestivní stylizaci asiatského stoického dravce Shlinka (tento výkon je asi největším kladem večera), kdežto jeho protivník Garga v podání Samuela Tomana prezentuje svoje pravdy v permanentně zjitřené dikci, na jejíž monotónnost není během představení obtížné získat alergii. A je až s podivem, jak „teoreticky“ naléhavá témata Brechtovy hry (lidská důstojnost, cena svědomí, iracionalita civilizace, která si zakládá na raciu, či existence ponížených a uražených) jsou na jevišti zahlušena a sociální a dějinné ostří otupeno. Formulovat ovšem zcela přesně a přitom stručně, co je kardinální příčinou takového míjení, je oříšek, na němž si zatím vylamuju zuby podobně jako David Šiktanc na Brechtovi.
Každopádně repertoárový přírůstek V džungli měst stvrzuje, že Divadlo v Dlouhé se nachází na rozcestí. Pozvolna do pozadí se stahující režisérka Hana Burešová a dramaturg Štěpán Otčenášek k sobě před časem přizvali dvojici SKUTR. Ale ta zanedlouho vyslyšela volání sirén z Národního divadla a Burešová s Otčenáškem jsou na to znovu sami, jenže čas nezastavíš, musí přijít někdo další. Padalo jméno Jana Friče, ale po dramaturgickém omylu s titulem Už není třeba dělat vůbec nic a poté, co Frič veřejně ohlásil osobní rezignaci na dosavadní tempo své práce, tyhle úvahy utichly. Že by tedy nyní došlo na oťukávání se s Davidem Šiktancem? Ten v nedávném rozhovoru pro rozhlasovou Vltavu hovořil o tom, že ve funkci šéfa Činoherního studia hodlá skončit. Ale mluvil rovněž o svém pocitu vyhoření a ztotožnění se s postojem Jana Friče.
Burešová s Otčenáškem za sebou zanechávají možná fatální dědictví: Kde hledat někoho, kdo by Dlouhou evolučně převedl do vod, které pochopitelně nebudou stejné, aniž by však divadlo ztratilo tvář a publikum? Anebo se to neobejde bez ostrého bolestného střihu, který bude v důsledku znamenat výrazně jinou „Dlouhou“?
Divadlo v Dlouhé, Praha – Bertolt Brecht: V džungli měst. Překlad Ludvík Kundera a Rudolf Vápeník, režie David Šiktanc, dramaturgie Kateřina Studená, dramaturgická spolupráce Štěpán Otčenášek, výprava Jana Hauskrechtová, hudba Ondřej Švandrlík. Premiéra 11. listopadu 2023.
Komentáře k článku: Nevíte, kam ta Dlouhá vede?
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
