BLOG: Občasník Jaroslava Štěpaníka (No. 73)
Beethoven – v podání baletního souboru NdB ve spolupráci se zdejším souborem opery. Zpracovat takto téma bylo dlouhodobým záměrem šéfa baletu Mária Radačovského. Inscenace byla připravena k 250. výročí narození skladatele. Covidová pandemie zapříčinila, že premiéra se konala s ročním zpožděním (13. 11. 2021), za velmi příznivého přijetí a ohlasu publika i zřetelně převažující pozitivní odezvy hudebních kritiků a recenzentů.
Radačovskému – choreografovi, současně režiséru inscenace, se podařilo připravit velmi zajímavé a přitažlivé představení, spojující výběr z významných děl Beethovena s moderním baletem a jeho výrazovými prostředky. Hudebního génia, zastihujeme ve stáří, sužovaného hluchotou a blízkostí smrti, přesto vzdorujícího a bojujícího s fatálním handicapem a neodvratností konce. Jeho, vlastně interní souboj, je přiblížen téměř neustálým střetem s andělem smrti, který ho pronásleduje, nedopřává klidu.
Zajímavé je řešení scény, zvětšené pro balet. Orchestr přesídlil z místa tradičního orchestřiště na vyvýšené místo v pozadí. S hudebníky, sic vzdálenějšími, získávají tak diváci vzájemný přímý kontakt. Hudbě to, myslím, nijak neublížilo, snad i přispělo či umocnilo její působnost. Orchestr pod taktovkou Jakuba Kleckera, samozřejmě sbor a sólisté pěveckých partů v Ódě na radost – Daniela Straková Šedrlová, Jana Hrochová, Martin Šrejma a David Szendiuch mají nespornou zásluhu na celkovém vyznění a úspěchu inscenace. Scéna Jaroslava Milfajta dotvořila atmosféru „rekvizitami“ spjatými s hudbou. Především mobilními kvádry, pokrytými notovými záznamy. Stávají se prostředkem k souboji skladatele s démonickým protivníkem, i místem zajímavé možnosti tanečního zpracování. Zde se odehrávají opakující se střety Beethovena s výsměchem a destruktivní silou mocného soupeře: Smrtí a Hluchotou. – Tvorba proti zmaru v tanečním provedení plném dynamiky. Zde posloužily i partitury, v představení se uplatňují také další symboly hudby, a chybět nemůže klavír. Koncertním mistrem byl Dennis Schneiderka.
Titulní role, náročné i na herecký projev, se skvěle chopil Petr Hos. Neúnavným, sugestivně působícím sokem byl Thoriso Magongwa. Soubojem prolínají Beethovenovy vzpomínky na dřívější události, baletními výstupy vstupují do děje blízké osoby. Matka – i Anděl (výrazná Nashua Mironova), také protipól: otec (Vladzimir Ivanov). Důležitou roli zastávají životní lásky. Jsou tři: ta první (Emilia Vuorio), mladá láska (Eriko Wakizono) a osudová (Kamila Sizinceva). Diváci jistě ocení jednotlivá taneční provedení, včetně vyjádření rozdílností povah, a vztahu ke skladateli. Toho v čase mládí přesvědčivě ztělesnil Arthur Abram. Ocenění náleží sborovým výstupům, které přidaly na barevnosti inscenace a akcentovaly dramatické pasáže. Zcela v závěru se uplatní i Shoma Ogasawara jako Lucifer.
Za ne šťastnou však považuji právě závěrečnou část inscenace. Rozumím záměru, který si přál podtrhnout a obrazně dramaticky rozmáchle zobrazit věčný svár „dobro – zlo“ a „tvořit – bořit“, ten ovšem předtím, snad prostěji i nosněji přiblížil samotný vnitřní boj titulního hrdiny. Jako vyvrcholení celého dramatu se přirozeně nabízí 9. symfonie s majestátní hudbou Beethovena na Schillerovu Ódu na radost. Rušivě zasáhla koncepce kombinující projekci (spíše „plakátovou“), s mnohočetným děním a ruchem na jevišti, jehož bylo, až příliš. Na účinnosti a vyznění, jinak výborné a působivé inscenace, dle mého názoru, tato přemíra snahy o „aktualizaci“ spíš neprospěla. Realizátoři sami ostatně zvolili další finále. Laděním kontrastně zcela jiné, též silné a působivé – Patetickou z Klavírní sonáty v mistrném, jímavém podání Ivo Kahánka provázejícího tanec syna s matkou.
Představení, stavící na Beethovenově hudbě, prostředky soudobého baletu přibližuje osobnost skladatele i uzlové body jeho života. Jako celek je zajímavou i strhující inscenací M. Radačovského, také příkladem těsné a úspěšné spolupráce dvou souborů NdB. Má potenciál oslovit a zaujmout mladé vnímavé diváky, kteří dosud klasickou hudbu nemusí, před vstupem na operu či balet zatím přešlapují, váhají.
Představení zakončil spontánní dlouhý potlesk ve stoje, s množstvím zvolání upřímného uznání a obdivu za velký zážitek. To, které jsem navštívil, se konalo 13. února. Všem únorovým přidal na lesku i prožitku klavírními sóly, již vzpomenutý hvězdný host – Ivo Kahánek.
Komentáře k článku: BLOG: Občasník Jaroslava Štěpaníka (No. 73)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)