Lokální hodina dějepisu a hudební výchovy
Město Opava aktuálně slaví úctyhodných osm set let od založení a svou troškou do Čertova mlýna přispělo i místní Slezské divadlo. Městská kulturní dominanta v posledních letech spíš než setrvalou kvalitou umělecké produkce poutá pozornost nekoncepčními manažerskými veletoči, které ji zbytečně obírají o stabilitu, dlouhodobé perspektivy a v neposlední řadě i nezbytný klid na soustředěnou práci. Exkluzivní světová premiéra titulu Carlovo opavské divertimento bezpochyby představuje výjimečnou příležitost ukázat zdejší činohru v nejvyšším možném lesku. Ohromil Slezsko velký divadelní třesk?
Carla Ditterse ztvárnil Michal Stalmach (vpravo, na snímku s Martinem Valouchem v roli biskupa) FOTO Lukáš Wodecki
Pokus o životopisné drama, který se zrodil v autorské dílně uměleckého šéfa opavské činohry a zároveň režiséra scénického opusu Jiřího Seydlera, se zmítá v klinči mnoha žánrových klišé, která jej nebezpečně přibližují k nezáměrné parodii. V momentě, kdy si hned dva vrcholy triády autor-režisér-dramaturg uzurpuje jediná persona, je nezbytné, aby osoba zastávající funkci třetí poskytovala komplexní zpětnou vazbu a byla v genezi uměleckého díla rovnocenným partnerem. Vliv dramaturgyně Alžběty Matouškové na výsledný tvar je ale minimální, a nezvládá eliminovat ani četné jazykové lapsy. Neústrojné jsou zejména přechody mezi mluvou archaickou a ryze současnými výrazy.
Životní osudy Carla Ditterse z Dittersdorfu, význačného skladatele 18. století a někdejší krajské celebrity, jsou tendenčně traktovány od okamžiku jeho skonu, přítomno je samozřejmě i mistrovo otravné duševní alter ego. Nedostatek vypravěčské kreativity plodí oživlé slovníkové heslo, jež je pouhou unylou odvozeninou od mnoha slavnějších počinů, se Shafferovým Amadeem v čele. Limity (ne)dramatického textu nezvládá překonat ani stereotypní režie, jež se otevřeně hlásí k iluzivním postupům osmdesátých let 20. století, zřejmě ve snaze vyjít vstříc pochybným potřebám dominantní divácké skupiny pozdně seniorského věku. Muzeální atmosféru kusu podtrhuje i členitá, leč vágně využívaná a nefunkčně nasvícená scénografie Michala Hejmovského a zejména muzikálově pompézní kostýmy Tomáše Kypty, které sice rámcově respektují sociální status jednotlivých charakterů, ale už nejsou důsledné v odlišení různých postav hraných stejnými představiteli.
Inscenace je navíc velmi skoupá k hereckému ansámblu. Jinak charismatický Michal Stalmach je v ústředním partu nucen donekonečna plýtvat zasněnými pohledy a úmornými dirigentskými ornamenty, režii se ale nedaří přehledně definovat subtilní proces Dittersových životních proměn. V dlouhé řadě vedlejších figur se navíc nenajde ani jediná, která by mohla být hlavnímu hrdinovi důstojným partnerem. Martin Valouch v biskupských úlohách sice dává v plen drobný nadhled i bezprostřední otcovskou laskavost, avšak není nijak v jeho moci překročit rutinní sutany stín. S postavami svěřenými Richardu Vokůrkovi pak na jeviště vchází velkoměstskou ambicí dunící prázdná macha.
Ženské figury představují výhradně pasivní objekty múzických, respektive naivně erotických či naopak prohnaně zlatokopeckých rysů. Sporou jiskru živoucnosti se daří vykřesat pouze Tereze Bartošové (1. balerina) či profesionální tanečnici Kateřině Ostapenko (Balerina, alt. Klaudie Kaňová).
Enormní vložené prostředky i náročná syntéza mnoha uměleckých složek, z nichž sotva lze minout přítomné kvarteto, cembalistu či operní pěvkyni, tentokrát bohužel slouží předloze i režii pofidérních kvalit. K oslavám města danajský dar!
Slezské divadlo Opava – Jiří Seydler: Carlovo opavské divertimento. Režie Jiří Seydler, dramaturgie Alžběta Matoušková, scéna Michal Hejmovský, kostýmy Tomáš Kypta, hudební nastudování Vojtěch Spurný. Premiéra 28. ledna 2024 (psáno z reprízy 6. února).
Komentáře k článku: Lokální hodina dějepisu a hudební výchovy
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
