Divadelní noviny Aktuální vydání 19/2024

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

19/2024

ročník 33
12. 11. 2024
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • KritikLab
  • Hledat
  • Můj profil

    Divadelní noviny >

    Petr Mikeska: Herectví není pro slabé povahy

    Na jevišti v Mladé Boleslavi i v jeho pražských hostováních jste ho mohli vidět v rolích dekadentních šlechticů (Othelo), agresivních alkoholiků (Tramvaj do stanice Touha), promiskuitních kariéristů (Miláček) či romantických rozervanců (Evžen Oněgin). Na fotografiích z inscenací výrazná tvář v kouři cigaret s alkoholem, často arogantní výraz a přezíravý pohled. Trochu s obavami čekám, jak se z jevištních postav vyloupne konkrétní člověk – Petr Mikeska, v současné době herec a režisér Městského divadla Mladá Boleslav, zároveň dramaturg a člen uměleckého vedení. Místo herce vypjatých emocí, který na jevišti srší energií, přichází analytický intelektuál, vyznavač zdravé výživy, abstinent a nekuřák. Střet divadelní iluze a reality.

    Chodil jsem ze zkoušek a bolel mě mozek. Jako Dr. Henry Jekyll (r. Pavel Khek) Foto Martina Venigerová

    Kdy jste divadlu propadl?

    Až do čtyř let jsem byl poměrně normální dítě – ovšem s jednou vášní. A tou byly vláčky z NDR a taky opravdové vlaky, které jsem vydržel pozorovat na hlavním nádraží třeba i šest hodin – a rodiče se museli střídat v hlídání. Pak ale přišla osudná sobota, kdy jsem šel poprvé do loutkového divadla. Hráli tam s marionetami hry z národního obrození, zejména raubířsko-rytířské hry – moje nejoblíbenější byl Herkules drakošlap aneb Boj s čerty (dnes vím, že to je přepracovaná Euripidova tragédie Alkéstis). Úplně jsem tomu propadl. Dodnes si pamatuju ten pocit z loutek v malovaných kulisách za doprovodu flašinetu a když dneska vidím dobré představení, vybaví se mi ten stejný pocit. Abych si mohl sám napsat scénář té hry, naučil jsem se v pěti letech psát. A tak jsem ještě před první třídou přepisoval Euripida a vášeň k divadlu mě už od té doby nikdy neopustila.

    A vaše herecké začátky?

    Ano, když mi bylo asi osm let, pořád jsem chodil do toho loutkového divadla, ale už proto, abych tam hrál – a jednou jsem sebral všechnu svou odvahu a hercům to řekl. Moje první role byla pes čůrající na patník – a ještě dnes si pamatuji, že jsem měl hroznou trému. Od té doby celý můj týden směřoval k sobotě, kdy jsem mohl hrát v loutkovém divadle dvě odpolední představení – a každou neděli jsem to samé hrál doma a nutil příbuzné, aby mi dělali diváky.

    Abych nebyl hloupý

    Divadlo je pro vás tedy od té doby vášeň? Nebo i závislost?

    Dodnes mě divadlo baví, ale už o něm nemám žádné romantické představy a vím, že bych bez něj uměl žít, takže teď už to závislost není. Ale v dětství jsem byl závislý dost. Hrozně jsem chtěl hrát, a tak mě dospělí herci drželi za pásek, abych z lávky dosáhl na jeviště a ty těžké loutky mohl vodit. I když jsem měl třeba vysoké horečky, tak mě rodiče do divadla pustili, což bylo na sociálku. Věděli, že když půjdu hrát, uklidním se a budu mít zaručeně teplotu nižší.

    Zdá se, že vaši rodiče měli pro vaši posedlost pochopení.

    Rodiče mi rozhodně nebránili, i když ani jeden z nich se světem umění nemá nic společného. Maminka dělala účetní ve stavební firmě a otec je kriminalista. S tátou jsem zažil i dobrodružné chvíle, kdy zneškodnil v parku nějakého hledaného zloděje. S mámou to bylo horší, protože nemohla pochopit mou nechuť k matematice. Každou neděli jsme měli matematický den – a to létaly i facky. Snažila se mě vycepovat, ale moc se jí to nedařilo. I když dnes si své účetnictví dělám sám.

