Divadelní noviny Aktuální vydání 19/2024

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

19/2024

ročník 33
12. 11. 2024
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • KritikLab
  • Hledat
  • Můj profil

    Divadelní noviny >

    Sugestivní, provokující, k neposlouchání

    Poslední autorské album 12 Monsters skladatele Petra Kofroně, jež vydala firma Black Point Music (2009), představuje soubor hudebních koláží inspirovaných klíčovými osobnostmi 20. století. Kofroň je vybral se smyslem pro černý humor, vypovídá tím zároveň o sobě a svém životním názoru. Portréty postav, které byly pro tvář století zcela určující, diktátorů Lenina, Stalina a Hitlera, jsou kvůli kontrastu prokládány zjevy spíše barvitě folklórními. Je tu gangster Al Capone, milovaný chicagskou chudinou pro svou dobročinnost, taktik guerilového boje snící o světové revoluci Che Guevara, vedle nich největší český podvodník Harry Jelínek, který dokázal napálit, dokonce dvakrát po sobě, jednoho a téhož amerického milionáře. (Jeho věhlas je dnes ovšem podrobován tvrdé zkoušce: co je Karlštejn za 10 tisíc dolarů, navíc prominutých, proti 10 miliardám? Prvý napálený se totiž tak styděl, že to, na rozdíl od druhého, ani nedal k soudu.)

    Klobouk dolů před tím, jakou koncentraci estetického šeredna dokáže Kofroň vyprodukovat na pěti, šestiminutové ploše jednotlivých tracků. V portrétech diktátorů se opírá o jejich hlas z historických projevů, většinou podrobený deformaci akustické i rytmické, ale používá i techniku reverzního playbacku či různých filtrů. Hitlerovy vyhřezlé řečové artefakty, vlastně jen výkřiky šílence, jsou podkresleny neúprosným tepáním vojenských bubnů a posléze i neklamně židovským šramlem, který je nakonec zdušen kosmickou sinusoidou, zatímco v hudebním podkresu Lenina se pracuje s útržky Alexandrovovy sovětské hymny a hlas je filtrován vokodérem. Stalinův portrét je ovšem charakterizovaný hlasem Beriji, který hovoří na jeho pohřbu. (Při své popravě o několik měsíců později nesměl již promluvit ani slovo.) Kofroň neváhá sáhnout po hudebním či zvukovém materiálu velmi nízké kvality, ve stylu low-tech, který pomáhá vytvořit až přízračně dokumentaristickou bizarnost. Vlivný anglický mystik a okultista Alisteir Crowley (k inspiraci jeho filosofií se Kofroň přiznává) recituje své básně za zvuků syntezátoru a musique concrète, zatímco chicagský gangster je vytvořen z trsů jednotlivých slov generovaných počítačem. Bolivijské kytary, pikantně kořeněné vzdechy pornoherečky a drsně táhlé tibetské žestě vytvářejí portrét Che Guevary. Výrazný je i hlas Bély Lugosiho, prvého zvukového Drákuly Toda Browninga z roku 1931, ovšem z doby, kdy již z nedostatku lepších příležitostí musel brát role ve filmech Eda Wooda, „nejhoršího režiséra hollywoodské historie“, jemuž je portrét věnován. Některé tracky jsou spíše mdlé, jako překvapivě portrét Elvise Presleyho, jiné kladou značné nároky na posluchačovu nervovou soustavu. Harry Jelínek je nemilosrdně rozsekán na padrť: sémanticky snad nosná kombinace pochodů Hitlerjugend s výraznou rolí perkusí všeho druhu, prokládaná něčím, co připomíná českou hymnu – poslouchat se to však nedá. Podivně přiškrcený hlas Billa Gatese nepotřeboval žádné úpravy, vokály jsou jen protaženy do nesrozumitelnosti, což brání identifikaci, zda náhodou nejde o onu pozoruhodnou přednášku, v níž se počítačový magnát vyznal z velké lásky k vakcínám nejen proti chřipce, ale raději rovnou i proti plodnosti. Do opravdu speciální společnosti se spolu s vokóderovým Davidem Rockefellerem dostal. Posluchač může sám rozhodnout, zda si je zařadí mezi revolucionáře, mágy či gangstery. Satanicky bestiální zvuky se linou z tracku, kde je na pozadí černé mše zpodoben Anton La Vey, zakladatel a hlava Satanistické církve. Připomíná to zahořovací cédéčko, určené k pročištění stereofonní aparatury, s nímž ovšem člověku neradno přebývat v téže místnosti, pokud právě hraje.

    Kofroňových 12 monster nabízí sugestivní a provokující zvukovou hostinu. Jako hudbu to lze hodnotit jen stěží, což je ostatně zcela v autorových intencích: veškerá hudba již byla napsána – teď jde jen o to ji nově remixovat. Ale Kofroňova galerie dobře dokumentuje absurdní iracionalitu a bezvýchodný mysticismus dvacátého století. Myslím, že se dám k satanistům.


    Komentáře k článku: Sugestivní, provokující, k neposlouchání

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,