Rádi si hrajeme na zbojníky
V Horáckém divadle v Jihlavě sehráli muzikál Milana Uhdeho a Miloše Štědroně Balada pro banditu opulentně a s výsledkem rozhodně průkaznějším než předchozí My Fair Lady. Absolventka pražské VOŠ Barbora Mošnová, která se právem stává jihlavskou hvězdou, to měla s rolí Eržiky snazší než s předchozí Elisou, je opět přesná i svá. Pro jejího kolegu, absolventa téhož „učiliště“ Michala Juřicu byl zbojník Nikola Šuhaj debutem na profesionálním jevišti, pokud mám správné informace: o hercích, jak je u nás špatným zvykem, divadla moc neinformují. Když už se z kultovního provázkovského výkřiku svobody z poloviny 70. let stala v posledením dvacetiletí romantická zbojnická balada, stvořil Juřica Nikolu alespoň jako chlapáka, který i podobou a jednáním, nejen slovy, vzbuzuje respekt, nechybí mu ale ani lyrika, s jakou idealizoval zbojnický příběh už Ivan Olbracht.
Režisér Martin Pacek sestrojil fungující jevištní hemžení v symbolickém prostoru vyklenutém především světly a doplněném řadou reálných propriet, lavórů, necek, pytlů, kádí, vozů, stolků a židlí, jimiž vedl herce k velmi konkrétnímu jednání. Tak postava Mageriho vláčí po jevišti stůl ne nepodobný chrobákově kuličce, slouží mu i jako skrýš před mladými neurvalci a zastoupí i jeho hospodu. Ostatně Magerimu nikdy nechybí ani lahvička kořalky, kterou uplácí zbojníky stejně jako četníky. Nejde tu však o historickou popisnost, hraje se lidová balada, v níž by možná mohlo být trochu veseleji, možná i trochu drsněji, nicméně působivě spěje k tragickému a silnému, protože nikoli plačtivému konci. Vše je přiznaně umělé, divadelní, a proto nikoli falešné, i proto je inscenace emocionálně citlivá, přitom střídmá a věcná.
Pacek je zároveň, či vlastně hlavně profesí choreograf, proto jevištní obrazy maluje pohybem, přesnými mizanscénami, postoji, gesty, a soubor jeho drezúru ustál – inscenace je silná především souhrou všech. Víc problémů mají zdejší herci se svou nejvlastnější profesí, tedy „činoherním“ herectvím, nečistě artikulují, trpí i vadami řeči, pomáhají si zavedenými pohybovými i gestickými šuplíky. Mnozí postrádají osobitost, proto nakonec z Mageriho, který v příběhu vypálí rybník všem nepřátelům a jediný na událostech vydělá, stvořil Milan Šindelář jen ustrašeného podvodníčka, nikoli sebejistého manipulátora. Podobně Josef Kundera předvádí velitele četníků možná až příliš komunálně, a přestože to trochu platí i pro Jakuba Škrdlu coby Derbaka, právě on správně neponechal postavu jen černobílou, prvoplánovou, ale ukázal ji jako darebáka z nutnosti. Myslím, že takoví vždycky tvořili převážnou většinu lidské populace.
Možná bylo dobré krátit, zvlášť když se inscenace protahuje posléze už trochu okoukanými pohybovými akcemi. Za největší problém provedení však považuji nový zvukový design, jímž upravovatelé takřka destruovali původní charakter prostých lidových balad a popěvků: jednak hudbu zanesli technicistními zvuky, hlavně však přepracovali temporytmické fráze, v důsledku místy melodie i harmonie, tedy v podstatě vše. Prakticky se hraje jiná hudba, než Štědroň napsal, kromě pochybností autorskoprávních mám pochybnosti o smyslu takové úpravy tváří v tvář koncepci inscenace.
Zbojníky ale máme v našem divadle rádi a už víme, jak na ně. Nic proti, ale také nic moc pro.
Horácké divadlo Jihlava – Milan Uhde, Miloš Štědroň: Balada pro banditu. Úprava Marie Procházková, režie a choreografie Martin Pacek, výprava Agnieszka Pátá, hudební aranžmá a nahrávka Vít Sázavský a Raven, hudební nastudování Lubomír Šrubař. Premiéra 27. března 2010.
Komentáře k článku: Rádi si hrajeme na zbojníky
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