    Jak jste se od loutkářství dostal k činohře?

    Po gymnáziu jsem chtěl marionetové divadlo studovat – hlásil jsem se na alternativní loutkářskou větev na DAMU, ale nevzali mě. Pak jsem se dozvěděl o Vyšší odborné škole herecké, která zrovna začínala a já jako jeden z prvních dělal přijímací zkoušky na VOŠH.

    Po obsolutoriu jste nastoupil do Mostu, do Chebu a pak do Mladé Boleslavi. Proč jste jako úspěšný herec začal studovat na DAMU režii?

    Na režii jsem šel proto, abych nebyl hloupý. Zdálo se mi, že jsem málo vzdělaný, že pořád málo vím. Pro mě je důležité se každý rok někam posunout, i kdyby to znamenalo přestavět byt, něco studovat, něco nového začít…

    Na DAMU jste se poprvé potkal s Pavlem Khekem…

    S Pavlem jsme se během přijímacích zkoušek žárlivě pozorovali. Měl zlomenou ruku a já ho podezíral, že jen chce být před komisí zajímavý. Říkal jsem mu „Blonďatý Čechov“ a nesnášel jsem ho. Pak jsme se spřátelili a studovali spolu celou DAMU, od druhého ročníku jsme dělali i některé režie společně. Tahle naše spolupráce má hodně výhod a děláme to už léta. Velmi důvěrně se známe a nikdy se nehádáme. Každý cítíme divadlo trochu jinak a rádi pracujeme každý zvlášť, umíme se ale taky spojit – a snad to funguje.

    Vaše společná režijní práce s Pavlem Khekem přinesla příznivý ohlas zejména v případě Miláčka a Fausta a Markétky.

    Pavel má oproti mně jednu výhodu – když se mě chce zbavit, abych mu do režie nemluvil, tak mě obsadí, což já udělat nemůžu. V Miláčkovi jsem byl jako postava Duroya prodlouženou rukou režiséra, nositelem celé koncepce. Řešili jsme samozřejmě i to, zda právě já mám být obsazen do hlavní role. Zahodil jsem falešnou skromnost a řekl si, že kdybych to režíroval, tak bych si ze souboru pro tuhle postavu sám sebe taky vybral.

    V inscenaci Miláček hrajete promiskuitního kariéristu. Nedávno jste se stal členem uměleckého vedení mladoboleslavského divadla. Postava Duroya pro vás nebyla vzorem, že ne?

    V Miláčkovi akcentujeme fakt, že úspěch Duroyovi umožňuje celý zkorumpovaný systém. O sobě si nemyslím, že jsem kariérista – rozhodně nepoužívám nekalé prostředky a nejsem „loktař“. Nepopírám ale, že jsem hodně cílevědomý.

    Není výhodou, že tohle spojení s Pavlem Khekem vám může zaručovat samé hlavní role?

    To rozhodně neplatí. Třeba v Nebezpečných vztazích mě Khek obsadil do nejmenší role, což beru. Pro postavení v souboru i pro zvládnutí vlastního ega je dobré, aby každý herec občas hrál „čurdu“ a sloužil divadlu.

    Po nějakých rolích ale určitě toužíte… Jsou to třeba ti „kladní“, do nichž zrovna nebýváte často obsazován?

    Smířil jsem se s tím, že typ „klaďasa“ a milovníka asi zrovna nejsem, a tak jsem většinou obsazovaný do rolí docela temných a složitých, což mě ovšem baví. Hodně blízký mi byl ale i Harold v inscenaci Harold a Maud s Květou Fialovou. Možná je to tím, že si člověk o sobě myslí, že je docela fajn a špatné vlastnosti ani nemá. Ovšem u Kowalského v Tramvaji do stanice Touha jsem zjistil, že i tu agresivitu, kterou jinak odreagovávám sportem, v sobě umím najít. Stejně tak teď rád hraju arogantního a nihilistického Oněgina. Krásnou rolí je pro mě Mefistofeles ve Faustovi. Není to žádný čert s kopytem, ale to horší já, které je v každém z nás, nám lákavě nabízí. Hraju rád i introvertního, nevýrazného a pohybově úsporného Jekylla v inscenaci Jekyll a Hyde, která je docela složitou filosofickou výpovědí o identitě. Tehdy jsem chodil ze zkoušek a bolel mě mozek.

