REPORTÁŽ: Jdeš na Malou? (No. 13)
Během představení Fatamorgana se na jevišti téměř nic nenachází. A když nepočítám šestici performerů (Lukáš Adam, Sára Arnstein, Jan Bárta, Adéla Gajdošová, Karolína Růžičková, Natálie Řehořová), opravdu tam není nic. Jen za pomalu se pohybujícími postavami visí černá nařasená opona, která zakrývá spíš jen stěnu než další prostor. Znám Studio Hrdinů dost dobře na to, abych věděla, že už se za ní nemá co objevit. Ale i přes toto zdánlivé prázdno mám chvilkami pocit, že na mě skrze gesta tanečníků probleskuje dojem nějakého určitého místa, snad džungle nebo… ohniště?
Fatamorgana. Foto: archiv MI
Performeři vytvářejí představu prostoru pouze za pomoci minimalistického, pomalu prováděného pohybu. Možná jsou v tropickém pralese, napadá mě, když se rukama prohrabují imaginárními větvemi a občas se plácají po těle kvůli neviditelným komárům. Jenomže já jejich džungli, do níž se navzájem zvou pokývnutím hlavy a ukazováním, prostě nevidím. Nedokážu se oprostit od ostatních audiovizuálních vjemů: táhlé a hlasité elektronické hudby, kouře, černé opony a nevkusných devadesátkových kostýmů (potisk auta v plamenech, lesklé řetězy, zvonové nohavice se třpytkami u kotníků), jejichž smysl spočívá asi v tom, že díky červeným detailům a třpytkám občas připomínají oči pomrkávající ze tmy.
Bez anotace bych byla ztracená zcela. Inscenace má podle ní zobrazovat setkání skupiny lidí, která se z blíže neurčeného místa vydává jedním směrem. To odpovídá. Šestice míří k zadní oponě, alespoň během dlouhého úvodu. Má sledovat proměňující se krajinu, pomalu splývat s prostorem a sama se stávat krajinomalbou. Jenomže já žádný obraz nevidím a v tom má asi spočívat kouzlo. Představuju si tedy svou džungli a pak při zvuku vrtulníku a jakémsi zoufalství, které při představení pociťuju, přemýšlím, jestli ve fikčním světě nedošlo ke ztroskotaní na nějakém tropickém ostrově a postavy performerů teď nečekají pod listy vysokých stromů na záchranu.
Taneční inscenace má pevně danou choreografii, vytvořil ji hostující polský choreograf Paweł Sakowicz, nedokážu ji však pořádně rozklíčovat. Je velmi pomalá, až zpomalená, někdy naivní, třeba při mávání rukama a přešlapování ve stylu dětské oslavy. Při reálnějších a téměř pantomimických scénách, jež dokážou vyvolat představu konkrétních míst (pro mě džungle), mi ale přijde, jako by performeři ne zcela vydařeně improvizovali.
Kdyby byla Fatamorgana jako performance součástí párty s elektronickou hudbou nebo kdyby nás tanečníci do své podivné diskotéky po vzoru imerzivního divadla vpustili, možná by mě zaujala. Když ale sedím v odděleném hledišti, nevyvolává ve mně žádnou odezvu. Jen – přestože vím, že za černou oponou nic být nemůže – doufám, že bude spuštěna a něco, cokoliv, se za ní objeví. Když se tak opravdu stane, visí tam jen další opona. Tentokrát červená.
Vše je jenom fata morgána, vše se odehrává pouze v hlavách performerů. A když máte štěstí, odehrává se to i v té vaší. Já ho nemám a jen rozpačitě sleduji pomalé nicneříkající pohyby. Věřím však, že prostě jen nejsem ten správný typ diváka.
Komentáře k článku: REPORTÁŽ: Jdeš na Malou? (No. 13)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
