Inscenace roku
Pro už dvaatřicátý ročník ankety jsem oslovil 237 osobností z nejširší divadelní obce. To jest tvůrce nejrůznějších profesí, kritiky, teoretiky, učitele, ministry, producenty, teatrology, muzikology, filmology, šéfy a ředitele divadel, studenty, frekventanty projektu KritikLab, redaktory, spisovatele, překladatele, nakladatele. Střet zájmů nás nezajímal, nechali jsme ho na uvážení každého. Nominovat bylo možné jednu inscenaci vzniklou od prosince (toleroval jsem listopad) 2022 do listopadu 2023, další bylo možné zmínit. Předkládáme vám 105 došlých odpovědí.
Josef Herman (ed.)
V anketě získala nejvíc, a to 13 hlasů, inscenace opery R. Strausse v Národním divadle v Brně v režii Davida Radoka a hudebním nastudování Marka Ivanoviće FOTO MAREK OLBRZYMEK
Zuzana Augustová, teatroložka a překladatelka, Praha: Hlasuji pro inscenaci Ženy, držte huby! Lucie Trmíkové a Divadelního spolku JEDL v režii Jana Nebeského.
Milan Bátor, publicista, Ostrava:
Oliver!, Národní divadlo moravskoslezské. Když se sejde zdařilý inscenační záměr s dobře zvoleným obsazením a prozíravě vybraným titulem, není co řešit. Nová ostravská inscenace muzikálu Oliver! splňuje všechny předpoklady pro tradiční muzikálové publikum i náročného diváka. Jednoznačný hit s fantastickými výkony dětí je skvěle vypraven a nepochybně se udrží na jevišti několik sezon.
Martin Baxa, ministr kultury, Praha: Nominuji inscenaci Simply Simplicius aneb Svatá prostoto! souboru Geisslers Hofcomoedianten (Praha, Kuks), režie Petr Hašek. Třicetiletá válka není barokní nádhera, je to fáze „krvavého“ baroka, k němuž se Geisslers vrátili svými inscenacemi už po páté. Ačkoli se obě válčící strany zaklínaly Bohem, křesťanstvím a vírou, pravidla Desatera, milosrdenství, lidskosti a lásky k bližnímu přestala platit. Ve zkratkách, situacích, gestech a v nekonečných výstupech a pádech na kluzké šikmě před divákem roste mocná obžaloba války a jejích (ne)lidských příčin.
Veronika Bednářová, zástupkyně šéfredaktora, časopis Reflex, Praha:
Lucie Trmíková: Ženy, držte huby!, Divadelní spolek JEDL, režie Jan Nebeský, Studio Švandova divadla. Postel z drátěnky, hnědá teplákovka, vedle kbelík na výkaly. Krásná, hrdá žena si cigarety balí jen rychle a vždycky potají. I když je jí zima, mladý dozorce-primitiv ji prostě z plezíru, protože může, přinutí svléknout se do prádla. Občas na ni plivne. Ona drkotá zuby, ale její vnitřní eleganci a nezlomnou důstojnost to neoslabí; těžce snáší jen žalářníkovy fráze. Ve hře ztvárňuje Lucie Trmíková, autorka tohoto nového divadelního textu, vězněnou katoličku, kunsthistoričku, archeoložku a univerzitní profesorku – tehdy teprve druhou v historii FF UK – Růženu Vackovou. Hrdinku, na kterou se zapomnělo a která v komunistických lágrech padesátých a šedesátých let, bez ochoty žádat o amnestii, strávila šestnáct let. Je to objevná, zásadní inscenace.
Eva Blažíčková, pedagožka, Praha: Vyjdu z lesa, vyjmu páteř ze svého hřbetu a budu ji mít místo meče, Pulzar, z. s., Divadlo X10, Praha, choreografie Kateřina Stupecká a Helena Ratajová. Běloruský text zobecněný tancem na děsivě ostrou hranu mezi vůlí a zlovůlí. Všechno v bílém, metafora cesty z hrůzy, chaosu a bolesti k vědomí sebe. Aktuální téma, vynikající výkony tanečnic, drsné i jemné, rozhodně strhující – a bez vulgarit! Hrůza v kráse, krása v hrůze.
Veronika Boušová, divadelní publicistka, Praha: Moskoviáda, Divadlo X10, Praha. Pařízkovo zpracování novely Ukrajince Jurije Andruchovyče ve skvělé herecké interpretaci odkrývá kontexty chorobné rozpínavosti ruského impéria v historické paměti i aktuálním dění. Kocovina z kafkovských paradoxů či hrůzná grotesknost schizofrenie v betonovém labyrintu s orwellovskými odkazy vydá za tisíce politologických rozborů a navíc je to výsostné divadlo.
Aleš Březina, muzikolog, Praha:
Inscenací roku pro mne bylo nastudování opery B. Martinů Řecké pašije na Salzburger Festspiele. Režisér Simon Stone odolal pokušení využít aktuální uprchlickou krizi vzešlou z ruské agrese na Ukrajině a zasadil inscenaci do abstraktního prostoru. Vídeňské filharmoniky řídil mladý francouzský dirigent Maxime Pascal. Ohlas u publika potvrdila i kritika, když Řecké pašije označila za největší úspěch letošního festivalu.
Milan Černý, archivář a publicista, Praha: Inscenací roku se mi jeví Straussova opera Salome Národního divadla Brno v režii Davida Radoka. Skvělá operní fantazie ověřeného týmu, která září provokativní „smyslnou“ cudností a tajemnem podvědomí.
Kateřina Dolenská, šéfredaktorka Loutkáře, Praha: Zapsaný spolek českých a slovenských loutkářů uvádí: Kašpárek a zbojník, Divadlo Drak, Hradec Králové a Bratislavské bábkové divadlo, Bratislava, režie Jakub Vašíček a Šimon Spišák. Inscenace pomocí tradičních prostředků ironicky, s nadsázkou a zároveň s hlubokým pochopením pracuje s národními stereotypy a otevírá téma rozpadu Československa.
Ondřej Doubrava, dramaturg a publicista, Praha: Matilda, Městské divadlo Brno. Vždy když se vracím ze svých muzikálových výletů z Londýna, jsem často konfrontován s otázkou, jestli jsou tam muzikály opravdu kvalitou tak odlišné. Zde je ale westendová kvalita vskutku na dohled. Inscenace muzikálu Tima Minchina na motivy známé předlohy Roalda Dahla je v režii Petra Gazdíka po všech stránkách naprosto precizní a udělala mi obrovskou radost. Tak úžasně sehraný dětský ansámbl je navíc velkou vzácností.
Vladan Drvota, PR manažer, dramaturg, publicista, Praha: Mezi nejvýraznější inscenace roku 2023 řadím originální adaptaci Veřejných nepřátel v Divadle Na zábradlí, která vznikla v režii Jana Mikuláška. Miloslav König a Václav Vašák ztvárňují kontroverzní francouzské myslitele s bravurou, vtipem a energií, která drží diváky v neustálém soustředění.
Lukáš Dubský, editor Deníku, Pardubice: Už několikrát se mi stalo, že to nejzajímavější z celé sezony objevím až na konci roku na festivalu OST-RA-VAR. Letos to bylo podobné, vypíchl bych inscenaci Režisér, kterou v Komorní scéně Aréna nastudoval Ivan Krejčí. Autor hry Tomáš Vůjtek zobrazuje nejen těžkosti spojené s divadelní tvorbou, ale dotýká se i pomíjivosti života, to vše s grácií a vtipem. Tahounem inscenace je Marek Cisovský v úloze umírajícího slavného režiséra, z jehož příběhu čiší existenciální tíseň, kterou ovšem neustále relativizují vtipné hlášky.