    Jako Georges Duroy – a Karolina Frydecká jako Virginia Walterová v Miláčkovi (r. Pavel Khek) Foto Václav Mareš

    Hlučný jako Řek

    Intenzivně se věnujete studiu cizích jazyků – proč?

    Jazyky mě vždycky lákaly – proto jsem po maturitě na gymnáziu šel na nástavbu cestovního ruchu, kde jsem se učil angličtinu, francouzštinu a němčinu.

    Ale třeba řečtina nepatří zrovna k jednoduchým jazykům.

    Moje studium řečtiny na mnohé působí nepochopitelně. A když mám říct, proč se pořád něco nového učím, musím upřímně říct: Nevím. Prostě musím. A když se na něco vrhnu, jsem extrémista. Řečtinu jsem začal studovat kvůli svému absolventskému představení Orestes na DAMU. Chodil jsem na jazykové lekce dennodenně a učitele jsem likvidoval. Brali mě jako zvláštní úkaz. Protože v řečtině je těžká gramatika i psaní, snažil jsem se to stále procvičovat – třeba tak, že jsem reklamaci na O2 psal v češtině i v řečtině. Můj pobyt v Řecku mi pak hodně lidí závidělo, jak jsem si užíval u moře. Jenže pro mě to byly strašné chvíle. Byl jsem tam sám, nerozuměl jsem jazyku a nebyl nikdo, kdo by mi pomohl. Poznal jsem sám sebe v mezní situaci. Dnes se řecky domluvím, a dokonce jsem stejně hlučný a temperamentní jako Řekové.

    Vracíte se do Řecka stále?

    Tvrdím, že tam mám kořeny, protože jsem žil za Perikla v Athénách a byl jsem hercem. V posledních letech jezdím do Řecka na celé divadelní prázdniny. Řekové jsou úžasní, pohostinní k cizincům, otevření, vstřícní. Dva měsíce mluvím jen řecky a žiju úplně jinak než po celý zbytek roku. Mám čas si vymýšlet své projekty – předloni jsem tam psal scénář Evžena Oněgina. Seděl jsem na balkóně, díval se na moře, pil řecké víno… A najednou mi postavy ze hry samy začaly sdělovat, co chtějí říkat. Pak už jsem to víno trochu omezil.

    Z Řecka asi máte hodně zážitků…

    To rozhodně. Krásné vzpomínky mám na chvíle, když jsem provázel turisty. Protože umím část Oresta v novořečtině, tak jsem recitoval úryvky v amfiteatru na ostrově Thassos. Byl to silný zážitek a Řekové byli taky hodně překvapení, jak to znám. Loni jsem si tam vzal s sebou cestovní akordeon, protože na ten jsem se začal taky učit. Je to hodně těžký nástroj z hlediska koordinace a mozku. Vůbec mi nešlo na něj hrát, dokonce jsem ho na čas i odložil. V Řecku jsem se na něj dost naučil, když jsem ho každý den bral na útes při západu slunce. Jen jsem se při hře jednou trochu zapomněl a zřítil se z útesu. Odřel jsem se tak, že jsem týden nemohl chodit. Akordeon jsem naštěstí zachránil.

    Mezi vaše záliby patří i sport. Co vám přináší?

    Pro mě je důležité slovo „kalokagatia“, které v řečtině znamená harmonický rozvoj těla a ducha. Jdu sice do posilovny, ale zároveň se učím řecky a hraju na akordeon. Rozvíjím své duševní schopnosti a zároveň se nabíjím sportem. Jít do posilovny a zvedat nějaké železo mě hrozně baví – odcházím pak jako beránek a usmívám se. Taky chodím pravidelně běhat. Hrozně mě naplňuje, když sám sebe dostanu až na hranici svých fyzických sil, což se mi jednou podařilo, když jsem běžel asi třicet kilometrů z Horoměřic na Okoř a zpátky. Tři dny jsem se nemohl hnout. Ale moc jsem si to užil a ten pocit, že jsem to zvládl, za to stál.

