Na téma s Vladimírem Michálkem: Nejsem zahořklý, jen vnímám tu marnost
Vladimír Michálek mě v dopoledních hodinách slunného zimního dopoledne přivítal v kavárně velmi pevným stiskem ruky. Přestože jsme na téma filmového herectví chvíli hledali správná slova, není pochyb, že režisér filmů Amerika, Je třeba zabít Sekala, Zapomenuté světlo či O rodičích a dětech má jasnou představu, co od herců chtít. Krom již zmíněného podání ruky se mi také po celou dobu díval přímo do očí. A to je jednání, na které se hned tak nezapomíná. Autorizaci nevyžadoval.
Vladimír Michálek s Jiřím Křižanem FOTO ARCHIV
Vystudoval jste na FAMU katedru dokumentu, nikoli hrané režie. Čím vás tehdy víc přitahovaly dokumentární filmy?
Je úplně jedno, co vystudujete. Už tehdy to bylo jedno, a dnes teprve.
Stejně předpokládám, že jste si katedru dokumentu vybral z nějakého důvodu.
Na režii to tehdy byla jen samá komoušská pakáž. Dokument byl oproti ní přece jen trošku svobodnější. Jiný důvod jsem pro své rozhodnutí neměl.
Scenáristika vás nelákala?
Ta je úplně k ničemu.
Proč myslíte?
Pokud máte talent, určitý dar, tak na FAMU, na scenáristiku, vůbec nemusíte chodit, pokud nechcete, aby vám ho zničili. To je totiž principem této školy.
Proč jste ji tedy vůbec studoval?
V té době bez papíru nešlo nic dělat. Dnes bych o FAMU vůbec nepřemýšlel. Myslím, že je příliš kamenná, zkostnatělá, trvá zbytečně dlouho. Kdo chce, může rovnou točit filmy. Smyslem filmové školy přece nemá být ani tak touha něco vás chtít naučit, jako dodat vám kuráž, nakopnout vás. Co očekáváte, že vám na FAMU budou říkat? Rozhodovat, co je dobře a špatně? Kdo to ví? To nikdo neví.
Co jste během svých studií FAMU věděl vy?
Já jsem prostě nevěděl nic.
Ani jste si na FAMU nenašel nikoho, kdo by vás nějak zásadně ovlivnil či vedl?
Ne. Proto mi také všechno trvalo tak strašně dlouho.
Dobrá. Co jste v té době tedy dělal?
Tak něco jsem dělal, to víte, že jo. Fotil jsem si třeba…
Komedianti a žebráci
Chodil jste do divadel?
Chodil. Rád. Vždyť divadlo mě i k FAMU přivedlo. S kamarády jsme si ještě před vysokou psali divadelní hry a režírovali je.
Proč jste nešel na DAMU?
Protože jsem věděl, že nechci dělat divadlo.
Tak jste přece jenom něco věděl. Proč jste se divadlu nechtěl dál víc věnovat?
Protože je to úplná marnost.
V jakém smyslu?
Jako když píšete, a ono se to hned maže.
Prosím?
Vždyť si to vezměte, s herci něco nazkoušíte, dohodnete se na určité, konkrétní představě, a oni si to pak stejně hrají, jak chtějí. To mám chodit na každé představení a kontrolovat, jestli si sednou na tu správnou židli? To dělat nebudu.
Kolik divadelních režií máte na kontě?
Jako profesionálně? Tři.
To vám stačilo?
Stačilo. Ale vůbec nejsem zahořklý, takhle to nelze chápat, dělal jsem to rád. Jen vnímám tu marnost.
Do jakých divadel jste rád chodil?
Úplně klasicky, do Ypsilonky, Činoherního klubu, Na zábradlí. V Národním divadle jsem v osmdesátých letech pracoval dva roky jako noční vrátný a viděl jsem všechny inscenace. Pozoroval jsem herce. A má skepse se tím jen prohlubovala.
Jak to?
Co vám mám na to říct? V šestnáctém století museli herci v šest hodin večer za hradby. Komedianti a žebráci.
A něco na tom bylo?
Nevím. Ale týká se to i mě. Nevyděluju se. Jsem stejný komediant jako oni.
Odtrženi od reality
Vybíráte si herce do filmů na divadelních představeních?
