V zajetí Kultu!
V prostřední třetině měsíce října se v Ústí nad Labem naplno rozhořel již šestadvacátý ročník festivalu Kult, jenž do severočeské metropole každoročně přiváží reprezentativní kolekci aktuálního českého divadla. Po nedávném přesunu otce zakladatele Jana Kvasničky do funkce ředitele ústeckého kulturního střediska letos nastala důležitá změna na kapitánském můstku, když se vůdčí kurátorské úlohy chopil zkušený produkční tandem Lenka Havelková a Martina Holubová. Jak se jim vedlo?
Již v úvodu reportu lze zodpovědně prohlásit, že naštěstí naprosto nedošlo k sebemenšímu ústupu z dosud dobytých pozic ani k neblahému příklonu k bohapusté komerci. Ústecký divadelní klenot si i tentokrát zachoval charakter multižánrové společenské události, která ctí specifika prostoru, jenž ji zrodil, příkladně klade zřetel na všechny myslitelné divácké skupiny a ve svém pestrém programu se navíc nebojí ohledávat neuralgické body dnešního světa ani představovat krom letitých matadorů rovněž inspirativní subjekty teprve nedávno zrozené.
Zvířecí půvab zahájení
Kult dlouhá léta v rámci svých slavnostních úvodů velmi rád koketuje se žánrem site-specific, když pro početné hordy diváků pomáhá znovuobjevit, respektive v jiném světle i kontextu představit nejrůznější netradiční prostory či zákoutí. Sázka tentokrát padla na ústeckou zoologickou zahradu, která v brzce večerním čase divoce ožila hravou infiltrací Cirku La Putyka a iniciativy #kulturunezastavis. Vstupní performance Kultura živá (Cultura animans), v jejímž rámci namísto obvyklých zvířecích nájemníků tentokrát nejrůznější klece, výběhy i brlohy zabydleli reprezentanti říše umělecké, nejen z obou pořádajících uskupení, ale například i bývalí herci Činoherního studia Adam Ernest a Petr Uhlík či divý poeta Jan Těsnohlídek, kreativně a zábavně upozornila, že nejen rozliční zástupci zvířecí říše, ale také mnohé umělecké profese patří mezi fatálně ohrožené druhy. Někteří živočichové ve svých příbytcích ovšem zůstali a se zájmem přihlíželi netradičnímu dění, což mnohdy vedlo k zábavným interakcím a rychlým přesunům divácké pozornosti z performerů na šelmy, korunovaným extatickými výkřiky typu „Hele, Máňo, medvěd!“. Doufám jen, že skotačící členky a členové baletu si to nebrali moc osobně. Zlatým hřebem příjemné procházky, jež se nebála nenásilně vést k zamyšlení, byla inscenovaná debata, jíž se kromě Lenky Havelkové v různých časech účastnili například i herec Jakub Gottwald či dramaturgyně Kateřina Součková. Skvostný vstup!
Mementa historie i dneška
Progresivní festivalová dramaturgie se nezalekla ani bezprostřední konfrontace dodnes ožehavého dědictví minulosti se soudobými společenskými problémy. Válečnou zkušenost pregnantně zprostředkovalo scénické čtení hry současné ruské dramatičky Asji Vološiny Crime, zrodivší se pod produkční hlavičkou pražské MeetFactory. Tomáš Soldán režíruje mozaiku z internetové komunikace, publikovanou pod pseudonymem Esther Bol, jako záměrně statické, autentické dokumentární svědectví. Sveřepá divadelní úmornost a vědomá rezignace na povrchní vizuální kejkle se stávají vynikajícími výrazovými prostředky pro jevištní definici lidské bezmoci vůči sílící válečné vřavě i důležitý exkurz do exponenciálně rostoucí beznaděje Rusů, striktně odmítajících agresi a nenažranost Putinova režimu.
V decentně imerzivní inscenaci Spis obrací Jakub Gottwald spolu se spolkem Krajinou přílivu svou pozornost k trýznivému životu vysokoškolské profesorky, neúnavné lidskoprávní aktivistky a politické vězenkyně dvou totalitních režimů Růženy Vackové. Pokorný projekt, vzniknuvší z přátelské spolupráce divadelníků profesionálních i amatérských, bez nežádoucí násilné manipulace jednoduše navozuje tísnivé pocity ztráty důstojnosti i všudypřítomné zvůle. Konkrétní lidský osud se zde stává nástrojem k pochopení zrůdnosti komunistického režimu, studijní pomůckou i základním východiskem strašidelně funkčního artefaktu, v němž zdánlivě dávno přežité divadelní mechanismy spolehlivě vedou k finální katarzi. Lze vřele doporučit divákům dospělým i dospívajícím.
Symbolickým svorníkem minulosti a dneška se stala temně popová koprodukce pražského A studia Rubín, zapsaného spolku Kolonie a olomouckého Divadla na cucky Pravidla úklidu, v níž se režisérka Lucie Ferenzová spolu s dramaturgyní Dagmar Fričovou s nadhledem i pochopením zamýšlejí nad fenoménem uklízeček z Ukrajiny i dalších východních zemí, jež se v řadě českých firem i domácností stávají mizerně placenými královnami domácích prací. Zábavný kabaretní dokument precizně žonglující se sarkasmem, holčičí sounáležitostí a genderovými stereotypy, jemuž sugestivně vládnou Anita Krausová (alternace Agáta Kryštůfková), Martina Jindrová a Táňa Malíková. Rozkoš s aromatem Jaru!
