Martin Františák Norbertu Lichému
Norberta Lichého jsem znal, jak nejlépe jsem uměl.
Použití minulého času je v tuto chvíli k neuvěření.
Měl jsem možnost s ním nazkoušet několik inscenací v době mého šéfovského času u Bezručů. Vzpomínky na to období by snad připomínaly vyprávění horolezce Leopolda Sulovského po návratu z Himálaje a vydaly by na několik večerů. S Bezruči to byla rozmanitá rodinná jízda do vysokých hor za proměnlivého počasí. Nikdy nikdo nezmrznul a všichni jsme se dokázali podělit o deku, stan, čaj, zatancovat si a zazpívat.
Některé vzpomínky zmizejí, ale zůstane to, co pro mě čas nikdy nerozmělní.
Zkoušeli jsme Joba od Josepha Rotha. „Román prostého člověka“. Divadlo bylo někde na zájezdě, a tak se zkouška odbývala mezi mnou, Mendelem Singerem (Norbertem) a Menuchimem, jeho synem. Mendel Singer, stárnoucí otec, byl toho dopoledne se svým postiženým synem doma sám. Připomenu, že jsme zkoušku měli v malém prostoru Márnice blízko baru. Bylo to praktické. Pokusil jsem se přednést několik nápadů a řešení celé situace.
Lukáš Melník jako Mendelův syn Menuchim ležel na zemi, připravený plnit nápady, Bertík seděl na židli kousek od něj, ale důvěru v mé nápady rozhodně neměl. Těžce z nich musel oddechovat. Smutně pokukoval. A Menuchim stále ležel.
Ten den, někde na kraji galaxie, v tmavém prostoru divoké Ostravy, seděli tři, bylo ticho a nic. Ticho s Norbertem nebylo dusné – bylo to trochu ticho rošťáků, které vždy něco přinese. Něco promění.
A tak, z toho ticha a do toho ticha, zvedl Bertík cínový talíř, který si nechal připravit rekvizitářkou Terezkou Dubovou, a také stříbrnou lžíci měl u sebe. Podíval se na mě, povzdechl a jemně ťuknul do talíře, opět jemně ťuknul – Melníkův Menuchim se pohnul, Bertík na mě mrknul a ťuknul – Menuchim zvedl hlavu k otci a otec vyslovil jeho jméno: Menuchime! Bertík opět ťuknul a Menuchim opět zvedl hlavu – Menuchime –, syn nepromluvil, uslyšel své jméno z úst otce, který si ve dvou slovech a třech ťuknutích uvědomil, že syn je opravdu nemocný a zázrak se nedostavil. A bylo to. Tak malý pohyb a tolik věcí z takového klidu a ticha v tak hutném čase. Nosím si ten okamžik jako dárek od Tebe, Berte. A Ty to víš.
Berte!
Norbert Lichý dostal za roli Mendela Singera v roce 2009 Cenu Thálie.
Vrací se mi ticho z té osamělé zkoušky, to ticho, ze kterého se rodilo veliké a hluboké herectví. Herectví, které mělo základy v ohromném prostoru světa, herectví, které bylo podepřené nikoli nápady a exhibicemi, ale herectví vyrůstající, pramenící… Naplněné lidským štěstím, ranami a drásotami, nesmiřitelností osudu uvnitř jednoho člověka.
Když jsme v roce 2011 zkoušeli Vinterbergovu Rodinnou slavnost, měl jsi tak silné období! Inscenaci jsi dominoval nejen jako otec Helge, ale jako Otec herec. Ti, kdo v té době herecky rostli, určitě vědí. Děkuju Ti za sebe i za ně… Radokovu cenu tehdy dostal o setinu vteřiny jiný herec za roli v Rothově Legendě o svatém pijanovi. Tehdy jsi nepil. Tvůj talent byl tak mocný, ale myslím, že chvílemi osamělý.
Zprávu o Tvém odchodu jsem se dozvěděl v tichu… V malém mlčení během zkoušky, Ivan Acher hlesnul z hlediště – Bertík. Úder do ticha… Menuchime!
Berte!
Díky za naši generaci, s každým z nás jsi měl speciální vztah – ty bys možná pověděl „specíélní“ s měkkým dlouhým í –, každého jsi objal, na každého občas zafuněl, zasmál se, společně mlčel. Dovolím si říct, že jsi pro nás byl Diego Maradona českého divadla. Se vším všudy! Pro mě zmizela ze světa Lysá hora – s ohromným srdcem uvnitř.
Zůstal tam pod ní jenom duch Petra Bezruče, který na tebe volá: Kdo na Tvé místo, kdo zvedne můj štít!?
Drahý, milovaný, mocný, divoký Berte!
Zvládneme to, co nám zbývá!
PS: Vždycky když jsem něco vytvořil ku Tvé interpretaci, říkal jsi, že jsem to zase psal v noci na záchodě. Nevidím tam do ticha, ale snad to ještě uslyším.
Ahoj!
Tvůj Francin
Text byl přednesen na vzpomínkovém setkání v Divadle Petra Bezruče 30. ledna 2024.
Komentáře k článku: Martin Františák Norbertu Lichému
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)