    Opravdu?

    Říkají o mně, že jsem nevyčerpatelný. Vyhovuje mi stres, kdy musím zvládnout hodně věcí. Neumím dlouho spát, stačí mi pár hodin. A do deprese mě může dostat jen nevyužitý den. Navíc se dost zabývám správnou výživou – na každý den si připravuju krabičky s kvalitní stravou.

    To zavání dokonalostí. Máte i nějaká slabá místa?

    Určitě. Působím odtažitě, jsem puntičkář a perfekcionista, což se v divadle snese, ale v životě je to horší… Taky bohužel umím být náladový a svou touhou po nezávislosti až nesnesitelný. A jsem taky trochu sebestředný. A ještě ke mně patří ukecanost – v Řecku říkají, že takhle upovídaného Čecha zatím neviděli.

    Nina Zarečná (Petra Nakládalová) a Konstantin Treplev v inscenaci Racek (r. Jan Novák) Foto Petr Koubek

    Permanentní svátek

    Jako herec už máte na jevišti za sebou několik desítek rolí. Jdete do nich stejně naplno jako do všech svých zálib?

    Nechci již na první čtené zkoušce vědět, jak „to“ zahrát. Zkoušení neznamená přece jen něco stejně permanentně opakovat! Radši se snažím hledat, být jiný, než mám vyzkoušené, což samozřejmě bolí a není to zadarmo. Často vzpomínám na režisérku Helenu Glancovou, která je i skvělou pedagožkou. Režírovala mě při absolventském představení české lidové poezie i v Našem městečku v Chebu.

    A jak se na herectví díváte vy?

    Na herectví, které určitě souvisí s touhou člověka vyprávět příběhy, mě asi nejvíc baví schopnost proměnlivosti. Protože divadlo se koná jako něco mimořádného, jako svátek, může herec vlastně skoro dennodenně žít sváteční dny.

    Přistupujete ke svým rolím rozervaných romantiků a zhýralých dekadentů spíše racionálně?

    Myslím, že herectví by měli dělat poměrně pragmatičtí lidé. Rozhodně pro mě není důkazem herectví, že se herečka na povel rozpláče. Tvrdím,
    že herec musí být vyrovnaný člověk, protože tato práce není pro slabé povahy. A rozhodně si herec nemá plést roli s Freudovým křeslem a řešit si své frustrace, i když to může být očišťující.

    Co je pro vás v herectví největší inspirace?

    Podle mě by měl herec sledovat výtvarné umění, hudbu, měl by hodně číst a přemýšlet. Taky si myslím, že když herec jede tramvají, cestuje trochu jinak než normální člověk. Kouká se kolem sebe, domýšlí si, co který cestující před chvílí dělal, co si právě teď myslí… A rozhodně mě hodně inspiruje hudba.

    V současné době jste v Mladé Boleslavi hercem, režisérem i dramaturgem. Čím se cítíte být nejvíc?

    Baví mě herectví i režie úplně stejně (dramaturgii vnímám skoro jako součást režie): mohu utíkat od jedné profese ke druhé, stejně jako geograficky střídám rád Čechy a Řecko. Obě profese používají jiná mozková centra. Podstatnou vlastností režiséra je, aby jako důvěryhodný vůdce nadchl herce hned na začátku zkoušení. Odmítám teorii, že režisér je jeden z herců, který se oddělil, aby se na zkoušení koukal.

    Nejste tedy zastánce takzvaných „hereckých režií“?