Daniel Dvořák, scénograf a emeritní ředitel ND, Praha: Z toho, co jsem v daném období v českých divadlech viděl, nemohu s čistým svědomím nic označit za inscenaci roku. Obecně bych řekl, že se české divadlo věnuje více mondénnímu stylingu na úkor obsahu a řemeslné (ano, kreativně-řemeslné) schopnosti ho sdělit.
Dita Dvořáková, pedagožka a redaktorka, Brno: Letošní inscenací roku je pro mě lyrická a taneční scénická kompozice Sbor (Andrej Kalinka, Milan Kozánek). Studenti ateliéru fyzického divadla Pierra Nadauda JAMU vytvořili mimořádné představení, které se inspiruje antickým chórem, ale zkoumá současné téma – vztah kolektivu a jednotlivce. Taková produkce svědčí nejen o proměnlivosti současného divadla, o jeho energii a životaschopnosti, ale je i důkazem, že studentské divadlo může přinést svědectví o osobním tápání současných mladých lidí téměř beze slov.
Lída Engelová, režisérka, Praha:
Tomáš Vůjtek: Režisér, režie Ivan Krejčí, Komorní scéna Aréna, Ostrava. Inscenace chtěla být poctou divadlu a taky jí je. Radost po všech stránkách. K tomu inscenace Vděk podle románu Delphine de Vigan, režie Martina Kinská, Divadlo Viola, Praha – lehce o vážném tématu, skvělý herecký výkon Kláry Cibulkové.
Jaroslav Etlík, divadelní teoretik, dramaturg, Praha: Eurípidés: Bakchantky, režie Jan Frič, Národní divadlo, Praha. Moje letošní volba byla celkem jednoznačná. Jde o mimořádnou divadelní událost, která navíc vznikla na prknech naší první scény. A něco takového je třeba ocenit.
Barbora Etlíková, divadelní publicistka, Praha: Pozdravuju a líbám vás všecki, Divadlo Husa na provázku, Brno, režie Anna Klimešová. Po dlouhém váhání nakonec volím toto divadelní setkání. Skrze rekonstrukci tradiční svatby s jejími stereotypy i oblíbenými obyčeji dokáže divačkám a divákům lidsky přiblížit pohled těch, kdo nezapadají. Zde především přistěhovalců, kteří se nemohou vrátit do rodné země, ale navázat plnohodnotné vztahy v naší zemi je pro ně a pro jejich blízké také náročné.
Marina Feltlová, slovesná dramaturgyně ČRo, Praha: Daňa Horáková: O Pavlovi, režie Anna Klimešová, Divadlo Na zábradlí, Praha. Poutavá sonda do náročného vztahu partnerů, kteří nedokážou žít spolu ani bez sebe. Vynikající výkon Anežky Kubátové v roli Dani. Po inscenaci Zlatá šedesátá je to další břitký pohled Divadla Na zábradlí na složitou osobnost Bohem nadaného, okouzlujícího i nesnesitelného Pavla Juráčka.
Matěj Forman, výtvarník a divadelník, Praha: Krásné představení jsem viděl v Praze od hostujícího souboru Slovenského komorního divadla o životě Karola Duchoně – Zem pamätá v režii Jiřího Havelky. Viděl jsem to letos, ale koukám, že premiéra proběhla již v roce 2019. Tak to nebude do ankety nic nového. Ale pro mě to bylo velké povzbuzení, že nám divadlo může stále tolik přinášet – v očích slzy od smíchu a přitom do hloubky tím zasažený.
Anna Freimanová, editorka, Knihovna Václava Havla, Praha:
Petr Zelenka: Fifty, Dejvické divadlo. Zázrak – dobrá původní česká divadelní hra, dobře zahraná, tudíž dobře zinscenovaná.
Jan Frič, režisér, Praha: První zásah: Příchozí ve Vzletu. Krása navzdory. Jakési hlubinné a temné podtóny v divadle miluji. Druhý zásah: Geo od Temporary Collective v Ponci. Čistá a opojná krása. Miluji posedlost divadlem. Třetí zásah: There is something in the air od T.I.T.S. v ALTĚ. Ohníček a stonožka. Divadlo miluje svobodu.
Petr Gazdík, režisér, šéf souboru muzikálu Městského divadla Brno:
Zmínil bych inscenaci Východočeského divadla Pardubice Pan Kaplan má třídu rád v režii a úpravě Miroslava Hanuše. Ocenil jsem jemné a uvěřitelné vyprávění příběhu bez zbytečného „tlaku“ na zábavnost a také muzikálnost celého souboru.
David Gerneš, ředitel Moravského divadla Olomouc: J. Jirásek a T. Jarkovský: Komenský, Jihočeské divadlo. Samotný vznik nového operního díla je počin, který zaslouží velký obdiv a respekt, o to víc, když se do něj pustí regionální scéna. V případě Komenského se navíc Tomáši Ondřeji Pilařovi povedla výborná obrazová podívaná.
Martin Glaser, ředitel Národního divadla Brno: Richard Strauss: Salome, Národní divadlo Brno, režie David Radok, dirigent Marko Ivanović. Viděl jsem letos tolik divadelních představení, že si troufám v anketě hlasovat, ačkoli svůj hlas dám naší inscenaci. David Radok v dokonalé souhře s dirigentem Markem Ivanovićem vede svůj inscenační tým i všechny účinkující k dokonalému gesamtkunstwerku, který obrazně a drásavě vypovídá o temných stránkách lidské duše. Bohužel se po staletí nemění…
Jan Grulich, publicista, Praha:
Jako inscenaci roku uvádím Vzkříšení v Divadle Na zábradlí v režii Jana Mikuláška. Pro skvělou převzatou dramatizaci a režijní výklad, který balancuje mezi epickým a emocionálním divadlem.
Jan Hančil, vysokoškolský pedagog, AMU Praha: Jurij Andruchovyč, Dušan D. Pařízek: Moskoviáda, režie Dušan D. Pařízek, Divadlo X10, Praha. Strhující proud apelativního divadla a divadelnosti s vynikajícími hereckými výkony: divadlo, které našlo svou dobu.
Per Boye Hansen, umělecký ředitel Opery ND a SOP, Praha: Vrcholem roku byla Lady Macbeth Mcenského újezdu režiséra Martina Čičváka a dirigenta Hermanna Bäumera ve Státní opeře v Praze. Režie reagovala na jemné nuance partitury a silné kontrasty, které rychle oscilují mezi burleskním humorem, groteskními scénami, krásnými lyrickými pasážemi až po nejdramatičtější a nejsilnější emocionální situace. Scénografie dokázala jednoduchými prostředky a přesvědčivým holistickým přístupem střídat a kontrastovat mnoho různých scénických situací. Dirigent pozorně sledoval jevištní dynamiku a intenzivně podtrhoval vývoj na scéně. Orchestr hrál na vysoké úrovni a s velkým nasazením. Skvělé obsazení podtrhlo celkové vyznění inscenace.
Petr Hašek, umělecký šéf Geisslers Hofcomoedianten a Malého divadla v Českých Budějovicích: Bakchantky, Národní divadlo, Praha, režie Jan Frič. Inscenace, kterou jsem měl možnost v uplynulém roce vidět, asi mému srdci nejbližší. Živá, komunikativní, hravě nenabubřelá a všechny inscenační složky v naprosté symbióze. Skvělá současná interpretace antického textu. Byl jsem zasažen.
