Dva skladatelé, dva Magoři
Kdysi mi astroložka řekla, až mi bude 55 let, budu rozdávat moudrost plnými hrstmi, stanu se Učitelem s velkým U.
A měla pravdu. Pozvali mne do poroty klavírní soutěže ZUŠ. Na klavír sice hraju jako prase, ale vizáž je držena na uzdě tou moudrostí, takže si dovoluji prohlásit, že do štětinatého prasete mám ještě několik krůčků.Během soutěže jsem se na mladé soutěžící tvářil přívětivě a na za námi sedící učitele svých žáků jsem se snažil tvářit ne jako prase, ale jako moudré prase.
A výsledek se dostavil.
O pauze mne vyhledala jedna z učitelek, zčásti aby mne obloudila svým svůdným zjevem zpevněným celoživotním sezením za klavírem a přispěla tak k úspěchu své žačky, zčásti jistě proto, aby nasála něco z mé prasečí moudrosti.
Začala velice šťastně: Já vás znám, já jsem četla některé Vaše knihy…
A protože jsem moudrý, první reakce byla, že jsem se nadmul pýchou jako nafouklé prase. Po chvilce mi dokonce blesklo hlavou, jaký zázrak se stal, že mou knihu (např. V budoucnosti spadne nové operní umění s nebe z čista jasna) někdo přečetl. Dosud jsem se totiž domníval, že přečíst knihu jsem byl schopen pouze já, a to jedině proto, že jsem musel udělat korekturu. Takže jsem ani obsah moc nevnímal a kontroloval jsem, jestli někde není místo „prase“ třeba „pase“.
Po další chvilce jsem však zapochyboval o reálnosti představy, že učitelka klavíru z malého města přijde večer domů a otevře mou knihu. A ty myšlenky probíhaly velice rychle, formou blesknutí hlavou – znáte to – rychle za sebou PÝCHA – ZÁZRAK – PRD.
Z mé tváře se zřejmě vytratila moudrost a nastoupila face zvědavého prasete.
Učitelka se mne snažila vrátit mé moudrosti: Ano, samozřejmě, Vaše Učebnice harmonie mne provází celý život.
Nastoupilo klasické schéma životních osudů 20. století: OČEKÁVÁNÍ – ZKLAMÁNÍ.
Budou si mne snad i na mém pohřbu plést s Jaroslavem Kofroněm, autorem učebnic harmonie, intonace…, postrachem všech konzervatoří. Možná i na stuze v krematoriu bude napsáno TYS DAL HARMONII NÁM, NA VĚČNOSTI DOSTANE SE HARMONIE TOBĚ, NÁŠ VELKÝ UČITELI.
Jen podotýkám, že Jaroslav Kofroň se narodil v roce 1921, byl to nějaký vzdálený příbuzný dědečka a Učebnici harmonie vydal poprvé v roce 1958, to mi byly tři roky. A – i když si to nepamatuji, tak jako si nepamatuji jména a co jsem dělal včera – určitě jsem ještě nepsal, nanejvýš mnohem jednodušší věty než Pojímáme-li takzvané tonální (anebo doškálné) trojzvuky melodicky (jak jsem to právě učinil), tak jsou výsledkem tří nad sebe položených řeckých stupnic, zatímco kvartové a terciové trojzvuky vznikly z lydické stupnice a z jejích dvou transpozic.
Nakonec i dnes – moudrost v tom příliš nepomáhá – nejsem v takových větách schopen rozlišit, co je podmět, předmět, a když si podobné věty přeložím do lidu přístupnějšího jazyka, většinou mi vyjde nějaká banalita, o které pochybuji, že nám ji autor chtěl sdělit.
Asi jsem se začal tvářit jako zklamané prase, které nedostalo svou polední šlichtu. Senzitivní učitelka mi samozřejmě z tváře vyčetla i toto a rozhodla se mne zvednout z bahna: Ale na to, kolik Vám je let, vypadáte velice dobře.
Nejdřív jsem myslel, že se zblázním, případně pak učitelku zabiju, ale pak jsem si uvědomil: EJHLE, ONEN ZÁZRAK! Je mi sice ve skutečnosti 90 let, ale pořád – jako šaolinští mniši – rozbiju rypákem koryto!
Komentáře k článku: Dva skladatelé, dva Magoři
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