    V žádném případě. „Herecký režisér“ nesděluje vize, nesleduje téma. Jen ukazuje, jak by on hrál Romea, Julii, chůvu atd. Tak to tedy nějak poskládá, ale to pro mě není režie. Navíc režisérovi, který roli předehraje herci jen v rovině myšlenkové, to jde snadno. Ale herec je pak zahlcen svou tělesností, svými emocemi a stejně musí sám projít tím složitým procesem hledání. Díky tomu, že znám hereckou práci, jsem k hercům vlídný. Neuznávám ale demokracii ve vztahu herec a režisér. Chci být přátelský kapitán, který vyžaduje soustředěnou práci a zároveň poskytuje pocit bezpečí.

    Mefistofeles a Marta (Lucie Matoušková) v Goethově Faustovi a Markétce (r. Pavel Khek) Foto Petr Stach

    Asi se nerad směju

    Čím vás stále fenomén divadla okouzluje?

    Fascinuje mě, že lidé přijdou do divadla, aby jim jiní lidé něco předváděli. Ta úžasná konvence, na kterou všichni přistupují! V tom jsme jedineční živočichové. Hraju si s představou, že by tohle dělali třeba psi – někde by seděli, jeden by něco předváděl, ostatní by na závěr štěkali nebo zavrtěli ocásky. Navíc divadlo se většinou hraje ve chvíli, kdy vyjdou hvězdy a mozek se přesune na intuitivní frekvenci. Od racionálního přecházíme do říše fantazie.

    K jakému žánru tedy jako režisér i herec směřujete?

    Nejvíc mi vyhovují texty psané ve verších, protože v nich už je obsažen obraz světa, který není každodenní. Verše přece říkám, když je mi hrozně špatně, nebo hrozně dobře, ale ne, když si jdu koupit rohlík. V divadle se v nás něco musí emocionálně i myšlenkově pohnout. Jako herec mám rád emocionálně vypjaté „pateťáky“, jako jsou Evžen Oněgin nebo Mefistofeles. Bez patosu jako „velkého duševního hnutí“ nemá podle mě divadlo smysl. Bez patosu by všechno bylo hrozně přízemní a hloupé. Miluju tragédie a přesahy a chci na jevišti – i v hledišti – zažívat tu starořeckou katarzi. Když mě zasáhne téma a já ještě po představení musím přemýšlet, to je to pravé. Do divadla na komedie vlastně moc nechodím. Asi se nerad směju.

    Na rozdíl od většiny diváků.

    Za sebe komedie neodsuzuji – lidi chtějí pestrost, proto chodí do divadla někdy především přemýšlet, a někdy se hlavně smát. Popouzí mě ale, když se říká, že diváci dnes nechtějí chodit do divadla, aby přemýšleli, a že doba je zlá, a proto se mají dělat jen komedie. S tím nesouhlasím, není to pravda. Jsou lidi, kteří chodí do divadla taky konfrontovat se s určitými tématy a nechtějí být jen pohodlně baveni.

    A jaký druh humoru máte rád vy?

    Můj smysl pro humor je zvláštní, protože se někdy v sále směju jen já sám.

    Právě se režijně připravujete na hru Tlustý prase, kterou lze žánrově označit jako tragikomedii. To vám vyhovuje?

    Téma trochu navazuje na mou předchozí režii italské hry Zlomatka. Na malém městě, jakým je Mladá Boleslav, bylo téma homosexuality ve Zlomatce docela odvážné a nevěděli jsme, jak to budou diváci přijímat. Bylo skvělé, že hra není jednoznačná a divák si musel klást otázku: jak bych v této situaci jednal já? Na režii hry Tlustý prase, kterou napsal americký autor Neil LaBute, se připravuji velmi důsledně. Je to příběh dívky, která je milá, přátelská, hezká – jen vybočuje. Je totiž „tlustá jako prase“. Děj se odehrává v prostředí moderní firmy, kde si každý drží svou „image“, hlídá si „look“ a všichni jsou „in“. Chci tenhle text vyprávět velmi vyhraněně, v jasných konturách a agresivními barvami, protože dnešní svět je k jednotlivci velmi nelítostný a nesmlouvavý.

    Jste pracovně velmi vytížený, přesto máte v Praze vlastní divadelní soubor, který uvádí inscenace pro děti i mládež a dospělé. Co máte na repertoáru?