Helena Havlíková, operní publicistka, Praha: Jan Kučera: Don Buoso, Giacomo Puccini: Gianni Schicchi, Národní divadlo, Praha. Nápad Davida Radoka před Schicchim rozehrát situaci, která Pucciniho opeře předchází, byl odvážný. Funguje. Nejen že prohlubuje charakteristiku všech patnácti postav, ale celkově obohacuje výklad Schicchiho nikoli jako výsměšné komedie, ale černé satiry, až mafiánské grotesky s přesahem do současnosti. Bez jediné kladné postavy. Bez množství slov, ale divadelně mnohem přesvědčivěji dotvořením situací hereckými akcemi a hudbou.
Iva Heribanová, divadelní kritička, editorka a lektorka HaDivadla, Brno:
Otec, Divadlo Petra Bezruče, Ostrava. Holcova inscenace Zellerova textu s vynikajícím Norbertem Lichým v titulní roli dává intenzivně zakusit prožitkům mysli postihnuté Alzheimerovou chorobou. Pozornost si zaslouží také Babička: Není více dobré stařenky? v Divadle Polárka – pod režijním vedením Terezy Karpianus se dílo Němcové neadaptuje s pietní nostalgií, ale je výchozím bodem k hravému uvažování o babičkách nás všech.
Josef Herman, šéfredaktor DN, Praha: R. Strauss: Salome, v Janáčkově opeře v Brně. Další z precizně promyšlených a provedených režijních kreací Davida Radoka, s kompatibilním hudebním nastudováním Marka Ivanoviće a se skvělou Lindou Ballovou v titulní roli. Sugestivní obraz totálního rozkladu společnosti. K tomu: Don Buoso a Gianni Schicchi a Lady Macbeth Mcenského újezdu v pražském Národním divadle, Šepoty a výkřiky v Jihlavě…
Jiří Heřman, režisér a šéf opery Národního divadla Brno: Jan Kučera, David Radok: Don Buoso / Gianni Schicchi, Opera Národního divadla, Praha. Práce Davida Radoka mě nepřestává fascinovat. Dokonalá práce se sólisty, skvělá myšlenka propojení dvou operních děl.
Karla Hofmannová, publicistka, Brno: Hurvínek prodává nevěstu. Jde o ojedinělý počin, který propojil Divadlo Spejbla a Hurvínka s operou Národního divadla v Brně. Humornou formou prostřednictvím známých postaviček přirozeně vtahuje děti do příběhu a zachovává hlavní hudební čísla, která jsou provedena na vysoké umělecké úrovni, a to jak po stránce pěvecké, tak hudební, přestože je orchestr zmenšen.
Matěj Hollan, politik a publicista, Brno: Za letošní Inscenaci roku považuji Korunovaci Poppey v režii Vladimíra Johna v produkci Komorní opery JAMU. Určitě se letos v rámci opery vyskytly profesionálnější inscenace, ale tato jamácká zcela překročila hranice toho, čeho je normálně studentská opera schopna dosáhnout. Z hlediska pěveckého, hereckého a režijního zcela profesionální inscenace, která byla mimořádně zábavná, ale současně ne povrchní. I když všichni zúčastnění vytvoří za svůj život ještě spousty operních děl, toto studentské představení bude už vždy na jedné z předních pozic.
Radmila Hrdinová, kritička a redaktorka Práva, Praha: Richard Strauss: Salome, Národní divadlo Brno. Biblický příběh Salome požadující za tanec pro Heroda hlavu proroka Jochanaana proměnil režisér David Radok nenásilně v aktuální výpověď o hranicích lidské krutosti a zla. Vlastně jen důsledně realizuje dramatické situace dané textovou a hudební linií, kterou v dokonalém souznění s děním na scéně vede dirigent Marko Ivanović. Strhující inscenaci plnou napětí spoluvytvářejí pěvecko-herecké kreace v čele se Salome Lindy Ballové, jež je křehká zjevem, ale tvrdě neúprosná v jednání. Tak se má dělat opera, aby zaujala i toho, kdo ji pokládá za příliš náročné anebo přežité umění.
Vladimír Hulec, redaktor Divadelních novin a šéfredaktor revue Taneční zóna, Praha: Událostmi roku pro mne byly zahajovací show Letní Letné Aquanauti a pak projekt Čekárna pražského Divadla X10 – tedy tři inscenace tří různých tvůrců (režiséra Ondřeje Štefaňáka a režisérek Terezy Říhové a Kamily Polívkové) adaptujících stejnojmennou románovou trilogii Liona Feuchtwangera – premiérově uvedený v jeden den, 2. prosince, v rámci festivalu PDFNJ (předtím ještě ve dvou dnech 13. + 14. května v rámci Divadelního světa Brno). Nejen že samo téma nastupujícího fašismu v předválečném Německu má mnoho drsných podobností s dneškem, ale především jeho zpracování ve všech třech inscenacích je divácky atraktivní, formálně aktuální, „velkou“ činohrou s nenápadnou, vysoce funkční výpravou a charakterově odstíněnými – skvělými – hereckými výkony, přesahující rámec jedné divadelní sezony (jednotlivé inscenace vznikaly postupně v letech 2021–2023) a jedné scény. Spojení v jeden dvanáctihodinový celek vše umocňuje.
Josef Chuchma, publicista a kritik, editor webu ČT art, Praha: Eurípidés: Bakchantky, Národní divadlo, Praha. Minimálně na pražských jevištích málo vídané uchopení antické látky. Několik prvních minut jsem se s Fričovou inscenací sžíval, ale pak už si ji především užíval, její vyladěnou barevnost v přeneseném i doslovném slova smyslu; promyšlený, přitom uvolněně působící koncept, který činí Eurípidovu předlohu srozumitelnou a aktuální i pro naši dobu. Viděl jsem x-tou reprízu, hlediště bylo zaplněné a přišlo mi, že publikum inscenaci vzalo. Utěšený večer.
A ještě jeden titul: Marius von Mayenburg: Noční krajina, Národní divadlo Brno. Výtečně napsaná aktuální hra od „starého dobrého“ německého provokatéra a režie Aminaty Keita jí nechává vyznít střídmými, ale nepopisnými a funkčními prostředky.
Olga Janáčková, operní kritička, Praha: Richard Strauss: Salome, Národní divadlo Brno, dirigent Marko Ivanović, režie David Radok. Gesamtkunstwerk jak má být. Soustředěná práce celého inscenačního týmu včetně strhujících výkonů sólistů.
Robert Jindra, Hudební ředitel ND, šéfdirigent Státní filharmonie Košice, Praha: Můj tip na inscenaci roku 2023 je tentokrát bez přemýšlení jasný. Řecké pašije Bohuslava Martinů na Salzburger Festspiele v režii S. Stona a hudebním nastudování M. Pascala. Už jen zřídkakdy mě dokáže hudebně divadelní tvar tak dojmout a hluboce zasáhnout. Inscenace bez okázalých dekorací, přesto s velkou imaginací a do nejmenších detailů vypracovanými vztahy jednotlivých postav. Empaticky a plasticky vedenou hudbou až s romanticko-impresionistickou barevností, kterou u Martinů neslýchám často, mi při závěrečné dohře vtiskla slzy do očí. Nejsem přítel standing ovation, tentokrát jsem ale doslova vylétl ze sedačky.
