Ženy na prknech, v šálách a v letu (No. 4)
Je sobota, předposlední den festivalu Fun Fatale a za okny Mlejna se všemi směry honí sněhové vločky. Sněží vlastně horizontálně. Hledím na tu podivnou scénku a na chvíli mám pocit, jako by to byla součást programu. Ano, jakýsi zahajovací ceremoniál. Z myšlenek mě vytrhne hlouček diváctva, s nímž do místnosti vstoupí závan arktického mrazu. Omrzlé maminky oklepávají promodralým dětem z čepic sníh, když se doširoka otevřou dvoukřídlé dveře do hlavního sálu.
Mrazivá atmosféra tohoto únorového dnu ovšem přetrvává i uvnitř a mně se opět vrací dojem, že venkovní sněhová exhibice byla promyšleným tahem zdejší produkce. I na samotném jevišti totiž leží sníh. Lemuje scénu a rámuje tak interiér domku s jedním stolem, dvěma židlemi a elektrickou plotýnkou. Právě v takové skromné místnůstce se odehrává děj inscenace Postav na čaj!, kterou domovský soubor Cirkus Mlejn hraje již drahnou dobu (téměř dva roky).
Eliška Brtnická a Jana Klimová představují dvě dívky, které se pokoušejí kdesi uprostřed závějemi zasypané krajiny uvařit si čaj. Každý, kdo měl kdy co dočinění s elektrickou plotýnkou ovšem ví, že bod varu je téměř nedosažitelnou metou. A tak si děvčata krátí čas vzájemným pošťuchováním. Vytvářejí jednoduché klaunské gagy, které pepří akrobatickými čísly na hrazdě a šále. Kromě těchto osvědčených novocirkusových pomůcek ovšem využívají i běžné předměty na scéně – pohybové kreace s židlemi jsou obzvlášť povedené. Ač jde o jednotlivé scénky, neztrácí inscenace celkový obraz vztahu mezi dívkami a především onu mrazivou atmosféru.
Když pak maminky opět nasazují čepice rozzářeným dětem, za okny již vysvitlo slunce – počasí dnes opravdu hraje v rámci programu. Skupina zkušenostíchtivých diváků míří do prosvícené krajiny na workshop skákání přes švihadlo, který vede maďarská lektorka Adrienn Banhagyi, spolupracující například s Cirque du Soleil. Ti méně odvážní odcházejí na oběd.
Jako ideální zákusek pak funguje krátké odpolední představení We do love little kittens londýnského dua Collectif and then…. Francesca Hyde a Lucie N´Duhirahe během půlhodinky předvedly na dvou nad sebou zavěšených lanech zvaných „Double Cloud“ několik čísel, jejichž témata se generují přímo během představení. Dívky si k tomuto účelu vybraly z hlediště dva statné muže. Ti pak nervózně třímali tašky, z nichž postupně vytahovali papíry jednak s popsanou situací, jednak s určitým stylem. Jistá dávka improvizace, suverénní akrobatická čísla a nezpochybnitelný komediální talent obou dívek dohnaly diváky k salvám hurónského smíchu.
Po několika čajích na zahřátí jsem, dnes již naposledy, opět vkráčela do sálu, abych zhlédla večerní představení Mexičanky Alaide Ibarra. Ta do zamrzlé Prahy přijela s inscenací A dario. A deník to skutečně byl – deník mladé dívky, která opustila rodné Mexiko, aby mohla ve Francii studovat cirkus. Na přijímacích zkouškách ovšem pohořela a byla tedy nucena přijmout práci v místní továrně, jakési lisovně starých novin.
Právě noviny byly základní rekvizitou, s níž Ibarra pracovala snad ve všech představitelných podobách – přikrývala se jimi, tvořila z nich objekty a na balících předváděla všemožné stojky. Ty byly jedněmi z mála akrobatických čísel, tato inscenace stála totiž především na svébytném humoru autorky a jejím nesporném hereckém talentu. Však to bylo potvrzeno samotným koncem příběhu, na přijímacích zkouškách o rok později totiž naší hrdince doporučili, aby šla studovat spíše herectví.
Ani já v sobě neshledávám pražádný novocirkusový potenciál a proto nevyužiji možnosti vyzkoušet si artistické náčiní, s nímž umělkyně pracují. Ráda to přenechávám ostatní návštěvníkům a odcházím do tuhých mrazů. Příště ovšem jistojistě přijedu znovu. Obdivovat se ženám, které umí něco, co já nikdy umět nebudu…
Komentáře k článku: Ženy na prknech, v šálách a v letu (No. 4)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
