Divadelní noviny Aktuální vydání 19/2024

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

19/2024

ročník 33
12. 11. 2024
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • KritikLab
  • Hledat
  • Můj profil

    Divadelní noviny > Kritika

    Čtyřnásobný princ ztracený v Labutím jezeru

    Platí to stále. Labutí jezero je jakýmsi symbolem baletu a jeho nové nastudování je známkou prestiže, ale také testem, zda soubor jeho náročnosti dostojí. Většina verzí je nemilosrdná a obnaží všechny rezervy, technická manka. Bývaly doby, kdy Labutí jezero uváděly i malé baletní soubory, často v různě zjednodušené podobě. Jenže díky neustále rostoucí kvalitě našich baletních těles se zvyšují nároky a očekávání.

    Maxwell Davies (Siegfried) a Eleonora Ancona (Odetta) FOTO SERGHEI GHERCIU

    Ostravský balet má skvěle našlápnuto v současném repertoáru, kde se pohybuje na republikové špičce. Ostatně Pokorného Carmen a Naharinova Hora z nedávné doby jsou toho nejlepším příkladem. Vyvažují je tradiční balety, byť vždy v nějaké originální interpretaci. A tato linie dramaturgie je už problematičtější. V posledních letech zde najdeme jak díla vydařená (Coppélia Giorgia Madii), tak vyloženě nepovedená (Korzár Michela Bejara). Pro nastudování současného Labutího jezera přizval ostravský balet maďarského choreografa Youriho Vàmose, který už na této scéně takřka zdomácněl. Jde tady o jeho čtvrtou celovečerní inscenaci.

    Siegfried jako klíč

    Vàmos patří k choreografům, kteří nectí tradiční verze, ale hledají ke slavným baletům originální cestu. Příkladem může být Louskáček, v němž Hoffmannovu předlohu spojil s Dickensovou povídkou Vánoční koleda, Spící krasavice, na jejíž hudbu narouboval příběh dcery cara Mikuláše II. Anastázie, nebo Coppélia, kterou zasadil do uměleckého prostředí Montmartru. Výrazným posunům neušlo ani Labutí jezero. Toto dílo plné pohádkového tajemna, ale i psychologicky komplikovaných hlavních postav zlákalo k osobitým výkladům různé mistry tanečního oboru. Mats Ek rozpracoval složitý vztah prince ke své matce a baletu dal originální taneční podobu, John Neumeier vystavěl svou verzi na postavě Siegfrieda coby podivínského Ludvíka II. Bavorského, Matthew Bourne přenesl látku do upjaté společnosti, v níž princ sní o svém zachránci ve suitě nepřátelských labuťáků.

    Právě přes složitou postavu prince Siegfrieda se často hledá klíč pro výklad Labutího jezera. Touto cestou šel také Youri Vàmos. Jenže s dramaturgickými eskapádami to poněkud přehnal. Na začátku se malý princ stane svědkem, jak je jeho matka svedena Rothbartem, a tento traumatizující zážitek si pak nese celým dalším životem. Hlavní příčinou princovy následné lability, v níž se občas propadá do snů, je ztráta matky jako té neposkvrněné, mateřsky milující bytosti. Rothbart se tudíž stává jeho nenáviděným soupeřem. Napasovat do celého konceptu ještě snovou Odettu a Rothbartovu dceru Odilii je už docela divoká konstrukce.

    Bez pročtení synopse baletu není šance Vàmosův příběh pochopit, o mnoho snazší to ale není ani po seznámení se s obsahem. Té chtěné psychologie, složitých motivací, přesunů z reality do snu a naopak je tu nějak moc. Princ Siegfried se postupně objevuje ve čtyřech podobách – coby dítě, mladík, dospělý a ještě jako své alter ego projektující se do postavy Rothbarta. Přitom minimálně rozdělení prince Siegfrieda na dospívajícího mladíka a dospělého nemá žádné opodstatnění a v divácích musí vzbuzovat jen další zmatek. Obě podoby by mohl zastat jeden interpret.