Vladimír Just, kritik a teatrolog, Praha: Václav Havel, Jiří Dienstbier, Ivan Martin Jirous: Audience / Příjem (+ Magorovy Labutí písně), režie a úprava Břetislav Rychlík, Malá scéna DFXŠ, Liberec. Spojení Havlovy nejpopulárnější „vaňkovky“ s jejím neprávem opomíjeným Dienstbierovým pokračováním a do třetice mezi ně vklíněná gnómická poezie jejich spoluvězně Magora. Chytrá scénická koláž režiséra Břetislava Rychlíka, k tomu brilantní výkony Martina Polácha (výkon roku!) a Václava Helšuse. Hodnotím libereckou reprízu hranou ve svěžím temporytmu, se vstřícným, spontánně reagujícím mladým publikem, nikoli unavenou a zpackanou reprízu v ne zcela regulérních podmínkách na plzeňském festivalu Divadlo.
Ludvík Kavín, věčný politický a divadelní disident, střední Evropa: Jenom konec světa, HaDivadlo Brno, režie Ivan Buraj. Chtě nechtě jsem musel koukat na mně odporný maloměšťácký tuctový pokoj. A vzápětí potom prolog málem koktající čtveřice tamních obyvatel, tuctových podílníků na pozdně kapitalistickém světě plném strachů a odcizení. Ale z prologu se pak rozvinou monology, kde už se tak moc nekoktá. A hlavní představitel, ústřední postava dění, je šedivý a nicneříkající až hrůza. A všechny ostatní postavy rodiny se obnažují, ale jen tak, aby zůstaly ve svých slupkách. Děsivá cizota, ale žádný tuctový horor. Ivan Buraj herce vedl k ozvláštněnému způsobu hraní: žádná dramata (ta se tak trochu jakoby nedopatřením přece jen i v exhibování jednoho z nich proderou). Divákovi trne a s úlevou se párkrát usměje díky snad až geniální opravdovosti Marie Ludvíkové coby matky. Skoro stoprocentně nekonvenční, ba ani novotářská performativita. Inscenace roku.
Jan Kerbr, divadelní publicista, Praha:
Můj letošní tip zůstane patrně osamocen, jde o inscenaci, kterou vidělo málo diváků. Prezentovala se v miniaturním prostoru Eliadovy knihovny Divadla Na zábradlí a ani repríz nebylo příliš. Jde o jevištní úpravu prózy Elzy Aids Přípravy na všechno. V produkci divadelního spolku Masopust a v režii Jana Mikuláška zprostředkovávají Jan Hájek a Miloslav König existenciální grotesku, zlověstně vystihující hrozby, které charakterizují naši unavenou civilizaci.
Petr KlariN Klár, divadelní publicista, teatropunker a pouliční muzikus, Ostrava, Praha: Kata Wéber: Střípky ženy, režie Jan Holec, Divadlo Petra Bezruče, Ostrava. Režisér a umělecký šéf DPB zdejší ansámbl postupně vyladil do excelentní formy. Důkazem budiž inscenace tematicky i formálně aktuální, herecky uhrančivá, nekompromisně zasahující i očistně vtipná. Sukces!
Pavel Klusák, hudební publicista, Praha: Existuje spousta hudby zbytné, a pak se občas zjeví hudba zapřažená do silného a opodstatněného momentu: proto hlasuju pro Bakchantky. Soubor Národního divadla se stal letos mou oblíbenou kapelou. Vida, pop music může být prostředkem pro vyjádření rituálu, skutečné slavnosti, otřásajícího mytického příběhu! Říkal jsem si a chodil na to zas a znova. To představení opravdu má rysy a atmosféru uskutečněného mýtu. Má zároveň silný příběh, který se týká starých bohů a nových bohů, žen a mužů, přesvědčení, moci, zaslepení… Režie Jana Friče, herci spiknutí jako na studiové malé scéně, nový překlad Petra Borkovce a Matyáše Havrdy, hudba Jakuba Kudláče, specifické využití kapely Bert & Friends – všechno ve velké synergii a v podpoře hlubších důvodů.
Lucie Kocourková, taneční kritička a redaktorka portálu Opera Plus, Praha: Kocour hlasuje pro Invisible III. / Iris (Tantehorse a Miřenka Čechová, Palác Akropolis). Inscenace přišla v pravý čas, zrozená z nutnosti a výmluvná. Skrz osobní výpověď otevírá zásadní téma a svědectví, vyvažuje humor a děsivou realitu, je autentická a přitom pečlivě režijně zakotvená a vystavěná. Nejde jen o samotné téma, jak by někdo mohl povrchně soudit, není v tom ani špetka senzacechtivosti, ale ani bagatelizace. Vzácný případ silného sdělení a jeho kvalitního zpracování.
Jan Kolář, publicista, Praha: L. N. Tolstoj, A. Petras: Vzkříšení, Divadlo Na zábradlí. Sugestivní jevištní tvar se silným příběhem a výraznými hereckými výkony, který klasiku převádí do současnosti. V čase pokračující ruské agrese na Ukrajině zvlášť aktuální. Mimo soutěž připomínám jazzovou buffo-operu Dobře placená procházka ze Semaforu. Víc než půl století starý přísně stylizovaný žánr tu byl přetaven v moderní muzikál, opět se skvělými pěvecko-činoherními výstupy v čele s „anglickou“ tetou Jitkou Molavcovou.
Čestmír Kopecký, divadelní a televizní a filmový producent, Praha: Blaho Uhlár: Porážka, Divadlo Stoka, Bratislava. Sice slovenské, ne české, ale zato výjimečné představení, kvůli kterému rozhodně stojí za to jet do Bratislavy. Moderní inscenace závažného textu s mimořádnými hereckými výkony. Úsměv, který nám ztuhne v tváři. Požadavek společnosti racionalizovat celý život i všechnu tvorbu nás vrací do totalitních časů v rozporu se zákony naší společnosti. Svobodná tvorba utrpěla porážku.
Josef Jan Kopecký, předseda Volného sdružení východočeských divadelníků, Česká Třebová: Zapsaný spolek českých a slovenských loutkářů uvádí: Kašpárek a zbojník, Divadlo Drak, Hradec Králové, Bratislavské bábkové divadlo, Bratislava, režie Šimon Spišák a Jakub Vašíček. Koprodukční česko-slovenská inscenace, která vznikla v tandemu Jarkovský–Galdík k 30. výročí rozpadu Československa. Nejprve jsem ji v programu Draku, přiznávám, záměrně vynechal, kvůli názvu. Přesto si mne našla – a zcela uchvátila. S nadsázkou, humorem i krutou přímočarostí popisuje Čechy a Slováky, jejich povahy i pseudospory, jejich silné i slabé stránky. Člověk se směje, ale mnohdy je to hořký smích. I volba zástupců národů je signifikantní: Čechy zastupuje kašpar, Slováky zbojník.
Ivo Krobot, režisér, pedagog Divadelní fakulty JAMU, Brno: Vzkříšení, Divadlo Na zábradlí. Mimořádná divadelní událost. Po všech stránkách hluboká, fascinující inscenace, v níž všechna zásadní Tolstého témata získávají v současném kulturně-politickém kontextu naléhavý apel nejen k osobnímu Vzkříšení každého z nás, ale i k možnému Vzkříšení celé současné civilizace. Pevný tvar dirigenta – režiséra – Jana Mikuláška se skvělými sóly Kateřiny Císařové a Miloslava Königa, ale i se soustředěným a bez vnějších efektů přesně hrajícím „komorním orchestrem“. Zároveň jasný doklad o nesmyslnosti sabotování všeho ruského, velká díla mají všeobecnou platnost a právě zde až palčivou aktuálnost.
