Divadelní noviny > Festivaly Reportáž
REPORTÁŽ: Jdeš na Malou? (No. 15)
Kdo a co utváří naši identitu? Máme vůbec nějakou svobodnou volbu, nebo jsme poskládáni ze střípku představ těch, s nimž se v životě setkáme a tvarují nás podle obrazů svých? Dá se vystoupit z životních rolí, které hrajeme a začít formovat svůj život znovu a úplně jinak? I takové otázky se mi honily hlavou, když jsem sledovala George, jedno ze závěrečných představení letošní Malé inventury.
Foto: archiv MI
Podle anotace našly režisérka Eliška Říhová a dramaturgyně Johana Bártová tvůrčí inspiraci v knize Lélia aneb život George Sand. Ta obsahuje deníkové záznamy francouzské spisovatelky píšící pod mužským pseudonymem. V denících však autorka nereflektuje pouze fluiditu mezi dvěma pohlavími, ale i sebeidentifikuje se s celou škálou zvířat, věcí a třeba i strašidel. Formování vlastní identity i její proměnlivost tak z těchto zápisů vystupuje jako zásadní téma.
Zásadní, ale také poměrně abstraktní. Alespoň tak se mi to zdálo z anotace. O to víc mě překvapilo, jak sevřeně jej tvůrčí tým uchopil, aniž by se vytratila příjemně provokativní nejednoznačnost. Z vybraných deníkových obrazů vznikl jednoduchý (v tom nejlepším slova smyslu) příběh, který v sobě nese trochu pohádkové naivity a tajemna, ale zároveň nenásilně ztvárňuje a otevírá důležitá témata.
Pohádku připomíná i proto, že sledujeme cestu medvíděte životem. Leontýna Mák se přikolébá na scénu ve velké masce medvěda a kožichu. Sálem zní cvrlikání ptáčků, před očima běží projekce lesní cesty. Atmosféra připomíná jarní idylku, nese v sobě nádech čistoty a nevinnosti. Roztomilé Medvídě je nepopsaným listem. Tedy až do chvíle, než přicházejí rodiče (Alžběta Nováková a Tomáš Krutina) a obouvají jej do růžových bot. Ani Nováková, ani Krutina žádnou masku nemají, identifikujeme je podle triček s nápisy matka a otec. Scéna s obouváním jejich medvědího dítěte vyznívá dosti násilně – jde o první nedobrovolné vnucování určité role. Medvídě se chtě nechtě stává medvědicí.
Podobných krátkých výjevů následuje několik – od vzdorovité puberty po scénu vyčerpávajícího manželského soužití. Všechny protkává nit společného tématu, ale vyvstávají v nich i otázky po etických hranicích výchovy či genderových stereotypech a nerovnostech i emočních traumat. Nejednoznačnost a proměnlivost identity se promítá i do kostýmního řešení – masku medvěda si v různých momentech střídají všichni performeři. Proměňuje jejich charaktery, stává se úkrytem i opravdovým přestrojením. Silná mi přišla i metafora těžkých pytlů s hlínou. Ty postupně přibývají na scénu, symbolizují emoční zátěž, kterou si medvídě/medvědice postupně střádá. Když se je však v závěru rozhodne vysypat, stává se z hlíny najednou materiál, v němž může klíčit nový začátek.
Nakonec mi inscenace George přišla pozoruhodně rozkročena mezi konkrétností a jemnou nejednoznačností. Konkrétní svým chronologickým a čitelným uspořádáním, neurčitá zejména v otevřenosti otázek, jež pokládá. Mám vždycky radost, když potkám divadlo, které ke mně promlouvá, ne však s nudnou didaktickou jednoznačností, ale naopak se subtilním ponouknutím k přemýšlení. A na závěr Malé inventury se mi právě takového pobídnutí dostalo.
Komentáře k článku: REPORTÁŽ: Jdeš na Malou? (No. 15)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
