Ženy na prknech, v šálách a v letu (No. 5)
Představení posledního dne festivalu Fun Fatale byla zajímavá svou odlišností. Některá byla z těch, kdy konstantně tajíte dech a nechápete jak je něco takového vůbec možné, některá byla k popukání bez toho, aby byla prostá doslova nadpozemských výkonů. V jedenáct hodin se odehrál Tančíček Adušiadáši, nonverbální představení pro děti. Sice jsem ho nestihla, ale soudě podle spokojených výrazů dětí, které jsem pak viděla okolo, myslím, že mělo úspěch.
Když jsme vstupovali do sálu ve tři hodiny, bylo jeviště pokryté haldami provazů, dva visely dolů ze stropu a na zemi seděly dvě dívky oblečené do fialové, černé a veselých puntíků. Měly před sebou velikánskou knihu a učily se z ní vázat nejšílenější uzly a motat nejneskutečnější motanice. Představení souboru La compagnie des pieds perchés s názvem Foutaise bylo ztřeštěným vzájemným bojem dívek o co největší pozornost publika.
Lezly po lanech, dělaly si naschvály, schovávaly se mezi diváky, někdy si ale i pomáhaly, objímaly a byly spolu za jedno. Inscenace byla živá, bezstarostná a lehká. Nicméně nejen ve vzduchu na lanech se odehrávaly neuvěřitelné věci, ale i na zemi.
Hráli jste v dětství přebíranou? To je ta hra, kdy držíte mezi rukama napnutý provázek a provlékaním prstů z něj vytvoříte nějaký zajímavý obrazec. Víte, že místo rukou se dají použít dvě lidská těla? Místo provlékání hvězdy? Víte, že nemusí vzniknout obrazec, ale třeba rovnou provazový panáček? Posedlost provazy, lany a nitkami byla cítit v každé vteřině a dávala představení šťávu a spád.
V půl osmé čekala diváky představení hned tři. První Muualla představilo Ilonu Jäntti pohybující se před obrovským plátnem krokem i tancem. Na plátno byly promítány rozverné animace připomínající poťouchlé tvory. Komunikace mezi performerkou a plátnem byla fascinující hlavně v okamžiku, kdy se odpoutala od země a vylezla na lano. V tu chvíli se prostor tak nějak převrátil a iluze Ilony ležící v posteli, která byla vlastně jen kresbou promítanou na zeď pod artistku zavěšenou na laně, byla naprosto dokonalá.
Druhým krátkým, ale neméně úchvatným, kusem bylo představení Double Dutch opět s Illonu Jäntti, ale hlavně s neuvěřitelnou Natalií Reckert. Ačkoli děj nebyl nijak čitelný, zážitek to byl pozoruhodný, protože Natalie stála skoro celou dobu na rukou, a to nejen na zemi, ale i na ramenou, lopatkách a jiných částech těla Ilony.
Poslední a závěrečné představení festivalu bylo naprostou perlou, ačkoli pro mě tedy postrádalo příběh úplně. Ilona Jäntti a její Choreografie na visutém kruhu byly tím, o čem se mi v noci poté zdálo. Neskutečná síla, výdrž, ale i křehkost a ladnost se divákům snoubily nad hlavami v roztočeném kruhu a nikdo se nedokázal snad ani nadechnout.
Hlasitý potlesk pak patřil nejen oběma performerkám večera, ale vlastně festivalu celému. Něco takového tady bylo poprvé a všichni si budeme přát, aby to nebylo naposledy. Děkuji všem, kteří do organizace i vystoupení dali všechno a děkuji i těm, kteří je v tom přišli podpořit.
Komentáře k článku: Ženy na prknech, v šálách a v letu (No. 5)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