Jiří P. Kříž, divadelní kritik a publicista, Praha: S texty Ivana Vyrypajeva, autora řídnoucí svobodné ruské protiputinovské fronty (už i v exilu), nebývám v Česku srovnaný. Teprve Opilí v režii Anny Davidové v hradišťském Slováckém divadle mě přesvědčili, že nemusí být jen o zničujícím návyku bez vůle k léčení. Jsou velkým plátnem o konci civilizace bez hodnot, bez morálky, bez práva a bez naděje. Jen v tom, a v ničem jiném, Rusko svět předběhlo. Hlaváčová, Hejcman, Vojtková, Trčálek, Novotná, Vaculík, Hejcmanová, Hromádka a ostatní o tom hrají skvěle! A v jedinečné výpravě Evy Jiřikovské! Až bude festival Zaráz v prosinci, a ne v lednu, budou hradišťské (a zlínské) artefakty v anketách i vítězit!
Egon Kulhánek, ředitel Hudebního divadla Karlín, Praha: Muzikál Anděl Páně v Hudebním divadle Karlín. Na muzikálovém poli se urodilo něco, co obstojí po všech stránkách. Anděl Páně Lucie Konášové a Ondřeje G. Brzobohatého v režii Martina Čičváka láká na skvělou hudbu, texty, herecké a pěvecké výkony i propracovanou scénu a kostýmy. Slovy kritiky jde o divadelní událost roku a nejlepší český muzikál od dob Draculy a obrovský zájem diváků to potvrzuje.
Radka Kunderová, pedagožka DAMU, Praha: Daňa Horáková: O Pavlovi, Divadlo Na zábradlí, Praha, dramatizace Anna Klimešová a Petr Erbes, režie Anna Klimešová, dramaturgie Petr Erbes. Za invenční zpřítomnění osudu mimořádné ženy a ženské životní perspektivy obecně.
Kateřina Kykalová, redaktorka DN, Praha: Hlasuji pro Climax, Pomezí, režie Lukáš Brychta. Divadelní uskupení Pomezí zabrousilo do neotřelé estetiky neonových nočních klubů a vytvořilo koncentrovaný a divácky vstřícný vhled do světa drog.
Jiří Landa, kritik, publicista, Praha:
V Radokově nastudování Straussovy opery Salome se přirozeně prolínají všechny inscenační složky, z nichž bych vyzdvihl zejména scénografii D. Stojčevského. Režie klade důraz i na detailní hereckou práci s pěvci. Například chladné ambivalentní pojetí vladaře Heroda J. Březiny patřilo k nejvýraznějším hereckým výkonům uplynulého roku. Brněnská opera pod vedením J. Heřmana stoupá stále výš.
Petr Lanta, režisér, Společnost Dr. Krásy, Praha: Eurípidés: Bakchantky, Národní divadlo, Praha, režie Jan Frič. Hypnotizující inscenace plná krásy, vtipu a jevištních obrazů. Všechny složky se vzájemně doplňují, je zde cítit veliká souhra. Velmi zdařilá výpověď o současném světě prostřednictvím staré antické hry.
Tatjana Lazorčáková, teatroložka, Olomouc: Florian Zeller: Otec, Divadlo Petra Bezruče, Ostrava. Inscenace v koncentrované režii Jana Holce přináší dojemný příběh stárnoucího muže, který ztrácí kontakt s reálným světem, a zasahuje diváky nebývalou emoční silou. Současně poskytuje prostor pro výsostné minimalistické herectví Norberta Lichého v hlavní roli Otce a stejně tak pro přesný a neokázalý interpretační výkon Markéty Harokové v roli Dcery.
Rudo Leška, právník, Praha: Richard Strauss: Salome, Národní divadlo Brno. NBD u mne opět vede. Inscenace, která vyždímala z operních interpretů jejich herecké já. Subtilní Linda Ballová (navíc titulní role není zrovna její hlasový typ) dokázala strhnout, Jaroslav Březina jako Herodes možná ve své životní roli. David Radok přinesl ve Straussově opeře svědectví (beznadějné, ale poučné) o opakujícím se selhávání člověka.
René Levínský, dramatik, Praha-Vysočany: Eurípidés: Bakchantky, Národní divadlo, Praha, režie Jan Frič. Všechnu moc imaginaci!
Jan Lukeš, literární a filmový kritik, historik a editor, Praha: Dramatizace Anny Klimešové a Petra Erbese O Pavlovi vychází ze stejnojmenné knihy Dani Horákové z roku 2020, rekapitulující její manželství se scenáristou a režisérem Juráčkem po odchodu do SRN koncem sedmdesátých let. V Divadle Na zábradlí navazuje na inscenaci Zlatá šedesátá (2013), jejímž východiskem byly Juráčkovy deníky. A je to tak trochu vyřizování účtů po čtyřiceti letech, jemuž legitimitu dodává skvělý výkon Anežky Kubátové v hlavní roli, nesené na křídlech podivného konglomerátu hysterické vzpurnosti a poddajné závislosti.
Marcela Magdová, divadelní publicistka, Praha: Veřejní nepřátelé, Divadlo Na zábradlí, Praha, režie Jan Mikulášek. Strhující výkony Miloslava Königa a Václava Vašáka v roli prokletých intelektuálů/klaunů dneška, jež vyrůstají z režijně-dramaturgického precizovaného zázemí a výtvarného důvtipu, vytvářejí mrazivě úchvatnou podívanou.
Martin Macháček, divadelní publicista, Praha-Ďáblice: Rok 2023 se množstvím nástrah rovnal minovému poli. O to radostněji působí paradox, že se v něm kupily špičkové kousky v neobvyklé koncentraci. Mezi nimi bych vybral inscenaci Fatamorgana ve Studiu Hrdinů. Polský choreograf Paweł Sakowicz v podzemí Veletržního paláce rozlil mlžný opar monumentální básně o vzruších z neznámého. Formální ukázněnost proti líbivosti. Krása proti kýči.
Nina Malíková, historička a kritička, Praha: Zapsaný spolek českých a slovenských loutkářů uvádí: Kašpárek a zbojník, Divadlo Drak, Hradec Králové a Bratislavské bábkové divadlo, Bratislava. Výtečná metafora pro to společné a rozdílné v našem dřívějším soustátí, trefná charakteristika našich národních povah, to vše na osnově klasického, tradičního loutkového divadla.
Luboš Mareček, divadelní kritik a publicista, Brno: Janáčkova opera Brno: Salome, režie David Radok. Radokovo pojetí Straussovy opery Salome je „must see“ zážitek a další z opravdu skvělých titulů Janáčkovy opery zažívající poslední léta svůj zlatý věk. Decentní, neokázalá, čistá, a přece velmi expresivní režie jemně a bez samoúčelného vršení drastických efektů zvýrazňuje obludně dekadentní rodinku. V titulní roli je opravdu mimořádná slovenská sopranistka Linda Ballová, jejíž Salome je v závěrečné scéně nad Jochanaanovou hlavou jakoby zvráceně zaskočeným, naivním a chiliasticky vykolejeným děvčátkem, které se opájí krvavými polibky, aniž tuší, jak fatální hru rozjelo…
Taťjana Medvecká, herečka Národního divadla, Praha: Snowflakes, Jatka78, Praha, Lucie Žáčková, Pavla Beretová, Viktor Tauš a děti z dětských domovů. Představení mělo obrovský emocionální náboj, dopad a přesah. Divadlo, které má smysl.
