Divadelní noviny > Kritika

Průlom v dějinách Komorní opery JAMU

Není zvykem, aby se na produkci jamácké opery hrnuly davy a nešel sehnat lístek. Není zvykem, že by profesionálové z Národního divadla Brno řičeli z operní tvorby studentů blahem. Ale přesto se stalo. Protože inscenace Monteverdiho Korunovace Poppey v režii Vladimíra Johna je v příhodném obsazení obrovský zážitek pro všechny, kdo mají rádi jak barokní operu, tak operu vůbec. Opět se také ukázalo, jak geniální a univerzální Monteverdiho dílo z doby úplných počátků opery je, že jeho opery za těch 400 let neztratily nic na své přitažlivosti a lze je s patřičnou energií napálit jako „“vodvaz“” – a funguje to.

Ono je to studentské divadlo, s rozpočtem maximálně pár desítek tisíc na všechno a, je potřeba k tomu tak přistupovat, protože za těch pět peněz velkolepou produkci neuděláte. Ale i přes nízký rozpočet je scéna nepovedená. Reálně tvoří její funkční část dva stoly a pár rekvizit. Kostýmy jsou klasické „“co fundus dal”“, je vidět, že prostě na ušití něčeho pořádného prostě nebyly peníze, skutečný -– a výborný -– kostým je jen pro postavu císaře Nera. Pokud ale hodnotím představení ze středy 22. listopadu jako celek, tak to, že scéna plnila pouze základní funkci, aby se mohl zpěvák za něco schovat a jiná postava ho neviděla, zcela přebilo pěvecké provedení, a herecké nasazení a způsob vyprávění příběhu.

Režie Vladimíra Johna stojí na tom, že zpěváci výborně rozumějí tomu, o čem zpívají a co se děje, a že to hrají s obrovským nadšením i zápalem. A kromě toho, cast z reprízy 22. listopadu byl v každé osobě vynikající pěvecky – a že to jsou opravdu těžké role, na které se musí hodně soustředit i profík. Včetně kontratenorových partů to bylo všechno provedeno tak, že by se za to nestyděli ani na profi scénách. Rezervy byly v některých duetech či triu mužských hlasů pro umírajícího Seneku, protože ty jsou mimořádně obtížné, ale u studentské inscenace to lze tolerovat. Co se týče árií, a recitativů a pěveckých dialogů, byly všechny perfektní.

Krom samotného hereckého nasazení, vyhrání každé situace -– aby se jen staticky nestálo, ale pořád byl nějaký pohyb -– je pro inscenační přístup důležité, že se nejednalo o striktně poučenou barokní interpretaci. Jemný belcantový zpěv není technika, kterou ovládá každý, a tak se o to ani všichni nesnažili a zpívali podle svých hlasových schopností. Podstatnější bylo barevné posazení hlasů, které korespondovalo s hereckým projevem té které postavy, schopnost s hlasem jemně zacházet, měnit barvy a do poslední noty to precizně vyzpívat. Bylo evidentní, že se ta hudba se všem zpěvákům hodně líbí a že jíi propadli. Ona je totiž opravdu magická, a i když člověk slyší a vidí Monteverdiho díla po bůhvíkolikáté, vždy si klade otázku, jak to, že operu vlastně vymyslel a současně byl rovnou nejlepší.

Ať kvůli režijnímu rozhodnutí, nebo kvůli hlasovým možnostem, je v inscenaci několikrát prohozeno pohlaví divadelní role a herce. Nero je žena, Ottone taky, služka Arnalta naopak muž. Režie toho využívá k vytvoření množství zábavných situací, které si zároveň herci očividně užívají, jako je hned druhá scéna této inscenace po úvodním božském prologu, ztvárněná jako dlouhá soulož Nerona s Poppeou, což v podání dvou žen – Nero je kostýmován a líčen jako přiznaná žena – hnětoucích si prsa hned dodává představení silný náboj a odlehčení. Skvěle vystavěná postava je pak služebná Arnalta v podání Michaela Robotky, který je nalíčen jako muž hrající ženu v travesty show se rtěnkou i na zubech. V podání jeho skvělého kontratenoru, s nímž si dokáže jemně pohrávat, je to dokonalá komická figura. (Robotka už je delší dobu absolvent a pravidelně vystupuje na prknech Národního divadla Brno, s Ensemble Opera Diversa, v projektech Czech Ensemble Baroque apod.)

Komickým vrcholem večera je femdom BDMSM scéna, kdy Nero jako žena v sexy kostýmku bičuje a různě jinak týrá jednoho z vojáků v podání Františka Sliže. Zde je asi nejvíc zřejmá devíza toho, že se jedná o studentské představení, kde ještě nefigurují „Páni herci“, ale prostě spolužáci z vejšky. A tak si Alžběta Symerská jako Nero bičování Františka devítiocasou kočkou opravdu užívá. Režijní pokyny sice asi nesměrovaly údery na nahá záda, ale přes kalhoty, ale proč by občas neměla ujet ruka a rána dopadnout přímo na kůži, že. Zpěv bičovaného pak samovolně přechází do fistule na bolestivé „“aúúú”“ a v rámci submise za to musí ještě poděkovat.

V kontrastu k tomu jsou tragické figury Ottoneho v podání Ivy Táborské, která svým hlubokým hlasem a témbrem věrně hraje alkoholické zoufalství muže, jemuž žena utekla za jiným. Nebo excelentní vážná role císařovny Ottavie, kterou zpívá již profesionálka Ekaterina Krovateva, jež vystupujícíe jak na prknech brněnského, tak pražského Národního divadla. Vynikající je ale i provedení basového partu Senekcy v podání Martina Frýborta či Drusilly Adriany Pružincové (stejně jako Veroniky Zaplatilové v sobotní poslední repríze).

Ukazuje se, že Monteverdiho dílo lze hrát klidně na dvorku mezi domy v šatech z máminy skříně a s pár rekvizitami, co najde člověk najde doma. A když se s tím spojí dobré režijní vedení, zvládnutí pěveckých partů a chuť do toho vlétnout po hlavě a napálit to, vznikne energií sršící představení, které je zdravě odlehčené, ale současně srozumitelné a přibližující barokní operu zcela běžnému divákovi.

Pakliže loňské uvedení Poulencových Dialogů karmelitek zaujalo po právu zaujalo i odbornou kritiku, tohle představení je ještě o dost dál a prokazuje, že úroveň Hudební fakulty JAMU je na hodně vysoké úrovni. Protože toto nebylo dobré v žánru “„studentská opera”“, ale prostě opera. Osobně doufám, že to těmi šesti provedeními v jednom týdnu – což je sám o sobě strašný masakr a poslední repríza už viditelně neměla původní energii – nekončí, byla by to velká škoda, protože tak dobré představení má být na jevištích rozhodně dál!

Matěj Hollan

Komorní opera JAMU – Claudio Monteverdi: Korunovace Poppey. Libreto Giovanni Francesco Busenello. Režie Vladimír John, hudební vedení Eduard Kostelník a Adam Štefunko, scéna Kristina Komárková, kostýmy Barbora Rašková, světelný design Martin Krupa, dramaturgie Martin Dostál, produkce Kateřina Papírníková a Marie Zatloukalová, Orchestr posluchačů JAMU a hosté. Premiéra 18. listopadu 2023 (psáno z reprízy 22. listopadu).

• Autor: Matěj Hollan
• Publikováno: 13. prosince 2023

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Průlom v dějinách Komorní opery JAMU

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