Simpatico aneb Chudé divadlo v Jindřišské
Zní to jako banalita, ale nezbývá než to znovu připomínat. Divadlo je jedno z posledních míst, jež umožňují přímou komunikaci živých lidí s živými lidmi. A jejich dvou různých rolí, místo dvou naprogramovaných algoritmů. Teprve ze setkání těch dvou rolí rodí se něco třetího, co oba póly přesahuje: představení. Nikoli pouhá „prezentace“ a „příjem“, pocity, jež stále častěji mívám nejen na konferencích, seminářích, ale i kdekoli ve veřejném prostoru – a v divadlech. A toto „třetí“ vzniká bez-prostředně, ne-zprostředkovaně, skrze naše smysly, ne přístroje. Ty vznikly kvůli snazší komunikaci, a přitom živou komunikaci zabíjejí.
Štěpán Coufal (Carter, vlevo) a Jan Jankovský (Vinnie) FOTO MARTIN SVOBODA
Divadlo je pořád ještě místo, kde můžete živou komunikaci zažít, jsou-li oba póly toho schopny a ochotny vyladit se na stejnou frekvenci. A čím menší divadlo, tím je větší šance, že to zažijete. Věděl to už před více než sto lety August Strindberg, jinak by nenapsal slavnou Předmluvu ke Slečně Julii.
Herec, téma, divák
Ke Kašparům chodívám léta, do Celetné i jinam, například na jejich letní plenérové inscenace na hrad Kašperk, ale v jejich Klubovně jsem byl v lednu na jedné z prvních repríz inscenace Shephardovy hry Simpatico vůbec poprvé. Ke své škodě. A bylo mi jasné, že toto nebude jediný článek, který o ní napíšu. Jezdím do podobných klubových prostor mnoho desetiletí všude možně, od Hradce přes Kuks až po Ostravu, ale že jsem od roku 2017 nenavštívil malou Klubovnu v Jindřišské 23, kterou mám u nosu, považuji za velkou ostudu.
Připadal jsem si tu trochu jako v bytovém divadle (podobný pocit jsem míval ve Vašinkově „Krytovém divadle“ na Smíchově i jinde; i když Radim Vašinka musel v bývalém protiatomovém krytu na Plzeňské vyvinout mnohem větší úsilí, aby to tam zlidštil, dojem byl podobný). Ten dojem ovšem nevytváří samotný prostor, v Jindřišské spíš chudý a prázdný (vzpomněl jsem si tu na oblíbený výraz i název knihy Petera Brooka, i na jeho rozlišování mezi pojmy zkouška, inscenace a premiéra, kdy předem počítal s tím, že vše připravené musí shořet v živém ohni představení, má-li jít o tvorbu, a ne pouhou veřejnou prezentaci produktu).
Klubovna Kašparu je vzácný druh chudého divadla, půjčím-li si pro změnu pojem Jerzyho Grotowského. Sklepní prostor jen s nejnutnějším sociálním zařízením, minibarem a plakáty, v sálku s prajednoduchou scénou a dekorací (například v inscenaci Simpatico dva k sobě sražené stoly tvoří postel jako jedno z hracích míst, a nejen že to nevadí, ale naopak zesiluje účin herecké akce) – chudé divadlo předpokládá jako sine qua non bohatou fantazii diváka: prostor vytváří až ti, co do něho vstupují. Viděl jsem divadlo, jemuž ještě vládnou věci tak nepopulární, jako je smysl, téma a nešumlující, nedrmolící herec. Ten skrze neexhibující režii sdílí téma s diváky, co sedí řádově decimetry, nikoli metry od něj. Jaké je tedy téma thrilleru Simpatico v aktuální režii Jakuba Špalka?
Marnost vytěsňování vin
Téma čtu dnes poněkud jinak než při zhlédnutí slavného filmu podle téže předlohy (1999, divadelní premiéra 1994). Jako kdyby už nešlo o marné detektivní rozplétání a luštění toho, co se kdysi mezi dvěma dávnými přáteli, jednou ženou a jedním svědkem stalo: dostihový sázkový podvod, zrealizovaný za pomoci Rosie, bývalé přítelkyně jednoho, nyní manželky druhého z nich („alkoholickou“ kreaci Sharon Stone hraje tu zcela po svém, zprvu civilně, ale se smyslem pro tajemství Iris Kristeková). První ze spolupachatelů, zbohatlý, suverénní a trochu paranoidní Carter (Štěpán Coufal) se ze strachu, že o své postavení přijde, vypraví do odlehlé díry za bývalým přítelem jménem Vinnie (chorobného lháře, labilního pruďasa s citem pro pocity lidí z okraje a s dvěstěprocentním nasazením hraje Jan Jankovský). O tomto už lehce zpustlém vágusovi se domnívá, že by ho zveřejněním pikantních dokumentů mohl i po letech zničit prozrazením podvodu, a tak si jeho mlčení roky kupuje pravidelným vydržováním; stejně si kupuje i mlčení dalšího svědka Simmse (vynikající, střídmé herectví se smyslem pro vnitřní jemnou ironii snad každé věty a slabiky na malé ploše brilantně předvádí Marek Pospíchal). Bývalý inspektor aféru dávno vytěsnil, nicméně i u něho se to ukáže být marnou prací.
Všichni žijí v sebeklamu, který i nejsuverénnějšího z nich (Coufalův Carter) v závěru dovede k absolutnímu rozkladu, podobně jako jeho ženu, a naopak nijak nepoškodí odepsaného outsidera Vinnieho. Jsou to paradoxy až kunderovské. A tak jedinou čistou, minulostí nezatíženou figurou zdá se být naivní Cecílie (Eliška Bašusová). I ona nakonec žije v tragikomickém sebeklamu, neboť patřičně vystrojená přijede na vysněné derby v úplně jiném ročním období, než kdy se koná. Její herecké duety se skeptickým Simmsem jsou mistrovskými miniaturami uprostřed i jinak znamenitě sladěného hereckého kvintetu. (A sklidily na mé repríze zaslouženou diváckou odezvu).
Divadelní spolek Kašpar – Sam Shepard: Simpatico. Překlad Dana Hábová, režie Jakub Špalek, asistent režie František Kreuzmann, scéna Karel Čapek, kostýmy Radka Josková, hudba Petr Malásek. Premiéra 7. ledna 2024, Klubovna v Jindřišské ulici (psáno z reprízy 21. ledna).
Komentáře k článku: Simpatico aneb Chudé divadlo v Jindřišské
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