Petr Michálek, rektor JAMU, Brno: Letos jsem viděl padesát osm představení a úplně jasného favorita do ankety nemám. Ve dvou případech jsem měl skutečně zážitek bez výhrad, ale premiéra byla o fous dřív, než dovolují pravidla. Po zvážení svůj hlas proto dávám inscenaci Šepoty a výkřiky, Horácké divadlo Jihlava, režie Jakub Čermák.
Vladimír Mikulka, kritik a redaktor, Praha: Bakchantky v Národním divadle sice nejsou tak jednoznačným kandidátem na nejlepší počin roku, jako tomu bylo v případě Vassy Železnovové, Jan Frič ale i tentokrát potvrdil, že umí přijít s velkou, po technické i herecké stránce suverénně zvládnutou inscenací. Obtížně uchopitelnou klasickou hru přitom dokázal pojmout jako nebanální a neprvoplánovou metaforu pnutí v současném světě.
Iva Mikulová, divadelní vědkyně a pedagožka, Brno: Moskoviáda, Divadlo X10, Praha. Obrazivá, herecky přesná inscenace, která apeluje na odpovědnost každého jednotlivce-občana. Její hodnotu oceňuji v rámci celkové dramaturgie Divadla X10, které se zaměřuje na společensko-kritickou tvorbu.
Josef Morávek, pedagog činoherního herectví DF JAMU, Brno: Ingmar Bergman: Šepoty a výkřiky, Horácké divadlo Jihlava. Bolestné předčasné umírání bez stereotypní vertikály a bez měšťáckého svatouškovství. Prostředky divadla slouží k pohledům na tělesný konec, od kterého raději oči odvracíme. I ve chvílích odchodu našich nejbližších jsme svázáni svými návyky a potřebami. Estetické kvality inscenace odkrývají krutou pravdivost, od které si nemůžeme udržovat odstup sledováním některého z očekávatelných žánrů.
Vladimír Morávek, režisér, Praha, Brno, Lomnice u Rýmařova: David Šiktanc: Jídelní vůz, Činoherní studio Ústí nad Labem: nějak to se mnou souviselo.
Bohumil Nekolný, pedagog DAMU, Praha: Divadlo Na zábradlí: O Pavlovi, zvláště pro přesné a invenční herectví Anežky Kubátové.
Jiří Nekvasil, ředitel Národního divadla moravskoslezského, Ostrava: Jednoznačně Hora v NDM, Ostrava. Balet NDM je teprve druhým souborem u nás (po Baletu pražského ND), který dostal možnost nastudovat celovečerní dílo choreografa Ohada Naharina. Vím, že letos volím projekt z divadla, které vedu, ale sám jsem mu jen dal zelenou. A pak jsem byl spolu s diváky okouzlen a pohlcen nepopsatelnou magií zeleného, znepokojivého, mrazivě krásného světa Naharinovy Hory. Jeho originální jazyk byl pro členy našeho baletu náročný, potkali se s touto podobou tanečního umění poprvé. A zvládli to výborně! Mnohovrstevnatá poezie pohybu. Svět daleko za slovy. Taneční i divadelní událost roku 2023! V Ostravě!
Lucie Němečková, dramaturgyně, Praha: Shahab Tolouie: Moje cesta (Život jako zvuková vlna). One man show perského kytaristy a zpěváka, jemuž se druhým domovem stala Praha, líčí s humorem, laskavostí i jistou dávkou poezie svou neuvěřitelnou cestu z Íránu do Evropy, ke své celoživotní lásce hudbě a zejména etno-flamencu, i k sobě samému. Vyprávění prokládá živou hudbou, od perských a rokenrolových rytmů přes flamenco k lidovkám z Moravy. Jedinečný, skvěle vyprávěný příběh, který zatají dech, dojme i pobaví… a také prozradí leccos o nás samotných… v malebném prostředí divadélka Apropo na Jánském vršku.
Jana Paterová, kritička, Praha:
Ingmar Bergman: Šepoty a výkřiky, Horácké divadlo Jihlava. Volím emocionálně i výtvarně působivou inscenaci Jakuba Čermáka s mimořádnými ženskými hereckými výkony v čele s Lenkou Schreiberovou. Je škoda, že kromě hradeckého festivalu zůstaly Šepoty a výkřiky „utajeny“ v Jihlavě. Podle mého názoru jde o dílo evropských parametrů.
Dagmar Pecková, operní pěvkyně, Praha, Heuweiler bei Freiburg in Breisgau: Ocenila bych počin opery Národního divadla v Praze Don Buoso / Gianni Schicchi inscenačního a autorského týmu Jan Kučera, David Radok, Giacomo Puccini. Skvělý nápad napsat k jednoaktovce Pucciniho Gianni Schicchi tzv. první (vysvětlující) díl. Jak hudebně, tak inscenačně je představení na vysoké úrovni. Jan Kučera opět dokázal, že se jakékoli výzvy nezalekne, a David Radok potvrdil svoji pověst skvělého režiséra, ale i autora.
Tomáš Ondřej Pilař, operní režisér, šéf opery Jihočeského divadla, České Budějovice: Antonín Dvořák: Armida, Národní divadlo, Praha, režie Jiří Heřman, dirigent Robert Jindra. Profesionálně perfektní inscenace, která u mě prolomila dvě minulá pnutí: 1. problematickému libretu lze do značné míry pomoci jazykovými úpravami; 2. radikální inscenační výklad může zdivadelnit i partituru, kterou jsem považoval za jevištně mrtvou. Sofistikované a plastické hudební nastudování jako třešnička na dortu. Bravi!
Jana Pilátová, profesorka DAMU, Praha: Navrhuji inscenaci Davida Zelinky Přicházejí, Divadlo X10, Praha, hrála se i na Ukrajině, v Polsku, na plzeňském festivalu, na DAMU a na „Nextce“. Veronika Boušová: Jedinec sám o sobě nezastaví svět v jeho pohybu ani humanitární katastrofu. Může se ale zamyslet nad tím, jak se vůči této situaci zachovat na individuální úrovni.
Jiří Poš, dopravce se specializací na divadlo, Praha: Salome v Janáčkově divadle NdB, z více než 150 představení zhlédnutých ve sledovaném období. Osvědčený „radokovský“ inscenační tým, rafinované „vročení“ a odpovídající neokázalá scénografie i kostýmy, kvalitní hudební nastudování i provedení, typově, pěvecky i herecky skvělé „j. h.“ obsazení (B. Radde, J. Březina…), L. Ballová výborná i pohybově, v decentní, avšak působivé choreografii A. Miltnerové.
Michael Prostějovský, muzikálový libretista a publicista, Praha:
Lionel Bart: Oliver!, Národní divadlo moravskoslezské, Ostrava, režie Lumír Olšovský. První britský muzikál, který byl na počátku šedesátých let minulého století uveden na Broadwayi, se v Ostravě dočkal teprve druhého nastudování u nás. Inscenace je příkladem skvěle zvládnutého velkoformátového titulu v kategorii „muzikál superlativů“ po stránce inscenační, herecké, pěvecké i orchestrální. Navíc i s dětskými představiteli v hlavních rolích o početné company.
