REPORTÁŽ: Jdeš na Malou? (No. 11)
Co všechno může být těžké? Co pro nás vůbec těžkost znamená? A čím je přitažlivá? Tvůrci mezinárodního uskupení KHWOSHCH (Daria Gosteva, Vavřinec Němec, Frieda Gawenda, Tomáš Kočí) se v inscenaci Těžké divadlo rozhodli prozkoumat robustní hmotu a její schopnost být loutkou nebo manipulovaným objektem. Během více jak hodinového představení uvedeného v rámci Malé inventury v Alfrédu ve dvoře si čtveřice performerů hraje – i když hra to je fyzicky náročná – s těžkostí přímo před našima očima. A je to až podivně fascinující.
Foto: archiv MI
Na scéně se objevují velmi nezvyklé loutky – dlouhé trámy, prkna, kamenné válce, betonová madona nebo loukoťové kolo. Performeři nemají, jako bývá v loutkovém divadle zvykem, nad předměty naprostou moc, to spíš ony ovládají je. Objekty animují loutkoherce. Nutí je chovat se a pohybovat konkrétním způsobem, prohýbají jim záda, určují držení rukou, postavení těla, způsob dechu, aktivizují svaly.
Tvůrci nevyprávějí příběh, nevytvářejí postavy, jen nabízejí scény, jimiž těžkost ohledávají z více úhlů. Někdy na mě působí téměř příjemně, jindy jako bych námahu pociťovala sama. Když Gosteva řeže pilou poleno a Kočí stoupá po prudkých schodech nahoru do hlediště s naloženou dřevěnou konstrukcí na zádech jako nepálský nosič, vyvolává to ve mně uklidňující pocit neděle strávené na horské chalupě. Na konci scény dvojice konstrukci se dvěma sudy a třemi banánovými krabicemi podloží pouze uříznutým špalíkem a ona opravdu stojí vzpřímeně na místě. Téma zdánlivé křehkosti a paradoxní lehkosti těžkých předmětů se objevuje víckrát. Každý předmět má přece vlastní těžiště, a i velikánský kámen se dá podepřít jednou jedinou sirkou.
Nejedná se ale jen o těžkost fyzickou. S tou metaforickou se pracuje, když herci (i když tomuto označení se kvůli jisté amatérské rozpačitosti vystupujících bráním) při nošení dřevěných polen předčítají filozofický text Martina Heideggera. Těžká ale není jenom filozofie. Co takové mateřství? Gawenda vyndává z krabice velký kámen, bere ho do náručí jako batole a drží ho, zatímco za ní Němec vytahuje ze zákulisí dlouhatánské lano. Namotává si ho kolem krku v délce sáhu – délky mužských paží, které proto musí neustále roztahovat. Performerka tak připomíná matku nesoucí dítě, která se navíc vyčerpává zpěvem. Muž sice pracuje fyzicky, v tomto případě s provazem, ale i z ženy-matky teče pot jenom proto, že kamenné dítě drží. I mateřství je těžká práce.
Takové pojetí těžkosti se ale „s lehkostí“ propsalo jen do několika scén. Hned v úvodu jsem si připadala při sledování nekonečného přenášení či kutálení tašek, rádia, ledničky, trámů a sudů s limonádou z jedné strany jeviště na druhou opravdu rozpačitě.
Ne vždy jsem navíc věřila, že čtveřice opravdu manipuluje s tak těžkými předměty. Jako by celému výsledku při zpětném pohledu chyběla troška naturalismu a větší upřímnosti. Netuším, zda v přenášených sudech nějaká limonáda opravdu byla. Možná (a snad) performeři prostě jen získali tak dobrou fyzičku, že už to ani nešlo poznat…
Komentáře k článku: REPORTÁŽ: Jdeš na Malou? (No. 11)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