Pamětí prostoru
Světovou jevištní premiérou do programu Kultu přispělo Činoherní studio Ústí nad Labem. Drama Marie Novákové Krajina se sklady je bohužel neblaze zacyklené v poetice přelomu devadesátých a nultých let a působí coby nepříliš organické skloubení autorských přístupů Barbory Vaculové a Reného Levínského. Sociální drama kořeněné prvky magického realismu vyvolává duchy i pozapomenuté antihrdiny trudného pohraničního kraje a navazuje tak na zdejší „sudetskou“ inscenační linii. Škoda jen, že dramaturgyně Tereza Marečková a zejména na profesionálním činoherním jevišti de facto debutující režisérka Klára Vosecká v sobě nenašly více odvahy k radikální reinterpretaci nevýrazného, prázdně na básnickou notu drnkajícího textu. Planě mordýřsky poetickou báchorku, již občasné projekce sněhových vloček nebezpečně přibližují kýči, nad vodou průměru drží především herecky bravurní nadpřirozená (skoro) milostná dějová linka polského dělníka Macieje (Lukáš Černoch) a ducha zavražděné dívky Grete (Barbora Váchová) i neselhávající parťácké půtky místních veteránů ve ztvárnění Matúše Bukovčana, Jaroslava Achaba Haidlera a Jiřího A. Trnky. Promarněná příležitost naplno zářit.
Kult dětem
Ústecká organizační úderka samozřejmě bděle cílí i na mladší diváky a jejich rodinné kolektivy. Fenomén batolárií, tedy inscenační tvorby pro úplně nejmenší robata, byl zastoupen hypnotickou podvodní hříčkou Eyjú Studia Damúza v režii Michaely Váňové, jež je empatickou a náležitě neinvazivní branou do mikrokosmu zvuků, hlasů, pohybů a barev. Křehká divadelní něha.
Lehce odrostlejší publikum nadšeným potleskem docenilo Ostrov Domov slovenského spolku Katanari. Miniaturní snová sólová hříčka tvůrkyně Kataríny Cakové ladně fúzuje principy loutkového a objektového divadla, svérázně tematizuje různé způsoby hledání cesty k domovské hroudě a je fascinujícím výletem do míst, odkud se člověku nechce vracet. Dovolená soustředěná do pětatřiceti totálně šťastných minut a vynikající lék na podzimní splíny.
Obří hity a stálí hosté
Ani samotnému srdci severních Čech se nevyhnuly dva z tuzemských diváckých megahitů a zároveň miláčci většinové části odborné veřejnosti, šlechtění extatickými recenzemi i cenami. Zelenkova hořce komediální padesátnická odysea Fifty v základních obrysech jasně připomíná Lettsovu Lindu Vistu laxně adaptovanou do pražských reálií a primárně vyznívá jako oslava obstarožního obšournictví. Televizně podehrávající dejvické hvězdy sice měly štěstí na akusticky vyrovnaný prostor Severočeského divadla opery a baletu, jenž lehce skryl jejich mluvní limity, znovu se ovšem ukázalo, že autorův sklon k sitcomově vyhroceným dialogům se hrubě nepotkává s bezmála tříhodinovou stopáží kusu. Většina hereckého obsazení navíc jen vyvětrává své dávno již obnošené typy, světlé výjimky představují pouze vynikající tragikomická miniatura Tomáše Jeřábka i věcně neokázalá, nestereotypní kreace Elizavety Maximové.
Zásadním problémem jinak vřele přijatého uvedení Vykouření Husy na provázku v režii Jiřího Havelky byla nevítaná skutečnost, že brněnský soubor se na základě nepříjemné předchozí zkušenosti z Olomouce jako jediný ze zúčastněných subjektů odmítl účastnit diskuse po představení, jež na Kultu s brilantním šarmem, náležitou erudicí a smyslem pro odlehčení vedl Martin Macháček. Umělecký šéf divadla Martin Sládeček nabídl jen lektorský úvod, v němž diváky nenápadně navedl ke „správnému“ smýšlení o kontroverzním počinu. Neochotu diskutovat a vstoupit tak do případné konfrontace pokládám v daném kontextu za chování nedůstojné i neprofesionální. V konečném důsledku jde o jednu z nemnoha nehezkých skvrn na jinak veskrze povedeném ročníku.
Letošní 26. edici hojně navštěvovaného festivalu, jehož ústředním mottem byl protentokrát termín Energie! a nedílnou součástí rovněž koncerty kapel Midi Lidi a WWW či původní, Filipem Nuckollsem režírovaný audiowalk Exploze, zakončila nekorektní improvizovaná performance Divadla Demago Knedlo, vepřo, zlo. Někdejší člen Činoheráku, sólista Divadla na Vinohradech a přední pohádkový inventář Jiří Maryško v ní složil nekorektní i vtipnou poctu instituci manželství pro všechny a přesvědčivě tak dokázal, že i po více než dvou dekádách neúnavné činnosti patří do nejužší špičky domácího impra.
Ústecký Kult vtančil do druhého čtvrtstoletí vlastní existence s elegancí vítěze StarDance i razancí rohovníka na vrcholu sil. Zaslouží si masivní diváckou oblibu i setrvalou finanční podporu, neb jde o vynikající a precizně organizovanou akci, jejíž význam nepochybně přesahuje město i kraj. Těším se na další plodná léta!
Komentáře k článku: V zajetí Kultu!
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)