P. S.: Skutečnost, že jsem aktualizoval skvělý překlad Jiřího Joska, nepovažuji za střet zájmu při hodnocení.
Eliška Raiterová, divadelní kritička, Praha, Brno: Letos mě z viděného zaujaly Bakchantky (Národní divadlo, Praha), Destrukce (Divadlo X10, Praha), Titus (Moravské divadlo Olomouc), Jenom konec světa (HaDivadlo, Brno) a Veřejní nepřátelé (Divadlo Na zábradlí, Praha). Pokud mám vybrat k nominaci jednu inscenaci, zvolím Pozdravuju a líbám vas všecki (Anna Klimešová, Viktorie Knotková & kol., Divadlo Husa na provázku, Brno). Bohatá živá divadelnost v kombinaci s půvabnou diváckou interakcí mě plně vtáhly do světa, kde Kali čeká na azyl (skvělá Zdislava Začalová v roli Kaliho partnerky).
Kateřina Rathouská, kreativní producentka Českého rozhlasu a předsedkyně poroty Thálie – alternativní divadlo, Praha: Snowflakes, Jatka78, Praha. Energií nabitá show s hudbou, tancem a autentickými příběhy. Tleskám celému týmu, zejména pak dětem, se kterými se život bohužel opravdu nemazlil.
Jiří Bilbo Reidinger, klaun, Nová Ves pod Pleší: Leoncavallo: Komedianti, Mascagni: Sedlák kavalír, režie Ondřej Havelka, Státní opera Praha. Pěkně se v této dvojopeře ukázalo, jak sólista jedinec není na scéně zoufale opuštěný. Své prožitky, šílenost, něhu, lásku, zradu vyzpívává s podporou celého orchestru! Takže to není jen vokál solitéra, ale hlas, jenž spoluprožívá, podporuje stovka spřízněných lidí z orchestru. Společně do akordů stlačují, presují jeho, i svou, bolest, radost… Vyniká čistá emoce! Jedině tady může ve stejně tónině jeden úpět – Neopouštěj mě! A druhý – Neotravuj! Dueto protikladů v libozvučném souzvuku, souladu… Život sám!
Jan Rejžek, kritik a publicista, Praha:
Matěj Balcar: Mnoho povyku pro lajk, Divadlo Na Jezerce, Praha, režie Matěj Balcar. Protože hlavní protagonisté Jan Vlasák a Martin Leták zaslouží mnoho lajků za duchaplné vystižení generačních rozporů zaviněných sociálními sítěmi.
Marie Reslová, kritička, Praha:
Od inscenace roku čekám, že i po těch letech strávených v hledištích divadel zažiju něco, co mi ukáže svět ještě o kousek jinak, než jsem ho do té doby vnímala. Na Jatkách78 mě ohromila show R.I.E. (Odpočívej v euforii) krásou až „nelidských“ fyzických výkonů herců-artistů i konceptem hravých, a přesto něčím temných vizuálních obrazů. Ve Stavovském divadle se mnou otřásl apokalyptický Cherry Man. Takhle šíleně myslíme, existujeme a ještě je možné se tomu smát? Moskoviáda v Divadle X10 je i po roce metaforicky přesným a divadelně suverénním komentářem k ruské invazi na Ukrajinu. Anketní hlas dávám iritujícímu Cherry Manovi, jeho nedokonalostem navzdory.
Janka Ryšánek Schmiedtová, divadelní režisérka, Česká republika:
Pro mě byla největším zážitkem operní inscenace Modrovousův hrad / Tance z Galanty režisérky Daniely Špinar v Moravském divadle Olomouc. Spojením operního souboru s baletním na jevišti vzniklo silné pnutí, které šikovně posunulo příběh k divákovi. Pro toho pak bylo lehčí přijmout nelehkou dramaturgickou volbu za svou. Tento kus beru jako důkaz, že i mimo velká města se dá dělat nepodbízivý repertoár.
Zuzana Sílová, teatroložka DAMU, Praha: Corneillův Lhář režisérky Aminaty Keita v činohře Národního divadla Brno. Hravě dravá aktualizace klasicistní komedie.
Marcel Sladkowski, historik a kritik, Zlín: Peter Shaffer: Amadeus, Divadlo v Lidovém domě Vsetín. Chtěl bych nominací upozornit na regionální soubor, který ve valašském městě kontinuálně působí od devadesátých let (s návazností na tradici sahající do druhé půle 19. století) a pod vedením principála Pavla Rejmana dosahuje poslední dobou poloprofesionálních parametrů. Důkazem budiž zmíněná inscenace v režii Jakuba Hekla, jež vznikla ve spolupráci s JAMU.
Vítězslav Sladký, šéfredaktor magazínu Musical-opereta, Plzeň: Ač to obvykle nemám ve zvyku, musím letos uvést dvě muzikálové inscenace, které mají několik společných atributů – jedná se o už proslavené světové tituly, jejich současná česká uvedení jsou mimořádně kvalitní a v obou hrají titulní role děti. Jde o Matildu Městského divadla Brno v režii Petra Gazdíka a Olivera NDM Ostrava v nastudování Lumíra Olšovského. Ač se nepohybujeme na multikulturní americko-britské scéně, oba inscenátoři našli v malém českém rybníčku naprosto skvělé dětské představitele ve dvojím, nebo dokonce trojím obsazení. Obě zmíněné inscenace představují hudební, taneční i hereckou špičku české muzikálové scény a uspěly by i na renomovaných zahraničních scénách. Nabízejí rodinnou muzikálovou podívanou v tom nejlepším slova smyslu.
Vlasta Smoláková, teatroložka, Praha: Moskoviáda, Divadlo X10, Praha, předloha Jurij Andruchovyč, režie, dramatizace, scéna Dušan David Pařízek. Ďábelský koktejl obrazivého, vědoucího a excitujícího „minimalismu“ D. D. Pařízka, který – v dráždivé kombinaci intelektu a intuice – neúprosně cítí, ctí a ví: O čem?, Co?, Proč?, Pro koho?, a nadto: Jak? (= zábavně) a S kým? (= na doraz). Další sukcesy: nové premiéry v Divadle Na zábradlí (zejména O Pavlovi, Vzkříšení) a Městská divadla pražská s projektem Měsíc Ukrajiny v MDP, respektive Imagine UA.
Jana Soprová, publicistka, Praha: Těžko vybrat jednu inscenaci, těch, které mám v hledáčku, je samozřejmě víc. Ale k podpoře regionálních divadel volím Šepoty a výkřiky v Horáckém divadle Jihlava v režii Jakuba Čermáka. Vizuálně, myšlenkově i herecky výrazný počin, který mrazí i dojímá.
Jana Soukupová, redaktorka a divadelní kritička, Brno: Jako inscenaci roku vybírám představení Národního divadla Brno Hurvínek prodává nevěstu (ve spolupráci s Divadlem Spejbla a Hurvínka). Nesmírně obtížný úkol udržet třebas i u zkrácené verze Smetanovy opery Prodaná nevěsta zájem dětí už od předškolního věku vyřešili inscenátoři elegantně a přitom tak, že kvalita provedení nijak neutrpěla. Naopak, jako by se tento národní poklad dočkal v této podobě speciální pocty. Mezi další pozoruhodné kusy patří také nastudování Jakobína, z činoherních kusů pak Feminista Marka Šindelky, oba v Národním divadle Brno.