Při výběru herce do filmu mě divadlo vůbec nezajímá. Zajímá mě hercova osobnost. A tu nepoznám tak, že se na něj dívám v nějaké inscenaci. Dejme tomu, že se v rámci ní mohu pokusit zjistit, jestli se mi ten který herec pozdává typově, ale to je asi tak všechno. Divadlo je většinou exaltované, a takové filmy já netočím. Potřebuji od herce, aby ovládal jinou než jevištní techniku, a to je většinou problém. Málo herců u nás ovládá filmové herectví.
Co tedy herec musí umět a znát, abyste ho obsadil do svého filmu?
Filmové herectví je přesná kategorie. Většina herců nezná technologie, nezná objektivy, hloubky ostrosti. Ale s tím já právě pracuju. Potřebuju, aby věděli, že když na ně míří objektiv stoosmdesát milimetrů, tak mají tomu odpovídající hloubku ostrosti a podle toho se mohou v detailu pohybovat. Zároveň je tím ale nemůžete svazovat. Herci, kteří techniku natáčení chápou a nemají s ní problém, jsou skvělí, protože jsou přesní. Chápou důsledky toho, že mají kameru od sebe vzdálenou šest metrů, že jsou zabíráni v určité velikosti záběru nebo že je snímá dlouhý objektiv.
Co s těmi, kteří to nechápou?
Když to nechápete, tak se musíte zeptat. Herce na place musí přece zajímat, jakým objektivem točíme, protože tím pádem například také ví, že snímáme každou sebemenší změnu jeho mimiky.
Nic jako charisma pro film u herců nehledáte?
Správná filmová herecká technika je základem charismatu. Zvládnout ji přirozeně, to je součástí talentu. Nebát se kamery, mít ji rád, vědět, kde je, umět se v situaci rychle zorientovat.
To herce při setkání zkoušíte ze znalostí objektivů, velikostí záběrů a hloubek ostrostí?
Právě to je ten problém. Musím je to naučit. Pokud jsou zajímaví typově, chápou daný text a charakter postavy, nastává mi chvíle volby. Jsem ochotný je nejprve naučit všechno to, co je zapotřebí pro filmování podle mých představ a potřeb.
Nikdo jiný je to nenaučí?
Klidně si mě dobírejte, ale pravda je, že filmové herectví se tady nikde neučí. Ani na FAMU ani na DAMU, nikde. Jevištní technika, dobrá, ta ještě ano. Ale když budu točit film se dvěma lidmi v jedné místnosti a budu chtít, aby se týkal úplně běžných situací, třeba toho, že se dva lidé rozcházejí nebo scházejí, tak to podle mých zkušeností málokdo zvládne. O Albeem si spolu můžeme povídat dva dny, ale když po vás budu chtít, abyste na kameru prostě jen tak řekla: mám tě ráda, tak bude problém, abych vám to uvěřil.
Pro vás musí být těžké obsadit film, nepletu se?
Musím znát herce aspoň rok, abych dokázal říct, jestli nám to spolu půjde. A ani pak to nevím úplně jistě. Nazkoušenou inscenaci můžete pořád opravovat, ale co jednou natočíte, zůstává a určí vám definitivní tvar. Musím být na výběr herců a jejich obsazení přísný. Tím pádem musím být především přísný sám na sebe. Vím, že je kamera nekompromisní, a že i když se při natáčení může zdát, že herec hraje výborně, tak pod povrchem nevidíte nic a cítíte, že je tam prázdno. Herci pak v dané roli nevěříte ani slovo. To, co na divadle schováte pod úžasnou akci, salto nebo stoupání na stůl, to ve filmu nefunguje.
Potřebujete s herci dlouho zkoušet?
Ani ne. Musí pochopit charakter postavy, a pak se jí musí do jisté míry stát. Takže s herci procházím každou situaci a upravujeme ji tak, aby se v ní cítili dobře. A často je největší problém zvládnout obyčejné situace. Protože už studiem konzervatoře či DAMU nebo JAMU se herci mnohdy odtrhnou od reality.
Studium školy není realita?
Říkají vám, že se společně během času něčeho doberete. Ale tak to nefunguje. Co vás teď zajímá? Štve vás vaše matka? Zajímá vás pošťák? Tak dobrá, ano, pojďme se tím zabývat. Hned. Točte o tom třeba film. Ale neřešme, co já vím, Junga.
Točte o tom film, i když jste třeba ani ohledně filmu nikdy nic nestudovala. Chápu to dobře?
Jistě. I divadlo si udělejte, jaké chcete.
