Divadelní noviny > Názory – Glosy
Thespidovu káru potáhneme dál!
Začínám psát šéfredaktorský úvodník nového ročníku Divadelních novin před silvestrovskou půlnocí. Jak taky strávit ten jalový čas, kdy všichni okolo jásají, pijí a vystřelují petardy. Ty z honosného domu nad námi jsou zvlášť silné, bydlí tam lepší klientela a je mezi nimi hodně bohatých Rusů. Proč by zrovna oni přijali výzvu k tichým oslavám z piety k čerstvým událostem na Filozofické fakultě? Ale petardy bouchají ze všech stran a nakonec, říkám si, proč ne. Zprávy o postřílených ve školách a na bojištích jsou na denním pořádku a zbláznili bychom se, všechny je těžce prožívat. Obrnili jsme se vůči nim. Alespoň že našich pět koček se přes běsnění venku cítí v domě bezpečně a moc ten rámus neprožívá.
Co také dělat jiného než to, nač jsme zvyklí? I když je nás, řečeno s Františkem Hrubínem, zčistajasna víc o zlo, co nás potkalo. Já ve čtvrtém patře Filozofické fakulty pracoval čtvrt století a oba zastřelené učitele jsem znal, už jako studenty, to se pak tragická událost snáší hůř. Jenže co mi zbývá než znovu začít připravovat Divadelní noviny.
Už vloni jsem psal, že nevíme, jestli získáme potřebné dotace, bez nich by se Divadelky zařadily k řádce zaniklých kulturních časopisů. V redakci věříme, že se to nestane, plánujeme články, výjezdy na premiéry a festivaly, objednáváme psaní u našich osvědčených autorů a hledáme a oslovujeme autory nové. A nacházíme je! V mladých redaktorkách a mladých autorech je budoucnost a my je máme.
V nejbližší době se výrazně promění Společnost pro Divadelní noviny, personálně a doufám, že i ve vlastní činnosti. Budeme vlastně řešit totéž, co řeší zdravotnictví a myslím všechny rezorty: jak uvést do plné zodpovědnosti za naše obory mladé kolegy, kteří mají jiné představy o profesním životě, chtějí své jistoty a nehodlají zachraňovat situaci za cenu životních obětí. Mají pravdu, chápu je a vůbec jim to nevyčítám. Ono už by se stejně moc dlouho nedalo žít tak, jak jsme žili a pracovali my staří odcházející. Tím byl motivován náš protest proti výsledkům loňského grantového řízení, v tom smyslu jsme mohli informovat pana ministra kultury Martina Baxu, když nás navštívil v redakci a otevřeně se ptal na problémy, kterým jen ztěžka čelíme. A tvářil se ustaraně, protože nejde jen o redakci Divadelních novin, všechno se kolem nás mění.
A všichni lidé se cítí ohrožení tak, jako se cítili ohrožení lidé z generace Karla Čapka. Také jim se hroutil svět a oni konali to, co považovali za správné. Je to nejlepší návod k jednání a rozhodně lepší lék na trudnomyslnost než pověstný Cimrmanův převlek za tučňáka. A jiné už současné a podle mého hloupé módní návody na štěstí. Ještě že divadlo kolem nás bují navzdory obtížným podmínkám, v nichž žije. Ale myslím, že nachází smysl své existence, jakkoli už třeba často v podobě, která mně – pamětníkovi – moc nevyhovuje. Hlavně když bude vyhovovat těm, kdo po nás dědí svět v ne právě dobrém stavu, a když jim pomůže ho zlepšit.
Promiňte mi trochu stařeckého patosu.
Tedy 33. ročník Divadelních novin začínáme v obvyklé podobě, v tištěných novinách o šestnácti stranách formátu A3, občas s přílohou nebo rozšířených o pár stran. A na webu iDN, který bude nadále především zdrojem aktuálních informací, ale také prostorem pro kritiku, blogery, názory, rozhovory, polemiky. Nadále se budeme věnovat co největší šíři divadelního života, od divadel zřizovaných k nezřizovaným, od tradiční činohry po alternativu, od opery k muzikálu, od baletu po taneční projekty. Nadále budeme chtít držet prst na tepu doby, jak se kdysi obstarožně psalo. To vše za původní ceny, nezdražujeme.
A já osobně se těším, že příští vstupní úvodník už bude psát někdo jiný, mladší, kdo se nezakecá!
Komentáře k článku: Thespidovu káru potáhneme dál!
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
