Přímé údery
Rok po umělecky i divácky úspěšné Moskoviádě rozšířil Dušan D. Pařízek repertoár Divadla X10 titulem Na západní frontě klid / Zelené koridory. Diptych 1918/2022. O vojácích a uprchlicích. K názvu tolik: ano, v první části večera jde o adaptaci slavného románu Ericha Marii Remarqua, ve druhé o úpravu hry Nataliji Vorožbyt, kterou ukrajinská spisovatelka napsala na objednávku německého divadla Münchner Kammerspiele, jež ji nasadilo vloni na jaře.
Trosky polystyrenové stěny symbolizují rozbitá ukrajinská města a obce (zleva Lucie Roznětínská, Antonie Rašilovová a Gabriela Míčová) FOTO PATRIK BORECKÝ
Tématem, jímž Pařízek oba tituly sepjal, je použití člověka ve válce. Ať se utkáváte přímo na válečném poli, nebo „jen“ utíkáte zeleným koridorem pro civilisty někam do relativního bezpečí, navždy vás to poznamená, už nikdy nebudete jako dřív. První půli dominuje mužská část herecké sestavy (Jan Bárta, Stanislav Majer a Martin Pechlát), druhé pak část ženská (Gabriela Míčová, Antonie Rašilovová, Lucie Roznětínská). Inscenační přemostění mezi první světovou válkou a předloňským úprkem před Rusy tvoří nezvykle aktivní přestávka: Bárta tyčemi rozbíjí mohutnou polystyrenovou stěnu, která v remarquovském vyprávění sloužila k promítání obrazových materiálů nebo barevných a světelných konstelací dokreslujících a zesilujících situaci lidí zápasících pod tou stěnou na pár desítek centimetrů vyvýšené ploše. Ta je druhým dominantním scénografickým prvkem. Trosky polystyrenové stěny jsou na ploše i pod ní ponechány, symbolizují rozbitá ukrajinská města a obce. Zatímco Bárta o přestávce destruuje, Majer s Pechlátem vedou dialog o politicích, jimž je válka prostředkem k pevnější vládě a větší moci. Někteří diváci zůstávají na židlích a pozorují dění, jiní využijí přestávky k osvěžení, přičemž na začátku pauzy projekce nabídne informaci, jaká je v tomto divadle průměrná čekací doba na toaletu.
Scénické řešení je tedy typicky pařízkovské, nadto vědomě navazuje na Moskoviádu. Režisér i tady vede herce a herečky k ostře řezanému, expresivnímu projevu. Energetický tlak, který Pařízek do publika směřuje, je v současném českém divadle ojedinělý, a to i proto, že není hysterický, nýbrž kontrolovaný, s ironickými oddechy. Ovšem ve druhé, ukrajinské polovině inscenace jde Gabriela Míčová v jednom z monologů ukrajinské běženkyně ve výrazu (její tvář detailně snímá kamera) dokonce na samu hranu, za níž by se nacházelo citově vydírající melodramatično.
Natalija Vorožbyt ve sledu výstupů vypráví příběhy tří běženkyň, neheroizuje je, naopak zdůrazňuje jejich – vinou války rychle získanou – otrlost i cyničnost, ale také povýšenecké chování, jemuž jsou při pobytu mimo vlast ty ženy někdy vystaveny. Co do tvaru ukrajinská polovina nedrží tolik jako ta první, je v ní více publicistiky, ilustrativnosti; chvílemi jsem měl pocit, jako kdyby tu bylo zdramatizováno některé z dokumentárních svědectví, které už stačilo vyjít knižně (například soubor literárních reportáží Odnes můj žal od Katěriny Gordějovové). V závěru Pařízek obě poloviny zkušeně propojí a inscenaci završí obrazem, v němž postavy do „ukrajinských“ trosek z polystyrenu zapichují umělé vlčí máky a zároveň jsou citována slova z Remarquova románu: Padl v říjnu 1918, v den, jenž byl na celém bojišti tak tichý, že se zpráva vrchního velitelství omezila na větu: Na západní frontě byl klid. Vyznívají hořce ironicky, protože vazba k současné situaci je evidentní.
Neodpustím si ekologickou poznámku. Týká se rozbitého polystyrenu, jenž po inscenaci zbude. Ve světle stávajících divadelních aktivit usilujících o materiálově co nejudržitelnější výpravy s možností vysokého procenta recyklovaných materiálů je Diptych 1918/2022 kusem ze starého světa. Maně se mi vybavuje věta v souvislosti se zateplováním domů: po naší civilizaci jednou zůstanou především hory polystyrenu. Ale potlačím-li v sobě ekologa, mohu enormní polystyrenovou spotřebu diptychu brát i jako metaforu materiálního plývání a ekologické bezohlednosti, jež s sebou války, ty moderní zejména, nesou.
A ještě jedna souvislost, už čistě divadelní. Když se nyní podíváte na program Divadla X10, dvě inscenace připravené Dušanem D. Pařízkem jsou v něm ty nejčastěji uváděné a také pravidelně vyprodané. Podzemní prostor na Národní třídě jeho účastí dostal nový a silný impulz. Ukazuje to na Pařízkovo ojedinělé postavení na tuzemské scéně. Přesnější je však napsat na scéně pražské, neboť v jiném českém městě dosud nerežíroval. Nebylo by bez zajímavosti vidět, jak by jeho rukopis rezonoval mimo centrum. Ale to jsou pouhé spekulace.
Nesporné je, že tento vyzrálý dvaapadesátiletý tvůrce se divadlem staví ke skutečnosti o poznání přímočařeji, než když před dvaceti začal do širšího povědomí vstupovat svým angažmá v Komedii. Inscenace Na západní frontě klid / Zelené koridory je gestem neskrývaně namířeným směrem k dnešku, aniž by byla aktivismem. Papírově se sice může jevit jako nic než ilustrace známé pravdy, že války jsou prostě hnusné. Ale v reálu divadelního sálu jde o konkrétní intenzivní setkání, které dává tíživě pocítit, že se můžeme stát vláčenými a používanými objekty „dějinných sil“, které se nás – pokud je pustíme ke slovu a sejdou se okolnosti – už nebudou na nic ptát. Ve světle Pařízkova náporu na diváka pak působí značná část pražské divadelní produkce jako eskapismus na mnohý způsob. Nepopírám, že divadlo je samozřejmě i od toho. Říkám jen, že je škoda, že Pařízků nemá zdejší divadelní život víc.
Divadlo X10, Praha – Erich Maria Remarque, Natalija Vorožbyt: Na západní frontě klid / Zelené koridory. Diptych 1918/2022. O vojácích a uprchlicích. Překlad Ivana Parkmanová (Na západní frontě klid), Kamila Polívková, Dušan David Pařízek (Zelené koridory – přeloženo z německé verze prvního uvedení), úprava Dušan David Pařízek (Na západní frontě klid), Peter Fasching, Dušan David Pařízek (Zelené koridory), režie a scéna Dušan David Pařízek, dramaturgie Ondřej Novotný, kostýmy Kamila Polívková, hudba Peter Fasching. Premiéra 16. prosince 2023.
Komentáře k článku: Přímé údery
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
