Boje o Dalibora
Začaly ještě před prvním uvedením díla, jež završilo slavnosti položení základního kamene Národního divadla 16. května 1868. A pokračují dodnes. Důvody jsou různé, často i osobní, proměňují se v čase, ale implicitně jsou skoro vždycky politické. Začaly osočováním Smetany z cizáctví, když českou národní hudbu cíleně navázal na tehdejší evropské romantické a novoromantické buřiče. Také na Wagnera, samozřejmě, to mu zazlívali nejvíc. Nechápu, proč se dnes Smetana označuje za obrozence, je to pěkný nesmysl.
Nejprve musím připomenout, že režisér Sir David Pountney možná nejdůsledněji ze všech prosazoval v posledních padesáti letech české opery ve světě. Důsledně hledal jejich aktuální témata pro konkrétní čas a místo, a tím je vyváděl z českých reálií a zavedených inscenačních zvyklostí. Což by u nás mnozí pořád ještě nejraději žalovali u nejvyššího uměleckého soudu. Dalibor není prvním brněnským případem, Její pastorkyňa v roce 2004 nesedla ani mnohým uvážlivým brněnským divadelníkům proto, že Pountney přesadil příběh z vesnického prostředí do strojního velkomlýna, kde se těhotná Jenůfka skrývala v obřím skladu pytlů mouky. Šlo o koprodukci s prestižní Vídeňskou státní operou, kde je inscenace na repertoáru dodnes, samozřejmě přeobsazená, v roli Kostelničky tam naposled měla sukces Eliška Weissová.
Terorista nebo hrdina?
Podle Pountneyho je Dalibor pro svůj lid hrdinou a pro krále Vladislava a jeho moc teroristou, podobně jako dobrovolník Irské republikánské armády Bobby Sands, který zemřel při protestní hladovce ve vězení v Belfastu. Inscenace je koprodukcí s Velšskou národní operou, tam tomu budou teprve rozumět.
Přenést Dalibora mezi teroristy, do otevřené války s prolhanou státní mocí (Pountney naznačuje, že obžalobu Dalibora král podplatil), má aktuální logiku, jako většina Pountneyho inscenací, které znám. Příběh ovšem nadržuje teroristům, smrt Dalibora a Milady je prostě nespravedlivá. Zastřelen je i Vítek (Ondřej Koplík si do smrti své postavy na konci první poloviny ani moc nezazpíval), nad hromadou mrtvých druhů nakonec zůstává jako v Shakespearových tragédiích stát Vítkova milá Jitka. Jana Šrejma Kačírková ji sehrála a zazpívala famózně, a hlavně uvěřitelně, hbitá v pohybu, v gestech, čišela z ní Jitčina touha po boji za spravedlivou věc. Zařídila působivý vstup do inscenace, který Pountney přetvořil v pouliční teroristickou akci, Jitka ji natáčela a hned promítala mobilem v dynamicky pulsujícím šerosvitu, což mi i díky Kačírkové velmi konvenovalo s onou hudební pasáží. Vůbec inscenace střídá atraktivně nasvícené scény s fádnějšími výjevy. Už méně jsem přijal další akce teroristů se samopaly, některé mi přímo vadily, a krátká scéna s bojovým vozidlem, zvlášť když s ním aktéři na premiéře nemohli vycouvat, mi přišla směšná. Mám to stejně i s jinými Pountneyho inscenacemi tam, kde volí jen popisné ilustrační prostředky, jež nejsou nezbytné tematicky. Odhaduji, že je to hlavní estetická výhrada i mnohých zdejších diváků a kolegů kritiků, stále se u nás vyžadují scénická řešení, která diváci znají, nebo která jim v daném díle přijdou přirozená. Přitom nejsympatičtější na režiích Pountneyho je právě odvaha jít důsledně i v nejmenších detailech za svým tématem, jenže v jevištních prostředcích sedmasedmdesátiletého režiséra sem tam prosvítá stará nedobrá operní doslovnost. Třeba zdobený těžký padací most přes Vltavu mi hodně zproblematizoval inscenaci Čertovy stěny v Národním divadle (2002). Kdežto surreálně poetická Julietta Bohuslava Martinů (v koprodukci s Operou North z Leedsu tamtéž v roce 2000) odehraná na písečné duně patří k mým top operním zážitkům. Tak opravdu velcí režiséři pracují, po svém, nechtějí se jen líbit. Ať jdou k šípku (abych nebyl vulgární) zdejší rozumbradové, že prý brněnská opera povolala režisérskou hvězdu a podlehla modernizační módě v honbě za světovostí! To může říct jen ten, kdo zdejší operu nesleduje. Inscenaci Dalibora považuji za výsostné setkání dnes už evropského operního domu s jednou z legend operní režie naší doby! A můžeme být šťastni, že jsme u toho mohli být.