Hana Strejčková, divadelní a taneční publicistka, Praha: Joshua Hoare, Dylan Phillips, Jordan Hart: Sissy, režie Joshua Hoare, UFFO Trutnov v rámci festivalu CirkUFF. Světová premiéra (31. května) zahraničních tvůrců vnesla na českou nejen novocirkusovou platformu komorní dílo akceptující výsostnou divadelnost s oporou v technicistní fyzické virtuozitě. Scénická esej o vyzrávání v muže, jemuž na rozdíl od tradičních představ o mužství nebyla cizí laskavost, jemnost a intimita, byla rozvíjena výjimečnými výkony v rovině tělesné excelence, a přesto nepodbízivě, ve vyrovnané souhře všech inscenačních rovin. Oba artisté Dylan Phillips a Jordan Hart se ve svém emočně intenzivním duetu otevřeně vyznali z křehkosti člověka, s humorem a tolik nutným nadhledem rafinovaně a trefně vyprávěli o toxické maskulinitě, absurditě genderových předsudků.
Lenka Šaldová, kurátorka a kritička, Praha: Nedá se nic dělat, opět Janáčkova opera ND Brno, tentokráte Salome. David Radok vypráví příběh pokorně, přitom po svém – a to příběh Salome, ale i všech kolem ní. Intenzivní zážitek, i díky dirigentu Marku Ivanovićovi a všem sólistům, v čele s Lindou Ballovou. Děkuji za něj.
Josef Škarka, principál Hausopery, operní pěvec, Brno: Henry Purcell: Dido a Aeneas, Národní divadlo moravskoslezské, Ostrava. Vysoce stylizované jest propojené s bolestně všedním. Vytleskaný přídavek Didina lamenta hovoří sám za sebe. Také bych rád upozornil na Hamleta v Divadle Petra Bezruče. Aktualizace v textu působí přirozeně. Herecké výkony jsou dechberoucí.
Michael Tarant, režisér, Praha: Cesty, soubor La Putyka, představení hrané ve stanu v pražské Stromovce. Herci hrají opravdu o život, jak by to mělo být vždy, a ovládají řemeslo!
Zdeněk A. Tichý, dramaturg ČT art, Praha: Fifty, Dejvické divadlo, Praha. Komedie, ve které Petr Zelenka volně navázal na Příběhy obyčejného šílenství. Nejde ale o typickou „dvojku“ se stejnými postavami, ale o kus, v němž si po dvaceti letech (sebe)ironicky pohrává s podobnými motivy včetně posedlosti erotikou i politikou. Svorníkem obou inscenací je i představitel hlavního hrdiny – Ivan Trojan, jehož výkon připomíná svou úsporností minimalistické herectví Jeana Gabina.
Jaroslav Tuček, bloger z Komína, Brno: Byl to rok mimořádných divadelních počinů, za inscenaci roku považuji brněnské uvedení opery Richarda Strausse Salome. Režie David Radok, hudební nastudování Marko Ivanović. Uhrančivé představení s vynikajícími výkony sólistů, sboru, orchestru a snovou scénografií…
Pavel Unger, operní kritik a publicista, Bratislava: Richard Strauss: Salome, Národní divadlo Brno. Inscenačný tím Davida Radoka, dirigent Marko Ivanović a sólisti sa podpísali pod čin, ktorý patrí nielen do výkladnej skrine českého operného divadla. Dokáže plne konkurovať rovnako aj v medzinárodnom kontexte. Režisér nepreferuje vlastné ego nad predlohou, slúži jej, siaha priamo na dreň, rozkrýva situácie, charaktery, vzťahy.
Roman Vašek, taneční kritik a publicista, Praha: Tramvaj do stanice Touha, Soubor Dekkadancers, režie a choreografie Arthur Pitra. Inscenace, v níž se potkal výborný taneční režisér, který akcentuje ve Williamsově předloze její drsné buranství a vyhrocené vztahové dusno, se skladatelem Frankem Moonem, jenž vše umocnil svými podmanivými jazzovými a swingovými rytmy, a se skvělými tanečníky z uskupení Dekkadancers. Taneční divadlo, které prostě má šťávu.
Vojtěch Voska, student KTK DAMU a divadelní publicista v zácviku, Praha: Na první dobrou těsně po zhlédnutí bych to do ní asi neřekl, po dlouhém přemýšlení jsem ale dospěl k názoru, že právě Peer Gynt v Činoherním studiu Ústí nad Labem (režie Michal Hába) by měl být inscenací roku. Především proto, že se i přes četné aktualizace a barevnou rozdováděnost nebojí ani čistého, zcela neironizovaného dojetí. A také pro perfektní herecké výkony v čele s Kryštofem Bartošem a Andreou Uhlík Bereckovou. Kromě toho mne potěšilo, že Hába ve spolupráci s dramaturgyní Terezou Marečkovou při veškerém hýření inscenačními nápady vlastně docela ctí původní Ibsenův text. Na přitažlivosti inscenaci dodává i částečně živá hudba Jindřicha Čížka, originálně pracující třeba i s profláklým Griegovým motivem.
Jaroslav Vostrý, profesor DAMU, Praha: Pierre Corneille: Lhář. Činohra Národního divadla Brno, režie Aminata Keita. Výtečná ukázka režijní imaginace.
Petra Zachatá, zástupkyně šéfredaktora Divadelních novin, Praha, Písek: Zhlédla jsem několik mimořádných inscenací (Moskoviáda a Destrukce v X10, Autorka v Jihočeském a Na první pohled ve Švandově divadle, Climax spolku Pomezí), za tu nejmimořádnější však považuji Šepoty a výkřiky Horáckého divadla v Jihlavě v režii Jakuba Čermáka. Tvůrcům se podařilo dosáhnout stejně drásavého účinu jako kdysi Bergmanovi, ačkoli látku uchopili nově a po svém, s důrazem na významové i výrazové disonance a kontrasty, aniž by sklonili zrak před tělesností umírání.
Vít Závodský, divadelní kritik a publicista, Brno: I při soustředění na Thálii činoherní a muzikálovou dávám znovu hlas jednomu z posledních počinů (vedle Petera Grimese, Alciny a Jakobína) operního souboru Národního divadla Brno – inscenaci Salome Richarda Strausse, který vytvořil libreto z Wildeova odsuzovaného dramatu. V partituře náročné dílo, provokující dekadentně pojatým biblickým námětem, nastudovali dirigent Marko Ivanović, režisér David Radok a výtvarník Dragan Stojčevski s řadou pěveckých hostů (Jaroslav Březina má za Heroda Cenu Thálie) jako v jevištních detailech rafinované nadčasové podobenství zvrácené společnosti, nutně spějící k zániku.
Alena Zemančíková, spisovatelka a publicistka, Praha: A. N. Tolstoj, Armin Petras: Vzkříšení, Divadlo Na zábradlí, režie Jan Mikulášek. Inscenace vzácná a působivá tím, jak klade až do samého konce nezodpověditelné otázky. Kateřina Císařová oblíbenou postavu ruských klasiků 19. století, „svatou děvku“, herecky vynalézavě aktualizuje a prohlubuje.
Ingeborg Radok Žádná, Akademie múzických umění, Praha: Arnold Wesker: Kuchyň, Divadlo ABC ve spolupráci s Katedrou činoherního divadla DAMU, v prostoru 3Kino Art Pasáž v domě U Nováků – za mě pěkná kombinace slova, pohybu, hudby, dobrá energie všech mladých účinkujících, pěkná práce režiséra s velkým ansámblem.
Ester Žantovská, překladatelka a redaktorka časopisu SAD, Praha
Handa Gote: Třetí ruka, Alfred ve dvoře, Praha. Za veskrze radostný zážitek z účasti na jakési rituální oslavě, z dadaistické hravosti i zběsilého přívalu asociací odkazujících k současně žitému stejně jako k „obecně“ existenciálnímu.
Komentáře k článku: Inscenace roku
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
