Mudrování (nejen) nad divadlem (No. 885)
Byla to divná doba, divný čas. V roce 1960 jsem ve vojenském suknu dělal přijímačky na školu a v prosinci zkoušel se souborem Mahenovy činohry Burianovu Vojnu. Stavěl jsem se do pozoru a vzdával salut, kdykoliv zaznělo mé jméno. I když jsem byl na place v kostýmu.
Dodnes si pamatuji mašírování v šiku svatebčanů: Jdeme, jdeme, jdeme k vám, dejte vy nám vaši dceru, dejte vy ji nám. Nevěsta byla z růže květ a pan Vicena ženich zdatný. Pan Zemánek meldoval: Že to pivo nevypiju, že to pivo vypiju a paní Fialová štkala: Husaři, husaři, pěkné koně máte… Běhali jsme a zpívali: Masopust, masopust, jen mě holka neopusť, masopuste, masopuste, dokola nás holky pusťte! Bože můj, až se mi hlava točila.
Je divný čas, doba zlá. Před dvěma lety začala válka na Ukrajině. K tomuto strastiplnému výročí nastudovali pedagogové, studenti a absolventi Gymnázia Pavla Křížkovského Vojnu Emila Františka Buriana; inscenaci věnoval režisér Tomáš Pavčík svým učitelům – paní Evě Tálské a profesoru PhDr. Bořivoji Srbovi.
Belhám se k Provázku. Musím u toho být. Zájem je veliký. Stěží se dostávám k rezervovaným místům. Muzikanti sedají k pultíkům a již vybíhají maškary. Běží, pádí, barevné suknice se jim v kole točí – rozevlátá chasa jásá: Masopust, masopust… Jen ostych mi brání přidat se k nim. Múza poznamenává: Stejně byste nestačil.
Po masopustním křepčení ladí muzikanti na lyrickou notu. Dívky se rdí, zajíkají, furiantští chlapci pějí. Nevěstě na hlavě roste květnatá koruna ze slámových věnečků.
Oči mi vlhnou. Dobře studenti Buriana dělají. Tuze dobře.
Řinčí bubínek, ústa meldují: Mým národům. Mládenci si oblékají černé košile. Smrtka s kosou přihlíží. Sugestivní výjev, až mně mrazí v hrdle.
V hledišti omdlévá paní profesorka. Rachot, světlo v sále, představení je přerušeno. Mezi účinkujícími se mihá shrbená postava režiséra: Klid, budeme pokračovat tam, kde jsme přestali!
Dirigent klepe taktovkou, kdosi volá: Kontribuční čeká s měrou. A smutek z odvodů se opět valí Provázkem. Jen meditujícím dívkám se poněkud rozsýpají nástupy sborových voicebandů.
Vojáci odešli, kříže plní hřbitovy. Broukám tesknou melodii, tiše šeptám s babicí: Já bába po Bohu, pomohu, co mohu, a co nezmohu, nechám pánu Bohu.
Z velké dálky ke mně doléhá volání: Husaři, husaři pěkné koně máte… Někdo hraje na cimbál, štká harmonika. Studenti mašírují v šiku, zpívají: Když jste bratra zabili, zabili, zabili, zabijte nás taky. Dejte pozor na děti a na sebe taky!
Dojetí mi svírá hrdlo. Tleskám a šeptám: Bravo, bravo, bravo!
Brno – Komín, 25. 2. 2024
Gymnázium Pavla Křížkovského, Brno – E. F. Burian: Vojna – divadelní a voicebandová montáž s baletem o dvou dílech na lidové poesie sebrané K. J. Erbenem. Režie: Tomáš Pavčík. Dirigent: Matěj Voda. Výprava: Zuzana Pazdírková, Tomáš Pavčík a kolektiv. Hudební nastudování: Miloslav Raisigl, Kateřina Kovaříková, Vladimír Brázda. Hrají, tančí, zpívají studenti a absolventi Gymnázia Pavla Křížkovského Brno – Komín. Premiéra 24. 2. 2024 v Divadle Husa na Provázku, Brno.
Komentáře k článku: Mudrování (nejen) nad divadlem (No. 885)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
Eugenie Dufková
Dobře napsáno…
Seděla jsem tehdy v onom vzpomínaném roce 1960 v hledišti divadla na Lidické. Dodnes si pamatuji verše, jak si je připomíná autor Mudrování. Škoda, že právě v této děsivé době Vojnu nezopakovala činohra, která nese jméno statečného Jiřího Mahena. Brněnské Národní divadlo – žel – dává přednost hrubě aktualizovaným Daliborům, českého krále Vladislava II. Jagellonského obléklo do generálské uniformy, Jitku nám představilo jako vojačku s puškou, mířící ponejvíce do hlediště… Inscenátoři se zřejmě shodli v názoru, že Smetanovo dílo nepromlouvá k dnešku, a chybu třeba napravit…
Poutavé autorovo sledování obrazů nově inscenované Vojny plné lidové poezie a sugestivní baladičnosti sdostatek napovědělo i těm, kteří nebyli přítomni……
02.03.2024 (15.07), Trvalý odkaz komentáře,
,