Vyhynulá řeč ptáků „ztama“, kde je lepší vzduch
Po Schwabových Prezidentkách v HaDivadle (2019) a Sjónově Měsíčním kameni ve Studiu Hrdinů (2022) vytvořila režisérka Kamila Polívková další inscenaci se sebevědomým dramaturgickým záměrem a nápaditým režijním výkladem, tentokrát pro Divadlo Husa na provázku. Titul Nevyletět z Brna, je ze mě zkyslá srna vychází z deníkových záznamů mezi Brnem, Budapeští a Berlínem pendlující autorky Dory Kaprálové (*1975), vydaných nakladatelstvím Druhé město pod názvem Berlínský zápisník (2016). Jak hravá je Kaprálové předloha, tak nenucená je Polívkové inscenace.
Dobrovolnou emigrantku Doru postupně ztvární šest herců. Na snímku zleva Markéta Matulová, Matouš Benda, Růžena Dvořáková, Milan Holenda, Tereza Maxmilián Marečková a Dušan Hřebíček FOTO DAVID KONEČNÝ
V Berlínském zápisníku dobrovolná emigrantka Kaprálová popisuje svůj život v Berlíně v letech 2013–2015. Její pendlování mezi prací kuchařky ve školce a kulturním životem Berlína, občasně přerušované návraty do českého Hobitína, je banální jen zdánlivě. Vede k uvědomění si vlastní pomíjivosti. Dramatizace Viktorie Knotkové a Kamily Polívkové prozrazuje vynikající znalost nejen předlohy, ale i širšího Kaprálové díla, rovněž je patrná důvěrná obeznámenost s německým kulturním milieu (Polívková i Knotková mají zkušenosti s tvorbou v německojazyčných zemích).
Divák do Kaprálové neukotveného světa vstupuje prakticky již ve foyer, v němž se nachází photomat, jenž v pravidelných intervalech vydává texty Dory Kaprálové, které by, podobně jako čínská štěstíčka, měly vypovídat o povaze návštěvníka fotobudky. „Mluvící“ scénografie uvnitř sálu prozrazuje, že „brněnská srna“ hodně cestuje – proto jsou prvky evokující domov připraveny k okamžitému přesunu (věž z nábytku, srolovaný koberec). Scéně dominuje kanape, pozornost upoutává také obrázek tilandsie (či kykatky), rostliny proslulé „vzdušnými kořeny“, jež se stává metaforou Dořiny stěhovavé povahy.
Polívková staví inscenaci na vizuálních metaforách a slovních gazích. Tereza Maxmilián Marečková rozjede představení rychlým, prostým, zahřívacím stand-upem. Její D. je energickou ženou, jejíž srdce jako by bilo v rytmu ubíhajících pražců. Ze všech těch otázek k divákům, „zkama“ že jsou, slyšíme touhu po zakořenění alespoň v jednom ze světů, které postava obývá. Krásně ambivalentní roztěkanost nalézá pandán v devatenáctém, předposledním obraze, v němž Marečkové D. vzpomíná, jak jako desetiletá hrála Iljušku v Bratrech Karamazových (Kaprálová jako malá v Huse na provázku ve skutečnosti vystupovala v inscenaci Vojtěcha Fatky Hra na bláznivý regiment z roku 1984). Jenže ji zapomněli v provizorní rakvi z praktikáblů a ona si musela bušením přivolat pomoc. Skrze tuto vzpomínku vyjadřuje myšlenku „domova“ nalezeného v rakvi, v hrobě. Scéna mi připomněla koncept „traumatu zrození“ německého psychoterapeuta Otty Ranka, jenž umožňuje pochopit metaforu tilandsie jako nezakořenitelné rostliny: podle Ranka máme všichni predispozice k úzkostem a neurotickým stavům, protože se do nás všech otisklo „trauma zrození“. Tuto úzkost si neseme, společně s kořeny, všude s sebou a teprve pochopení, že nikde nezakořeníme a nebudeme doma, od ní může přinést úlevu. Stejně jako psaní zápisníku. Anebo divadlo.
Snad i z toho důvodu vyplňuje postava D., v dalších obrazech ztvárněná postupně i Dušanem Hřebíčkem, Milanem Holendou, Růženou Dvořákovou, Matoušem Bendou a Markétou Matulovou, scénický prostor překotným vyprávěním a anekdotami z cest. Vzpomíná i na Sandokana a jeho bombení Ukrajiny a tato aktualizační linie se objevuje ještě v replikách postavy maminky Dořina budapešťského přítele a sociálního pracovníka Attily, jež se diví, jak někdo nem kedvelni Putyint, tedy může nemít rád Putina. O to kontrastněji vyzní tafefobický obraz malého Iljušky pohřbeného zaživa, protože před velkými dějinami, které procházejí Ukrajinou, ještě zavřít oči můžeme. Před osobními příběhy, jako je ten desetileté Dory v praktikáblové rakvi, už ne.
Metafory osamělosti oslovují diváka v každém obrazu inscenace – ať už jsou jejich nositeli osamocené postavy Matouše Bendy (hamburský designér pohřbů Rick, režisér dabingu nebo mladý muž, který se nechce učit maďaršťárnu), či osamělí sousedé pozorovaní z balkonu čtvrtého patra (Život je na balkoně čtvrtého patra. Koncentrovaný, hmatatelný, bezpečný… a na dosah milovaný, pronáší Dora ústy Dušana Hřebíčka). Osamělá je i zmiňovaná tilandsie, osamění evokují neviditelní pejsci, olizující si pod stolem čumáčky, poslední z nudných psíků, osamělá je Dora zavřená v praktikáblové rakvi.
Ze souboru sálá úžasná energie, umocněná neustálým balancováním na hraně odbourání. Dušan Hřebíček se škubavými a plazivými pohyby pokouší dostat ze země na kanape, Růžena Dvořáková malíkem bez úsilí přidržuje konstrukci ze stolků ve vizuální metafoře osobnosti Attilovy matky, jež jako by svou „vassovštinou“ a smyslem pro disciplínu držela v chodu celou rodinu. Tím gestem se pokouší vyhnout chaosu, zpřítomněnému v Dořině rozloučení: Sziasztok, da svidania, auf wiedersehen. Jak by napsala Kaprálová, Polívkové inscenace je správná maďaršťárna pro všechny děti, které se vracejí z pohřbů svých blízkých, nebo se jim, jako Doře/Iljuškovi, podařilo vrátit se ze svého vlastního pohřbu.
Divadlo Husa na provázku, Brno – Dora Kaprálová: Nevyletět z Brna, je ze mě zkyslá srna. Režie Kamila Polívková, dramaturgie Viktorie Knotková, výprava Zuzana Sceranková, light design Pavla Beranová. Premiéra 16. listopadu 2023.
Komentáře k článku: Vyhynulá řeč ptáků „ztama“, kde je lepší vzduch
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