V důsledku stojí inscenace eticky za Daliborem, tedy teroristy, co boří zavedené pořádky. Tedy také za bojovníky IRA, Rudých brigád, Hamásu – a mohu přitvrdit. Pountneyho konstrukt prostě opomíjí hromady teroristy zavražděných nevinných lidí. Přitom svět kolem nás se pod útoky radikálů rozpadá, a nejen těch ozbrojených, ale všech, kteří si svou pravdu vynucují silou – náboženských fanatiků, dezinformátorů, bojovníků proti klimatickým změnám, farmářů s traktory, krajních feministů…
Dalibor a ti další
Obsazení jevištně vyladěných a přesně zacílených inscenací se dost dobře nedá alternovat. Ostatně Pountney realizuje své záměry až ve spolupráci s dirigentem, pěvci a dalšími. Teroristům vládne projev Jany Šrejma Kačírkové, étos postavy Dalibora nese Peter Berger. Part zpívá s lehkostí, nejvypjatější místa klene až furiantsky suverénně. Daliborovi dává vznosnou postavu a energická gesta. Výsostný nástupce legendárních Daliborů Beno Blachuta, Viléma Přibyla, Lea Mariana Vodičky. Zrovna kvůli jeho indispozici se však nedohrálo druhé představení a zase se na sociálních sítích vyrojily úvahy, že dřív (před půlstoletím, dodejme) mělo Národní divadlo hned tři Dalibory na střídačku! To, že byl každý jiný, v tehdejším jevištním stylu nevadilo. Miladou je Csilla Boross, králem Vladislavem Tomasz Konieczny, oba se v Brně a ve spolupráci s dirigentem Tomášem Hanusem osvědčili, ale oba jsou přece jen z tradičnějšího pojetí Dalibora. Především vedle precizně artikulujícího Bergera jejich (zvláště jeho) jakkoli propracovaná čeština nezní dobře. Jediní jsou alternovaní Eliškou Gattringerovou a Svatoplukem Semem.
Posvátná kráva
Opera Dalibor za Smetanova života opakovaně propadla, už skladatel ji upravoval, a po něm další se pokoušeli operu strukturálně a textově vylepšit. Jen výjimečně byla divácky opravdu úspěšná, v minulosti dávné i nedávné, a nyní tomu myslím není jinak. Dirigent Jaroslav Krombholc ji v druhé polovině minulého století dovedl k dokonalému hudebnímu nastudování, měl skvělé interprety, ale ani tehdy to nebyl divácký hit.
Dirigent Tomáš Hanus partituru promyslel přepečlivě, a dovedl nastudování do nejmenších detailů propracovaným zvukem orchestru – žesťovou sekci dokonce zakryl tkaninou. Operu vede energicky, ale v zásadě lyricky, a spočívá na každé sebemenší prodlevě. Nic neprotahuje, nic neuspěchá, Smetanově hudbě dramaticky rozvrstvené do i drobných významových úseků dává globální řád, který Pountney završil jevištními akcemi. Nádhera!