    Toto seskupení vzniklo v roce 1997. Jmenujeme se Divadlo Anfas a hrajeme po celé republice představení pro děti i v náročnějších titulech pro mladé publikum ve věku studentů středních a vysokých škol. Inscenace jako Evžen Oněgin mě baví asi nejvíc, protože hraní pro mladé je skutečně adrenalinovým zážitkem. Již na začátku představení se snažíme publikum neformálně oslovit a navodit soustředěnou a přátelskou atmosféru.

    Stejně vás baví i představení pro děti?

    Rozhodně to neberu tak, že pro děti se hraje jinak než pro dospělé. Vůbec ne. Je to divadlo na stejných principech vztahů, situací, jako všude jinde. Navíc v pohádkách popustím uzdu fantazii a dám prostor své romantické duši. Třeba v naší poslední pohádce Křemílek a Vochomůrka vstupujeme s dětmi do křehkého pavučinkového světa. Ostatně já, když běhám v lese, tak podobné skřítky často vidím. Bavilo mě, když jsem do inscenace sbíral v přírodě listy a doma je pak temperami přemalovával, aby byly dostatečně barevné.

    Podobně jako potkáváte lesní skřítky, komunikujete prý i s květinami…

    To máte pravdu, mám doma kytky, o které se fakt starám, a dokonce si s nimi povídám. Beru je jako živé bytosti a radím se s nimi. Myslím, že všechno, co člověk dělá, by měl dělat naplno a s láskou. Souvisí to se zásadou, kterou vyznávám: jak se do lesa volá, tak se z lesa ozve. Znamená to, že všechno, co vysílám, se mi vrací. Proto se snažím do všeho vstupovat s dobrou energií. A jsem rád, že když se v mladoboleslavském divadle i ve svém divadle Anfas snažím o přátelskou atmosféru, že to funguje. Potom mám dobrý pocit kapitána a kormidelníka, který dává lidem, se kterými pluje, pocit pohody a bezpečí.

    V titulní roli Puškinova Evžena Oněgina (r. Pavel Khek) Foto Martina Venigerová

    Inspirativní workoholik

    Představte si atmosféru závěrečného kola přijímacích zkoušek na DAMU, obor režie. V přípravné místnosti zbyli poslední dva uchazeči čekající na pohovor s komisí. Nervozita. Konkurence. Během toho čekání se mezi těmi dvěma rozvířila debata o podobě českého divadla. Rozhovor to byl razantní, útočný, nevybíravý – až těm dvěma přišlo líto, když byli přerušeni a jeden z nich musel jít před komisi a nemohl toho druhého utlouct těmi správnými argumenty. Tak jsem se seznámil s Petrem Mikeskou. A tak to funguje s Petrem dodnes.

    Partner do dialogu. Neústupný, egoistický a ještě ke všemu inteligentní. To je vražedná kombinace. Čím mě ještě kolega Mikeska štve: cílevědomostí, připraveností a buldočí vůlí. Ten bídák si něco usmyslí a dřív nebo později to dokáže. A netýká se to jen divadla – pamatuji se, jak jsem se mu smál, když se vytasil s tím, že se naučí řecky. Jenže on dnes mluví plynně, čte si Euripida v originále, a já neumím správně ani pozdravit.

    Petrův obličej má podivnou vlastnost, že pokud se vyloženě nesměje, vypadá neustále naštvaně. Spoustu lidí tím popouzí, a servírky jej dokonce odmítají obsluhovat. Těm bych rád prozradil, že pod tou maskou se skrývá kluk, kterému ve čtyřech letech učarovalo loutkové divadlo a on si tenkrát usmyslel, že bude divadelníkem. Nedávno u mě doma objevil loutku, kterou vyřezala moje přítelkyně. Okamžitě se jí chopil, bravurně ji ovládal, blbnul a hrál si jako malé dítě. A to je Petr Mikeska.

    Συνέχιζε να παίζεις! Και μη με νευριάζεις! – Toť řecky: Hraj si dál. A neštvi mě.

    Pavel Khek


    Komentáře k článku: Petr Mikeska: Herectví není pro slabé povahy

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,