Kino je peklo
Věra Chytilová nedávno řekla, že dnes může režírovat každý, a podle toho to také vypadá.
A tak je to také fér.
Dobře, je to fér. A je to k něčemu?
Obecně je to k něčemu, přece, ne?!
Nevím. Shodneme se snad na tom, že přestože se ročně natočí dvacet třicet filmů, tak zajímavé jsou tak tři čtyři. Tím nemyslím skvělé.
Jistě, na tom se shodneme, ale to nesouvisí s tím, že můžete svobodně tvořit, ať jste, kdo jste. To je otázka kupčení, tupého výměnného obchodu. To, že může točit každý, je v pořádku, bohužel ale neexistuje nikdo s takovým respektem, že by mohl říct, ne, promiňte, tohle je na nic, na tohle nemá smysl dávat jakékoli peníze, podporovat to. Když vidím český film, tak si vždycky říkám, tohle je z nějakého nereálného světa, co to má být?
Jaký český film jste viděl naposled?
Nevím.
Poupata?
Ne.
Rodina je základ státu?
To jsem neviděl.
Osmdesát dopisů?
To už vůbec ne.
Vy nechodíte do kina?
Já chodím do kina. Čas od času. Ale kino je peklo. Jsem zvyklý, že ve tmě je ticho, a ne že vedle mě někdo pojídá brambůrky. Snad vám nebude vadit, když řeknu, že si některé filmy pustím třeba doma na dvd.
Mně to nevadí. A pustíte si je?
Pustím, a někdy mi pak nezaberou víc jak dvě minuty. Protože mě prostě nezajímají.
Který český film z poslední doby vás zajímal?
Pravidla lži, třeba. Víc si teď nevybavuju. Spíš je to tak, že když chci vidět něco bizarního, tak si pustím český film. Vy jim věříte, táhne vás to?
Já se většinou stydím.
Tak vidíte. Zajímavější než filmy jsou knížky, čtení. Když vidím špatné filmy, bere mi to poslední zbytky touhy k tomu, abych sám něco točil. To se mi u knížek nestane.
Co vás tedy ještě přiměje k tomu, abyste se chtěl pustit do celovečerního filmu?
Nevím, teď nic. Filmem jsem se začal zabývat ze svobodné vůle, a to stále platí. Nemusím točit, když necítím potřebu.
Neříkejte mi, že už ve vás nejsou žádné pocity radosti či vzrušení z toho, že najdete scénář, který se vás dotýká natolik, že takový příběh zatoužíte vyjádřit i obrazem?
Nějaké pocity ještě mám, ale jestli radosti? Spíš je to jako jít k zubaři. Než k němu půjdete znovu, potřebujete si od něj alespoň dva tři roky odpočnout. Možná i déle.
Co kromě natáčení či přípravy na něj děláte, čím se živíte?
Přihlásil jsem se do pětiletého kurzu psychoterapie, zkusím se rekvalifikovat.
Opravdu?
Ano, čeká mě teď vstupní pohovor.
A zajdete někdy do divadla?
To víte, že jo. Král Lear od Nebeského se mi líbil, přestože je většina diváků z téhle inscenace nějak prapodivně vyděšena. Korespondence Voskovce a Wericha od Mikuláška byla nádherná. David Novotný mě nedávno zval na něco do Dejvického divadla, tak jsem se ho ptal, jestli tam zas budou křičet na stolech. Protože jestli ano, tak na to nejdu.
Komentáře k článku: Na téma s Vladimírem Michálkem: Nejsem zahořklý, jen vnímám tu marnost
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
Marie Zuzana Šilhanová
Dobrý den pane Michálku,
Marnost je strašná věc, ale troufám si říct, že se objevuje v 99% populace. Mohli bychom polemizovat, co se jí myslí a jestli je tak špatná, jak se o ní říká. Z hlediska pravdivosti, relativity?
Vaše filmy jsou skvělé. Nechci se ptát na Váš názor, jak jste teď s nimi spokojený, možná by mě to i trochu vyděsilo.
Možná jste dobrý psychoterapeut. To si myslíme všichni a všichni bychom potřebovali malinko popostrcit.
Mohla bych prosím vyzkoušet Váš um? Třeba byste mě zrovna Vy posunul k mému Já.
Přeji Vám lehkost bytí s nabitim
Zuzana Šilhanová
26.05.2021 (19.40), , Trvalý odkaz komentáře,