REPORTÁŽ: Jdeš na Malou? (No. 6)
Zatímco se hlediště Alfréda ve dvoře plní nedočkavými festivalovými diváky, na scéně už pilně pracují tři performeři (Tinka Avramova, Irina Andreeva, Arseniy Mikhaylov). Ze stran jeviště přenášejí polystyrénové desky a ve středu z nich staví tři komínky. Pohybují se ale nejistou opatrností, to proto, že všechny úkony provádějí se zavřenýma očima. Jejich nemotornost, občasné srážky a škobrtání vyvolává nejedno pobavené uchechtnutí. Po chvíli však také jemnou nervozitu – proč to zvláštní a poněkud nesmyslné počínání?
Foto: archiv festivalu
Zdá se, že sami performeři nakonec docházejí ke stejnému prozření. Jak světla v sále potemňují, oni sami postupně otevírají oči. Vypadá to, jako by procitali ze zvláštního sna. Avšak s přemisťováním polystyrénových desek nepřestávají, jen se najednou pohybují sebejistěji a s mnohem větší razancí. Jak komínky polystyrénu rostou, umisťování desek se stává těžší a těžší. Pečlivé zarovnávání se postupně mění na ledabylé vršení. Aktéři začínají desky házet, aniž by se doopravdy snažili držet původní strukturu. Nakonec se tři úhledné věžičky hroutí k zemi a vzniká polystyrénový chaos. Desky létají vzduchem bez jakéhokoli řádu.
Podobné scény se během zhruba hodinové performance cyklicky opakují. Střídají se výjevy, v nichž se trojice úporně snaží vytvořit z polystyrénových kvádrů pravidelnou strukturu, s těmi, kdy se tato struktura postupně celá hroutí. Po celou dobu nepadne jediné slovo, obrazy doplňuje jen kakofonie šustícího polystyrenu, tenisek skřípajících o podlahu a zrychleného dechu.
Foto: archiv festivalu
Koloběh neustálé marné snahy a zmaru by se možná mohl zdát frustrující, ale mně takový nepřijde. Verva, s níž se trojice znovu a znovu pouští do stavby, v sobě nese nezlomný nadějeplný náboj. Zároveň v ní spatřuji zvláštní analogii života (jakkoliv pateticky to zní). Života, v němž často taky nevidíme smysl, který se nám hroutí pod rukama, ale stejně nakonec dál stavíme komínky, zřejmě v naději, že jednou zůstanou stát.
V inscenaci Happy Hour se toho příliš neděje, ale v jednoduchosti počínání tví nakonec její síla. Šelest polystyrénu a atmosféra hutné koncentrace vytváří prostor pro zvláštní meditaci. Každý dostává množnost si za nekonečný cyklus dosadit své představy a metafory. Nebo se jen bavit jeho nesmyslností. Kdo by totiž čekal velkolepé vyústění v podobě odpovědi na otázku z úvodu, ten se nedočká. Avšak i bez katarze mi Malá Inventura nabídla velmi nevšední spirituální zážitek. Navzdory tomu, že běžně zvuk polystyrénového tření nemůžu vystát.
///
Další reportáže z festivalu Malá inventura:
REPORTÁŽ: Jdeš na Malou? (No. 1)
REPORTÁŽ: Jdeš na Malou? (No. 2)
REPORTÁŽ: Jdeš na Malou? (No. 3)
REPORTÁŽ: Jdeš na Malou? (No. 4)
REPORTÁŽ: Jdeš na Malou? (No. 5)
Komentáře k článku: REPORTÁŽ: Jdeš na Malou? (No. 6)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