    V Labutím jezeru se většinou pracuje s několika klíčovými motivy, které umocňuje Čajkovského emotivní hudba. Když to hodně zjednoduším, příběh je od druhého dějství obvykle vystavěn na lince přísaha – přetvářka – zrada – smíření. Vàmos tento koncept ponechává stranou a řeší především princovo trauma z dětství, na něž se snaží navěsit novou kostru příběhu. Jenže řadu silných scén tím úplně zabíjí. Příkladem budiž „černé“ pas de deux ve třetím dějství. V něm by se za prezentací výborné taneční techniky měl především rozvíjet dialog. Obvykle nejistý princ tančí s energickou Odilií, která chvílemi předstírá lyrický charakter Odetty. Princ její přetvářce podlehne a poruší přísahu. Tuto stavbu duetu Vàmos bourá a zůstává jen prezentace technických dovedností tanečníků; obsah mizí, respektive není nahrazen jiným nosným.

    Vàmosův výklad se navenek odvíjí skrze prince Siegfrieda, jenže ve skutečnosti je to postava překvapivě plochá a interpretovi dává málo možností ponořit se do její psychologické složitosti. V mnoha scénách princ jen pasivně přihlíží dění – ať už jde o velkou část prvního dějství, nebo výjev s nevěstami, jejichž tanec sleduje jako panák uprostřed, ve scéně u jezera zase chvílemi bezprizorně postává.

    Prubířský kámen

    Nepomáhají ani zásahy do hudební dramaturgie. Zejména v prvním dějství je přesunuto několik čísel. Jenže Čajkovského hudbu nelze srovnávat se zaměnitelnými kompozicemi jeho předchůdců – skladatelů „užitkové“ baletní hudby. Ačkoli i do Čajkovského skladby se v průběhu času zanášely změny a byla vkládána čísla jiných autorů, jde o dílo hudebně kompaktní, logicky vystavěné, pracující s příznačnými motivy, propracovanými dramatickými situacemi, ale i s krásně zkomponovanými ryze tanečními čísly. U zásadních hudebních změn bych očekával, že je choreograf dokáže zdůvodnit.

    Pokud se uvádějí „tradiční verze“ Labutího jezera, odvozují se od choreografického odkazu Maria Petipy a Lva Ivanova. Vàmos postavil nový choreografický text, nicméně neodpustil si citace z Ivanovovy choreografie ve druhém dějství, především známého kvartetu a duetu. Ale i ty v detailech mění – v nástupech, v odlišné energii. Pohyb vede mnohem ostřeji a vystříhává se příznačných vláčných labutích paží. Problematicky vyznívá choreografie ryze tanečních čísel. V rozměrném valčíku je valčíkových kroků pomálu, a když se Vàmos pokouší o propracovanější sborovou strukturu v prostoru, působí spíše jako antivalčíkový zmatek. Rozporuplně vyznívají charakterní tance ve třetím dějství – zajímavější v pánské složce a místy nestylové u dam.

    Labutí jezero důkladně prověří kvality baletního souboru. Velmi mladý ostravský balet přijal tuto výzvu a ukázal maximum možného. Dvojrole Odetta–Odilie je pořádná kláda a Eleonora Ancona ve třetím dějství viditelně vytěžuje zbytky svých rezerv. Jde o výkon bojovný, ale přece jen limitovaný technickými dovednostmi. A bohužel Vàmos jí nedává mnoho prostoru ani pro zajímavější herecké probarvení obou rolí. To platí i o princi Siegfriedovi v podání Maxwella Daviese, který sbírá první velké zkušenosti. Jeho princi chybí hutnější vnitřní obsah, nicméně jeho technická zdatnost, jak ji ukázal ve variacích a duetech, je příslibem do budoucnosti. Barnaby J. Packham je dobrý typ pro Rothbarta, avšak ani jemu Vàmos nedává mnoho příležitostí k zajímavému hereckému vystavění role. A tak jediný, kdo z celého premiérového obsazení zasvítil, byl Francesco Fasano v roli Siegfriedova přítele Benna. Ostatně jemu jako jedinému se podařilo držet krok se smrtícím allegrovým tempem, které místy nasadila dirigentka Alena Hron. Zřejmě si neuvědomila, že řídit orchestr při baletním představení je jiná disciplína než dirigovat Čajkovského na koncertě.

    Národní divadlo moravskoslezské, Ostrava – Labutí jezero. Hudba Petr Iljič Čajkovskij, libreto a choreografie Youri Vàmos, scéna Daniel Dvořák, kostýmy Roman Šolc, hudební nastudování Alena Hron. Psáno z premiéry 16. listopadu 2023.


    Komentáře k článku: Čtyřnásobný princ ztracený v Labutím jezeru

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,