Mona Lisa a David obživli
Limonáda představuje v repertoáru Divadla Petra Bezruče onen odlehčený titul, který vyvažuje závažná témata a drásavou náladu Joba nebo 1984. Je to potřeba, aby si divadlo zachovalo diváckou přízeň a aby se herci trochu vyřádili a načerpali znovu motivaci a energii na zmíněné „klády“. Na program posledního Ost-ra-varu se dostala Limonáda na poslední chvíli a náhodou jako náhrada, ale i tam se teoretici, kritici a studenti rádi trochu nezávazně zasmáli.
Limonáda je dílem Iztoka Lovriće z roku 1998. Česky vyšla nedávno ve svazku Slovinské drama dnes. Název asociuje ony limonády, příběhy červené knihovny či moderně telenovely alias soap opery. Z toho někteří poněkud mylně dovozují, že Limonáda je parodie. To ani náhodou, neboť parodie si žádá přesnější zacílení a vytrvalou práci s parodovanou předlohou, rafinovanou hru s pravidly žánru a jejich dokonalou znalost. K tomu v Limonádě nedochází, už proto, že spíše nežli variaci na některý notoricky známý příběh, ať už v žánru soap opery nebo krimi, kam mají dějové sekvence hry asi nejblíž, připomíná text „volnou jízdu“ náhodnými asociacemi.
Za druhé se s Limonádou pojí přívlastek „postmoderní hra“. Opět nechápu proč, neboť postmoderna má zase jistá pravidla. Dokonce má i filosofické podhoubí. Ne vše, co vrší odkazy a citace, kombinuje vyšší umění s brakem a pohrává si se stereotypy, je postmoderna. Lovrićova hříčka má daleko blíž, když už potřebujeme hledat berličky přirovnání, k dadaismu.
Konečně, nakladatelství Větrné mlýny uvedlo v propagačních materiálech zmíněné knihy, v níž je zastoupen i Lovrić, že Limonáda představuje alternativní proud slovinského divadla. Může jít jen o zlomyslný žert nebo reklamní trik, kterým není radno se hlouběji zabývat, ale nedovedu si představit, jak to se slovinským divadlem asi je, když tato rozkošně ulítlá, přesto však dokonale mainstreamová komedie reprezentuje alternativu.
Limonádu inscenoval na jevišti Divadla Petra Bezruče Marián Amsler. V mezičase se stal uměleckým šéfem HaDivadla a někteří „ostravarští“ diváci v Limonádě viděli „hadivadelní poetiku“. Někteří dokonce pochybovali o identitě autora. Herci mají v Limonádě spoustu příležitostí ke karikatuře, parodii a hře, forma volné série skečů jim umožňuje improvizaci, kterou si náležitě vychutnávají. Hlavní part získal – nebo si ho pro sebe ukradl – Přemysl Bureš, který jako uklízeč provádí dějem a moderuje celou estrádu. Jeho kreace, vyprávění žertů a hra s trapnem patřila jednoznačně k vrcholům celé mnou zhlédnuté reprízy nejen proto, že byla i mimořádně zdařilou studií pokleslého televizního bavičství a moderátorských manýr. Tereza Vilišová a Jan Vlas jako oživlá nejproslavenější umělecká díla (Mona Lisa a David) vytěžili z vděčné hry na odhalování historických mýtů mnohem víc, než jim předepisuje text. Vlas dokazuje, že je mnohotvárným hercem, Vilišová podala Monu Lisu jako „holku odvedle“, přičemž si průběžně odskakovala ke kapele a ukázala publiku, jak pěkně umí hrát na trubku. Písně byly nedílnou součástí této revue. Jednu z dějových linek pak představovaly příběhy ze slovinské (české) postsocialistické policejní stanice, kde se řeší různá domnělá i skutečná těhotenství a vztahy na pracovišti: Lukáš Melník jako Janek Blond (v originále Janez Blond) však zdaleka není variací na Jamese Bonda: s tím má tenhle zmatený východoevropský policista jen podobné jméno.
Limonáda sice možná chtěla více soustředěné práce od autora textu a snad i od režiséra inscenace, nasazení i vlastní invence bezručovských herců však učinily z jinak průměrné komedie sympaticky bláznivou podívanou.
Divadlo Petra Bezruče Ostrava – Iztok Lovrić: Limonáda. Režie Marián Amsler, dramaturgie Marie Špalová, výprava Martyna Dworakowska, hudba Mario Buzzi. Premiéra 29. ledna 2010. (Psáno z reprízy 25. února na festivalu Ost-ra-var 2010.)
Komentáře k článku: Mona Lisa a David obživli
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)