Společně vrátili původní závěr opery, který Smetana hned po neúspěchu s prvním uvedením přepracoval a o kterém se myslím ani moc neví, slyšet ho nikdo z nás nemohl: Dalibora popraví ještě v cele, Milada zahyne při už zbytečném útoku na vězení a končí se lyrickou apoteózou lásky. Budivoj a jeho meč už není zapotřebí. Těžko soudit na jeden poslech, ale přišel mi tento závěr logičtější, a hlavně méně popisný, povznáší operu do duchovnější sféry. K ní směřuje i Pountney, teroristickou story vyvažuje vykreslením romantického snivého hrdiny, proti realistické logice (zaplaťbůh!) nechává z jeviště znít sólové nástroje a charakterizuje jimi i vězení „duše“, v němž Dalibor spočine. Druhým úběžníkem inscenace je apoteóza hudby, není to prvoplánová aktualizace, jak se může na první pohled zdát. Operu proto Hanus s Pountneym dělí jen na dvě části podle charakteru hudby, podle nich vnější (soud, teroristé) a vnitřní, která začíná zpěvem Žalářníka. I tomu napomohla proměna závěru. Podle zdejších rýpalů jedna přestávka je holt západní móda… Čím dál víc mě děsí lidé, kterým je všechno hned jasné.
Pountney s Hanusem přitom nejsou první, kteří Dalibora vnímají mimo jiné jako vizualizovanou hudbu. Takovým pojetím Dalibora v Národním divadle (2001) vyvolal režisér Pitínský, či spíše Eva Urbanová zpívající Miladu, skandál, protože poprvé nehrál popisnou rytírnu, ale symbolicky poetický příběh hudby – na jeviště Národního divadla pokryté houslemi nelze zapomenout. Nádhera! Ale moc lidí nechodilo.
Od konce 19. století se vědělo, že hlavním problémem Dalibora je libreto, resp. překlad a místy hodně volné Špindlerovo přebásnění původně německy napsaného textu Josefa Wenziga. Podrobně o starších pokusech libretu pomoci pěkně napsala v programové brožuře dramaturgyně Patricie Částková. Chybí tam však polistopadové pokusy, které začal v roce 1998 Miloš Forman návrhem razantního zkrácení opery. Natvrdo vyznačil střihy v nahrávce a dohodl s tehdejším ředitelem Národního divadla Jiřím Srstkou a šéfem opery Josefem Průdkem, že „svou“ verzi v Národním divadle zrežíruje. Sešlo z toho pro ryčný povyk zastánců tradice, zkráceně řečeno.
Formanovu vizi však realizoval režisér Tomáš Studený v Jihočeském divadle (2019). Spolu s Pavlem Drábkem museli Formanem navržené škrty pospojovat, takže vytvořili vlastně svébytnou verzi opery a vybavili ji novým textem, rád bych ho v Divadelkách otiskl. Pavel Drábek už dříve na popud režiséra Michaela Taranta napsal úplně nové libreto pro inscenaci Dalibora v Olomouci (2008), vydal ho knižně ve Větrných mlýnech (2009) spolu se staršími verzemi libreta. A k cenné publikaci připojil fundovanou studii. Šikovná knížka.
Jen nové libreto však olomouckému provedení moc nepomohlo, zato zkrácená skoro formanovská verze se v Českých Budějovicích osvědčila. Pomohl jí prostor od bratrů Formanů zapůjčené Boudy, i když akusticky provedení naopak dost poškodila, pronikal tam hluk z přilehlé ulice. Vznikla však plnohodnotná verze opery a věřím, že její chvíle ještě přijdou.
Mimo jiné už Drábek sám i spolu se Studeným odstranili možný homosexuální výklad vztahu Dalibora k mrtvému příteli Zdeňkovi, a dobře udělali. V Brně se omezili na opatrné opravy jednotlivých slov, problém v textu ponechali, a ten v dnešním pojetí sexuality pochopitelně neúnosně zbytněl. Přehnaná pieta vůči dílu se mimo jiné v tomto punktu nevyplatila.
Přesto se inscenace Dalibora v Brně vydařila, a vůbec nevadí, že je možné mít k ní kritické výhrady. Opravdové umění vyvolává polemiky a provokuje k přemýšlení. Rok české hudby na Moravě začal výtečně.
Národní divadlo Brno – Bedřich Smetana: Dalibor, opera o třech dějstvích na libreto Josefa Wenziga v překladu Ervína Špindlera. Hudební nastudování a dirigent Tomáš Hanus, režie David Pountney, scéna Robert Innes Hopkins, kostýmy Marie-Jeanne Lecca, světelný design Fabrice Kebour, sbormistr Martin Buchta, pohybová spolupráce Martin Svobodník, dramaturgie Patricie Částková. Premiéra v Janáčkově divadle 2. února 2024.
Komentáře k článku: Boje o Dalibora
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)