REPORTÁŽ: Jdeš na Malou? (No. 10)
Co dělá strom, když se nudí? – kartičku s touto sugestivní otázkou jsem si vybrala od ředitele festivalu Petra Poly v Divadle X 10 po představení Woods won´t vaporize (Lesy se nevypaří). Ve mně ovšem zůstává viset jiná otázka – Co jsem to vlastně viděla a proč mě to minulo?
Foto: archiv MI
Anotace hlásí: Cesta vstříc přírodě: surrealistická snová krajina přebývající v měkkých vazbách lesního ekosystému. Jeden strom, dva stromy, tři stromy…les. Představení, v němž pod vedením Alice Minar a Doroty Michalak vystupuje mezinárodní tým velmi mladých tanečnic, je součástí dlouhodobého projektu – výzkumu spojeného s cyklem multižánrových představení dotýkajících se rozmanitých aktuálních, leč opomíjených témat, především propojení člověka s přírodou. I představení Woods won´t vaporize stojí na takovém základě a vytváří paralelu lidského společenství s ekosystémem lesa. Nenásilně chce zapojit do tohoto systému i diváka. To se ovšem daří jen napůl.
Už při sestupu do suterénního prostoru Divadla X10 jsme obklopováni neidentifikovatelnými postavami v černém s hlavou omotanou hmotou – snad – ve tvaru šišek. Ty se rozmanitě svíjejí a pohrávají si s metrovými tyčemi. Spíše než les to na mě ovšem působí jako zombies, kteří vstali z hrobu a snaží se dobýt do říše živých. Snová krajina se tak postupně může stát až jakousi neodbytnou noční můrou (sny prý bývají černobílé – tak snad proto tu není víc barev?). Chvíli můžeme z ochozu sledovat „ekosystém lesa“, totiž různé obrazce vytvářející postavy s tyčemi na prázdném prostoru jeviště obklopeného z několika stran řadami sedadel za doprovodu industriálně znějící hudby Vi Huyen Tran. První část představení se ovšem odehrává nahoře ve formě kolektivního čtení. Jsou to úryvky z rozmanitých knih a esejí, věnovaných různým aspektům lesa (text a výzkum Katarína Bakošová). Na střídačku tak čte autorka textu a odvážlivci z řad diváků, česky i anglicky. V přítmí bez předchozí znalosti textu to ovšem není úplně snadné – a na hranici slyšitelnosti. A tak navzdory zajímavě vybraným ukázkám se pozitivní zážitek sdílení nedostavuje. Poté se odebereme do suterénu a více než hodinu sledujeme hemžení černě oděných postav a jejich choreografické variace s tyčemi. Protagonistky/ +1 protagonista sice vkládají do představení značnou energii, sem tam zajiskří pohybový nápad a náznak hravosti, ale ponořit se do atmosféry lesa se mi nedaří… Spíše než vizi lesa, který přináší klid, meditaci, propojení a souznění i osvěžující mízu, vnímám jakýsi post-apokalyptický, odcizený svět, do kterého nepatřím (a vlastně bych ani patřit nechtěla). Nápad a koncept zajímavý, ale výsledek přinejmenším rozpačitý.
Komentáře k článku: REPORTÁŽ: Jdeš na Malou? (No. 10)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
